Takhle tedy ne!!

19. září 2012 v 15:39 | Jana Jindráková
Dlouho jsme o tom přemýšleli a pak se na to vybodli. Taky jsme jich pár shlédli, aby se nám žádný nelíbil a tak jsme se chlácholili tím, že nakonec v paneláku je pořád teplo, žádná hypotéka na krku, všude blízko…. Až jsme nakonec našli, co jsme hledali a tak bydlíme v domku, kde je občas chladno, ale zase si zatopíme v krbu, máme sice hypotéku a musíme 11 km dojíždět, ale je to super, co mám povídat. Fůra práce a to doživotně, ale západ slunce nad novým domovem a ranní opar a nesměle vykukující sluníčko nám to mnohonásobně vynahradí. A tak se z nás stali "burani" jak řekl můj mladší syn. Jsem na své buranství pyšná. Ráno, rozcuchaná a zmuchlaná, natáhnu mikinu přes pyžamo, kytičkované holinky a jdu koupit přes silnici čerstvé housky. To nemá chybu a pak rychle zpět do pelíšku. Naše kočka první dva dny v novém domově promňoukala, ale když pochopila, že všechno voní stejně, neboť jsme si vše přestěhovali, došlo jí, že tady to není víkendové sídlo, ale jsme tu natrvalo. První týden jsem jí ven nepouštěla. Kočku, když přestěhujete, má být prý 3 týdny zavřená, aby se pak neztratila. No my to vydrželi týden. Korla se adaptovala na vesnickou kočku rychlostí světla a tak se z té rozválené kočky domácí stala sošnou kočkou hlídající terasu. Kočkomilové mi říkali, že mám očekávat dárečky v podobě myšek živých i mrtvých, a tak jsem stále plná očekávání, ale myška žádná. Minulý pátek jsem se odpoledne natáhla v ložnici a z příjemného dřímání mě vytrhlo ječení kluků. "Korlo, ne, ne, nesmíš". Seběhla jsem dolů a viděla kluky, jak se nad něčím sklání. Naše čičina nám přinesla živého vrabčáka. Přinesla ho za křídlo a tvářila se jako tygr usuryjský. Milého vrabčáčka jsem vzala do dlaní. Byl hodný, klidný a nechal se hladit. Korla dostala padáka na terasu a dost nakvašeně nás pozorovala skrz zavřené dveře. Ošetřovali a hýčkali jsme malého vrabčáka, dali mu vodu a chlácholili jsme ho asi půl hodiny. Celou dobu nás ta lovkyně sledovala pohledem, který říkal, že teď jsme jí tedy naštvali. Ona si uloví první kořist, my jí to sebereme a ještě se s tím mazlíme. Už jsem čekala jenom, že si dá tlapky v bok a ukáže vztyčený druhý drápek. Nakonec se ten moula opeřenej vzpamatoval, zamával křídly a odletěl. Korla dostala propustku domů, ale má to podmínečně s tím, že myšky ano, ptáčky ne. No ale vysvětlete to kočce, která právě pochopila, že je predátor.
 

A prdí taky ryby?

19. září 2012 v 9:44 | Jana Jindráková
Od té doby, co světlo světa uzřely reklamy na dámské vložky a kdy mi slovo menstruace nevhání červeň do tváří, když onu reklamu sledují mí synové. Od doby kdy vím, že na nadýmání je dobrý určitý jogurt a pilulky na totéž jsou vhodné pro těhotné i kojící ženy, padla moje osobní tabu a tak vám povím úsměvný příběh o nadýmání.
Když se Pepíno ve filmu S tebou mě baví svět zeptal :"Tati, a prdí taky hadi…?" Zasmála jsem se asi tak jako každý a potom si zkusila představit prdícího hada. Do pondělka 17.9.2012 mě nenapadla otázka, zda prdí taky ryby, nicméně právě toto pondělí jsem si tu otázku položila. Máme doma malé akvárium, kde se prohání jedna závojnatka jménem Emilka a dva sumečci senioři, dva junioři a tři miminka sumeččí. Emilku jsme si pořídili jako odrostlé mimino a do dnešního dne nám narostla do velikosti asi 12 cm i s ploutvemi. Máme ji rádi, protože není plachá, je pěkná a má smysl pro humor. O tom smyslu pro humor mě přesvědčila právě v pondělí. Ráno jdu okolo akvária a koukám, že Emilka je nějaká tlustá, sotva plave, každou chvíli se natáčí na bok. Když mě zpozoruje, odplave, ale ne tak hbitě, jako obvykle. Snaží se plavat ke dnu a něco sezobnout, ale nějak jí to nejde, pořád jí to nadnáší a nakonec to vzdá a leží na hladině na boku. Tak a je to tady, Emilka mele z posledního. Co tomu řeknou kluci? Když nám chcípla Emilčina předchůdkyně, měli jsme doma slzavé údolí. Co s ní? Mám jí nenápadně nabrat do síťky a spláchnout do záchodu a klukům to říct až odpoledne? Asi to bude nejlepší a tak jdu pro síťku. Když zvedám poklop akvárka, Emilka sebou mrskne a odplave. Za chvilku zase leží na hladině a lapá po dechu. Dobře, nemám už čas, tak to nechám na odpoledne. Manžel je ještě doma a tak dostává instrukce, že až chcípne, tak ať jí vyloví a vyhodí. Nesnáším ten skelný pohled chcíplé ryby a navíc mám k Emilce citový vztah. Manžel mi okolo 11 hodiny volá, že Emilka vypadá normálně, plave a nejeví známku umírání. Odpoledne mi volá syn po návratu ze školy a já se nenápadně ptám, co Emilka. Vašek nechápe můj dotaz. "Co jako? Normálně plave". Moje první kroky po návratu domů míří k akvárku. No fakt že jo, Emilka plave jako zběsilá, břicho má poloviční, zato hladina je plná jejích provázkových bobků, které jsou při podrobném prohledání plné vzduchových bublin. Zpráva ze středy 19.9.2012. Emilka žije, vypadá výborně a já shrnuji pondělní zážitek. Emilka byla nafouklá, měla prdy. Asi jí začnu do akvárka sypat Espumisan :o)). A já blbá jí chtěla už spláchnout do záchoda.

Chodící reklama

15. května 2012 v 13:36 | Jana Jindráková
Je s podivem, že já, ač zapřísáhlý kritik reklam, teď hodlám reklamu udělat. Obecně považuji 90% reklam za hodné přepnutí, ne-li vypnutí televize, ale je pravda, že o zbývajících 10% se spravedlivě dělí reklamy chytré a vtipné. A protože pro jednu černou ovci nelze odsoudit celé stádo, jsem ochotná vzít reklamy na milost. Já nebudu dělat reklamu ani vtipnou ani chytrou, leč realistickou. I v době ranného mládí a rovné chůze se mi můj manžel smál, že zakopnu a upadnu, když půjdu bosa po skle a měl pravdu. Nyní v době ranného středního věku a velmi nerovné chůze, ztrácím rovnováhu i na rovném chodníku. Není tedy divu, že když se mám ráda, a to já mám, dávám si na to nejcenější co mám, velký pozor. Tou cenností myslím svou hlavu a ne snad pro moji krásu, o které tohle vyprávění není, ale snad pro to, co mám v té hlavě uschováno. Jsem aktivní příležitostnou sportovkyní. Pokud Vám spojení slov aktivní a příležitostná, připadá jako protimluv, tak vězte, že tomu tak není. Sportuji opravdu příležitostně, jak zdraví dovolí, ale když už, tak setsakra aktivně, že se pak nějakou dobu dávám dohromady. Toť na vysvětlenou. Z nedávného výletu na kole se stal zážitek na hodně dlouhou dobu a to pro všechny zúčastněné. Jezdím s helmou, bez ní ni krok a dobře tomu tak. Při projíždění úzkým prostorem ohraničeným dvěma pořádnými loužemi jsem se vyhýbala synovi, ztratila jsem cennou rovnováhu a kecla jsem si vší vahou 80 kil do té louže, ze které se vyklubalo 20 cm bahna + 10 cm vody. Aby toho nebylo málo, řachla jsem hlavou o kolo za mnou stojícího manžela, přičemž v helmě křuchlo, v hlavě zadunělo a já zůstala jako chrobák na zádech v bahně, nohama nahoru a hlavou zapasovanou v kole. Manžel mě zvedal se slovy, proč nevstáváš a já viděla rudě z pádu, z pěti kil bahna od hlavy k patě a z řečí svého muže. Sedla jsem na kolo a zbývajících 8 km k domovu jela rychlostí blesku, až ze mě bahno lítalo na všechny strany. Veškeré škody nakonec byly jen na helmě, která byla naprasklá, ale použitelná, ale hlavně že to přežila moje hlava. Když jsem se vylízala z naražených zad a bolavé hlavy, vyrazili jsme na kolečkové brusle, které jsou poněkud náročnější na rovnováhu a tudíž se chráním ještě více. Helma naprasklá, ale dobrý, chrániče na kolenou, loktech a zápěstích. Moc esteticky nevypadám, ale jsem sportovkyně, ne modelka. Modelek jezdí v protisměru víc než dost. Děvčata okolo dvacítky, překrásné dlouhé blond vlasy přeci nebudou cpát pod helmu, už by tak skvostně nepoletovaly okolo hlavy, mají tílka na ramínka a paže mají útlé, opálené a pevné, stejně jako brutálně odhalená stehna. Pohled je na ně fakt pěkný, nebát se pádu, snad bych se i otočila. Teď si vypůjčím známou hlášku a trochu ji přetvořím "Jezdím dobře, jezdím rád". No a jak si tak jezdím vyzbrojená všemi těmi chrániči, vzpříčí se mi kamínek mezi kolečkama no a to je konečná, s tím už nic neuděláte a máte asi čtvrt vteřiny na to vymyslet, jak nejlépe padnou a nezabít se. Já letěla v pořadí, kolena, zápěstí, hlava a nakonec rameno. Když si to shrneme. Na kolenou jsem měla chrániče, takže to odnesla jenom modřinama, zápěstí trochu brněla, ale chrániče udržely krev v žílách, na hlavě jsem měla helmu, takže k prasklině jsem přidala ještě pořádný škrábanec. Jediné, co jsem neměla opancéřované bylo moje rameno, ale tričko to vydrželo, takže mě udivilo, proč že mě to rameno pálí jako čert. Byl to jenom silniční lišej, ale kdo ho ulovil ví, že to pálí jako ďas. No a teď k té reklamě. Jak se tak snažím zmátořit se z otřesu pádu, a jak se ke mně vrací manžel s dětmi, jak tak okolo mě stojí přihlíživší bruslaři, vzpomenu si, jak by asi dopadla ta děvčata, popsaná výše. Vypadám při jízdě sice jako hokejista, ale jsem tady. Jsem si téměř jistá, že po takovémto pádu bych bez helmy byla v lepším případě v nemocnici, v horším bych se dívala kytičkám na kořínky. Takže lobuji za helmy, chrániče všude, kde se dá. Já konkrétně začínám zvažovat chrániče ramen, jako mají ragbisti. Přeji všem sportování bez úrazů.
 


Pohádka o starém autobusu díl 25, poslední

15. května 2012 v 10:31 | Jana Jindráková
Díl 25
Třetí otázka
Ráno Karel vstával s těžkou hlavou a myslí. Ranní kávu vypil bez většího zájmu a přitom drbal Filipa, který se mu usadil na klíně. Pinďa mu seděl u nohou a díval se upřeně na jeho zachmuřenou tvář, jakoby chápal, že je Karel smutný. V devět hodin se zvedl, pohladil Filipa i Pinďu, vzal si své věci, klíčky od Bertíka a sáček dobrot pro pidlimužíka. Karel otevřel dveře Bertíka, a rozhlížel se po pidlimužíkovi, ale ten byl nejspíš schovaný ve své díře v sedačce. Karel si povzdychl, sedl za volant a nastartoval. Motor ani neškytl. Zkusil to znovu, ale zase nic. Poučen z jara, nesnažil se o další startování, ani se neděsil, že je Bertík porouchaný. Zvedl se a šel si sednout na sedačku s dírou. Koukl z blízka do ní a promluvil :" Já vím, že tam jsi a trucuješ. Vylez, prosím, ven. Neděj to ještě těžší, než to je. Víš, že já když něco slíbím, udělám všechno pro to, abych to i splnil. Slíbil jsem půjčit Bertíka do muzea a tak to i splním. Tobě jsem slíbil, že za vámi budu jezdit a taky že budu, tak už netrucuj a vylez." V díře to zašramotilo a pidlimužík vykoukl. Díval se na Karla a řekl :"Já vím. Tak nastartuj a jedem." Vlezl Karlovi do dlaně a nechal se odnést na své křesílko na palubní desce. Karel znovu strčil klíčky do zapalování a tentokrát naskočil motor hned. Podíval se na pidlimužíka, usmál se na něj, mrknul jedním okem a pidlimužík mu úsměv opětoval. Vydali se na cestu. "Myslím, že to pro tebe bude zajímavá zkušenost. Do muzea bude chodit spousta lidí, budou se dívat na Bertíka a budou ho obdivovat a ty víš, jak on to má rád. Přijde tam i hodně dětí a ty on má také rád. Ty budeš dávat pozor, aby ho nikdo neničil, ano?" zeptal se Karel a pidlimužík přikývl, jako že to se rozumí samo sebou. Do muzea dorazili okolo jedenácté a správce expozice na ně již čekal. Ukázal Karlovi, kam má s Bertíkem zajet, kde mu vyhradili místo. Stál hned vedle staré Tatrovky a jedné prastaré lokomotivy na páru a vypadalo to, že se mu ta společnost zamlouvá. Karel svolil, že návštěvníci mohou i dovnitř Bertíka, protože věděl, jak má Bertík lidi rád a také věděl, že pidlimužík ho ohlídá. Přišla chvilka rozloučení a na tu si Karel připravil sáček s dobrotami pro pidlimužíka. Sedl si k němu a povídá :" Tak mi tu na všechno dohlídni, kamaráde, a neboj, hned příští týden jsem tu jako na koni. Tady máš nějaké dobroty." Pohladil ho po rozčepýřené hlavičce usmál se na něj a odešel. Domů jel autobusem a bylo mu, jako by opouštěl své dítě. Ale věděl, že to dítě už je velké a musí mu dát možnost být samostatný. Doma ho uvítal Pinďa štěkotem a Filip se mu třel o nohy. Zahrada byla najednou prázdná a pak dostal Karel nápad. Zbourá starou stodolu a na jejím místě postaví velikou garáž pro Bertíka, aby příští zimu mohl strávit doma a nepadal na něj sníh. Ten nápad ho rozradostnil a hned druhý den se dal do práce.
Mezitím se pidlimužík s Bertíkem zabydleli v muzeu. První noc se pidlimužík pustil na výpravu po výstavní hale. Procházel se okolo krásných exponátů starých traktorů, osobních vozů, lokomotiv a dalších strojů, které ani neznal. Začínalo se mu tam líbit a hned druhý den si byl jistý, že Karel udělal dobře. Dopoledne přišla paní učitelka s 3.B z jedné pražské školy. Děti byly nadšené, že můžou vlézt přímo do autobusu. Seděly na sedačkách, mohly si sednout i za volant. Chovaly se slušně, až na vejlupka Frantu, známou to firmu. Franta si nejenom sedl za volant, ale začal i troubit, načež ho paní učitelka chytla za ucho a musel od volantu. Potom si sedl jako na potvoru na sedačku s dírou, kde žil pidlimužík. Díra Frantu zaujala a tak do ní začal strkat prst a dloubal do výplně sedačky. Pidlimužík, který byl schovaný v díře chvilku seděl, ale pak mu došla trpělivost a kopnul Frantu do prstu. Ten ho rychle vytáhl, ale za chvilku tam strkal prst znovu. To už se pidlimužík opravdu naštval a do prstu ho kousnul. "Auuuuu, v té díře je myš", křičel Franta a holky začaly pištět. Paní učitelka pískla na píšťalku, co měla pověšenou na krku a děti ztichly. "Uklidněte se!" zavolala. "Žádná myš tu není". Franta dal chvíli pokoj, ale pak mu to přeci jenom nedalo a prst do díry strčil znovu. Pidlimužík zavřel očka, něco zamumlal a dotkl se Frantova prstu. V tu chvíli se ten nezbedný prst zvětšil tak, že nešel Frantovi vytáhnout. Ten ječel, jako o život, že má nemůže vytáhnout prst. Tahal rukou, ale prst ven nešel. Paní učitelka k němu přiběhla se podívat, co to zase Franta vyvedl a uviděla, že má prst v sedačce. Vzala ho za ruku a v tu chvíli se pidlimužík znovu dotkl jeho prstu a ten se rázem zmenšil do původní velikosti, takže když za Frantovu ruku paní učitelka zatáhla, prst vyklouzl jako po másle. Franta dostal pohlavek, že si vymýšlí a dělá scény. Nakonec paní učitelka znovu pískla na píšťalku, děti se seřadily a odešly. Pidlimužík se radoval, že tady bude legrace a byl připraven zlobit každého záškodníka, jako byl Franta.
Karel jezdil za pidlimužíkem a Bertíkem každý týden a byl rád, že nachází pidlimužíka v dobré náladě, nechával si vyprávět o lumpárnách, které vyváděl zlobivým a nenechavým dětem a smál se, až se za břicho popadal. O tom, že staví pro Bertíka garáž, ale pidlimužíkovi nic neřekl. Nechal si to pro oba jako překvapení. Někdy přijel Karel i s Honzíkem a Vaškem, a pak nechával kluky, aby si povyprávěli s pidlimužíkem a sám se procházel po expozicích. Když se přiblížily Vánoce, připravil Karel dárky pro pidlimužíka, borové větvičky, jablíčka, oříšky, které měl pidlimužík tak rád a vydal se před Štědrým dnem na návštěvu do muzea. Pidlimužík měl radost z větviček a udělal si z nich maličký stromeček, pod který si schoval dárečky od Karla. Karel se posadil na svou oblíbenou sedačku u které bylo do laku vyryto srdíčko, které před mnoha desítkami let sám vyryl. Vzpomínal na své dětství, jak jezdil do školy právě Bertíkem, na svoji první lásku. S dojetím vzpomínal také na svou ženu Karolínku a jak tak vzpomínal, začaly mu padat víčka, hlava se mu opřela o sklo a Karel usnul. Pidlimužík si všiml, že Karel spí a přistoupil k němu. Vylezl mu na rameno a přivřel svá očka, začal si mumlat pod vousy a rukama kroužit okolo Karlovy hlavy.
Karel byl najednou obklopen bělostnou lehounkou mlhou, kráčel zlehka, jakoby byl znovu mladý. Podíval se na své ruce. Kůže na nich byla hladká a pevná, bez stařeckých skvrn. Krok měl pevný a lehký. Rozhlížel se okolo sebe, ale neviděl nic, než záři, která jakoby se přibližovala z veliké dálky. Vydal se rychlým krokem k tomu světlu, které hřálo a vábilo ho svou jasností. Potom uviděl jakousi postavu, která vycházela z toho krásného světla. Přimhouřil oči, zakryl si je zpola dlaní a snažil se vidět, kdo to je. Srdce se mu rozbušilo. Je to možné? Nemýlí se? Rozeběhl se nedočkavě a zastavil těsně před tou postavou. Díval se jí do tváře, která byla líbezná, přesně taková, jakou si jí pamatoval. Byla to tvář jeho milované Karolínky. Usmívala se na něj a vztáhla k němu ruce. Karel jí obejmul a přitiskl s sobě. "Karolínko, Karolínko, Karolínko", šeptal a srdce mu přetékalo radostí a něhou. "Kde jsi se tu vzala a kde jsem se tu vzal já?" ptal se Karel, když Karolínku pustil a díval se jí do tváře. "Jsi tam, kde jsem já." Odpověděla mu. "Umřel jsem?" zeptal se Karel? "Ne, neumřel. Tvůj čas ještě nenadešel. Máš ještě co vykonat. Přišel ale čas ti odpovědět na poslední otázku. Jaký to má všechno smysl? Proč Bertík, pidlimužík, Filip a Pinďa?" řekla Karolínka a vzala Karla za ruku a vedla ho blíže k tomu světlu. Karlovi se zjevil obraz toho, jak smutný byl, když Karolínka odešla, když musel odejít z práce a jak ho nic netěšilo. Potom se obraz změnil a on viděl třesoucího se Pinďu, jak se ho ujal a jak spolu na procházkách našli Bertíka. Znovu se obraz změnil a on viděl Filipa, jak ho dvakrát zachránil. Viděl také, jak vezl babičky a dědečky na výlet na Karlštejn, viděl, jak odváží děti domů z výletu, když jim ujel autobus. "Dostal jsi šanci, abys mohl vést plný život. Bylo na tobě, jestli to pochopíš a jestli se chytneš té příležitosti. A tys mě nezklamal. Učinil jsi hodně lidí šťastnými, zachránil jsi život Pinďovi a Filipovi a sám jsi zase začal být šťastný. Jsi dobrý člověk, Karle, a já jsem šťastná, že jsem s tebou mohla žít, i když jsem musela odejít tak brzy. Ale jednou, Karle, za dlouho, až přijde tvůj čas, najdeš mě zase tady a pak už tu spolu zůstaneme na vždy." Řekla mu. "Ale já tu chci s tebou zůstat, nechci už zpátky" protestoval Karel a znovu Karolínku obejmul, jakoby se bál, že zmizí. "A co Jana, její děti a tvoje zvířátka. Ještě tě všichni potřebují. Musíš se postarat o Bertíka a pidlimužíka. Ještě toho musíš hodně vykonat." Odpověděla mírně a políbila ho na čelo.
"Háló, pane, halo, je vám něco" slyší Karel a najednou se mu Karolínka ztrácí ve světle, světlo pohasíná a mlha se rozpouští. Otvírá oči a vidí hlídače, jak jím cloumá. "Bál jsem se, že se vám něco stalo" povídá a je rád, že je Karel v pořádku. "Už pro dnešek zavíráme, musíte jít domů". Domů, pomyslel si Karel. No jistě, domů, k Filipovi a Pinďovi. Tak rád by znovu zavřel oči a vrátil se ke Karolínce, ale věděl, že to už nepůjde. Ano, byl to jenom sen, ale kdo ví. Za poslední dva roky toho zažil tolik, že už věří všemu. Věří, ví, že jednou se zase s Karolínkou shledá. Teď ale musí jet domů, oslavit Vánoce, postavit garáž pro Bertíka. Musí toho ještě hodně udělat a on se na to všechno moc těší. Nakonec život má vždycky smysl, jenom ho člověk musí najít, chytnout a nepustit. Karel se usmál, pohlédl na díru v sedačce. Zašeptal :"Krásné Vánoce, pidlimužíku. Prvního března si pro Vás přijedu a čeká nás spousta dobrodružství." Odešel a v srdci měl klid a radost z věcí budoucích.
K O N E C.

Pohádka o starém autobusu díl 24

14. května 2012 v 15:09 | Jana Jindráková
Díl 24
Poslední týden prázdnin strávili kluci u dědy. Na začátku prázdnin si mysleli, že to bude nuda, ale to ještě nic nevěděli o pidlimužíkovi, ježkovi ani krtkovi. Nakonec byl ten poslední týden jako třešinka na dortu a kluci si ho užili. Každý den chodili s Pinďou na procházku a házeli mu klacky, když pršelo, seděli v autobuse a hráli si s pidlimužíkem, který byl ve svém živlu stejně jako Bertík, který měl děti rád a jeho starou duši hřál pocit, že jsou děti na blízku. Když nastal čas odjezdu, byli všichni smutní, že končí radost a začínají povinnosti, ale takový je život, takže v sobotu si kluci sbalili věci a odjeli domů. Po jejich odjezdu pocítil Karel, jak je v domě ticho a pusto.
S příchodem nového školního roku se brzy ohlásil i podzim. Dny byly sice teplé, ale noci a ráno studená, nad lesy ležela mlha jako poklička, v lese bylo vlhko a začaly růst houby. Karel s Pinďou chodili na houby každý den a každý den se vraceli s plným košíkem. Pidlimužík se divil, co to z lesa nosí. Koukal jim do košíků a jeden klobouk od bedly si nasadil na hlavu. Vypadal legračně. Zkusil si pak ještě klobouk hříbku a kozáka. "Škoda, že tě nevidí kluci", zasmál Karel a pak ho napadlo, že může pidlimužíka vyfotit. Došel si pro foťák a pidlimužík mu pózoval tu s jedním, tu s druhým kloboukem. Pidlimužík se pitvořil a dováděl a Karel ho fotil. Když si pak Karel posbíral tu kloboukovou parádu, že z ní udělá smaženici, nechápal pidlimužík, proč mu je chce Karel sníst. Když mu ale večer přinesl na ochutnání, pochopil, že houby jsou opravdu dobré. Což o to, houby jsou dobré, ale těžko stravitelné pro člověka, natož pro pidlimužíka. V noci Karla vzbudil divný zvuk, rozespalý si navlékl župan a šel se podívat na zahradu, co se děje. Uviděl Bertíka, jak se chvěje. Otevřel dveře a na sedačce uviděl do klubíčka stočeného pidlimužíka jak naříká, sténá a kňourá. "Co se ti stalo"? vyděsil se Karel a sklonil se k pidlimužíkovi. "Nevím, hrozně se mi zvětšilo břicho a mám pocit, že jsem spolkl kámen" brečel pidlimužík. Karel ho opatrně zvedl a prohlížel mu bříško a uviděl, že ho má hrozně nafouklé a hned mu došlo, co se stalo. "Ajajaj, to jsou ty houby" zvolal Karel. "Udělám ti fenyklový čaj, snad ti to pomůže a taky něco teplého na bříško" řekl, a odešel do domu. Uvařil fenykl, do ohřívací lahve nalil teplou vodu a vrátil se zpátky. Pidlimužíkovi nebylo lépe, ale čaj vypil. Karel ho položil na ohřívací láhev a jedním prstem mu zlehka masíroval bolavé bříško. Pidlimužíkovi to dělalo moc dobře, nechal se masírovat a najednou se ozvala rána jako z děla a pidlimužíkovi se ulevilo. Karel se zasmál :"Je vidět, že to funguje. Na nafouklé bříško je fenykl a teplo to nejlepší. Takže ducha jsme z tebe vyhnali, tak můžu jít znovu spát" zívl Karel a chtěl odejít. "Já měl nějakého ducha?" divil se pidlimužík. Karel se zasmál, mávl rukou a ještě přes rameno zavolal :"Hlavně už nejez houby, aby se ten duch nevrátil". Padl do postele a usnul.
V dokonalé shodě uvítali podzim, stromy si oblékly pestrobarevné fráčky, aby je zase na začátku listopadu shodily a Karel měl co uklízet. Foukal studený vítr a často pršelo. Krtek Pepa se chystal na zimní spánek stejně jako ježek s rodinou. Karel jim připravil v koutku zahrady závětří, aby jim nebyla zima a ve zdraví přežili zimu. Když tak chystal zahradu i zvířátka na zimu, vzpomněl si na vizitku pana Nezbedného, ředitele technického muzea, kterému slíbil, že mu Bertíka půjčí na celou zimu jako výstavní exponát a zároveň tak uchrání Bertíka další kruté zimy. V Plzni se mu to zdálo jako dobrý nápad, ale teď, když to mělo přijít, se mu do toho nechtělo, takže stále odkládal volání, až jeden listopadový den začaly poletoval sněhové vločky a tak nebylo zbytí. Karel zvedl telefon a zavolal panu Nezbednému. "Dobrý den, tady Karel Smutný" představil se a na chvilku se odmlčel, jakoby čekal, zda ho pan Nezbedný pozná. Skoro si přál, aby ne a on nemusel svůj slib splnit, ale pan Nezbedný si ho pamatoval a vesele zvolal : "Dobrý den, to mám radost, že voláte. Já se bál, že jste na naše ujednání zapomněl, nebo si to rozmyslel. Tak jak to vidíte?" Karel nechtěl přiznat pochybnosti a tak řekl :" Kdepak, jak bych mohl zapomenout. Kdy vám můžu autobus přivézt? A platí, že se můžu na něj přijít kdykoliv podívat?" "Samozřejmě platí. Mohl byste ho přivézt zítra dopoledne? Budu informovat vedoucího expozice a bude vás čekat. A nebojte, my se o toho vašeho fešáka dobře postaráme. Takže jsme dohodnuti?" Byli dohodnuti. Večer zašel za pidlimužíkem, aby mu sdělil, že zítra odjíždějí. Seděl na sedačce a smutně koukal. "Víš, pidlimužíku, myslel jsem to dobře. Chtěl jsem Bertíka uchránit před mrazem a tebe nakonec taky. Co mi nedošlo je, že tam budeš muset zůstat, ale já ti slibuji, že tam za vámi budu často jezdit i s klukama a vždycky ti přivezeme něco dobrého," povídal Karel, ale díval se do země. "A co Vánoce?" zeptal se pidlimužík a vynutil si Karlův pohled. "Slíbil jsem, že tam Bertík zůstane až do jara, ale na Vánoce za Vámi přijedu docela určitě" povzdechl si Karel. Strašně moc se mu nechtělo slib splnit, ale byl to muž pevných zásad, takže chtě nechtě, druhý den vyrazili do Prahy.

Pohádka o starém autobusu díl 23

25. dubna 2012 v 13:31 | Jana Jindráková
Jediný, kdo nebyl z moře nadšený, byl Pinďa. Uviděl vodu, vrhla se k ní a začal pít. Po první hltu začal prskat, kňučet a utekl do autobusu. Všichni se smáli, ale Pinďovi to vtipné nepřišlo a ač ta velká plocha vody vypadala lákavě, už se k ní nepřiblížil. Celou dovolenou strávil pod palmou a tak ho nijak nemrzelo, že se blíží doba návratu. Koho to ale mrzelo, byli kluci a pidlimužík, kteří se stali nerozlučnými kamarády. Pokud kluci nebyli v moři, pohybovali se okolo Bertíka a hráli si s pidlimužíkem. Ten už byl úplně zotavený a dokonce se i opálil, ba po výletu do zátoky, kde plaval, se i spálil a Karel mu přinesl kelímek studeného tvarohu, protože ten je dobrý na spálenou kůži a pidlimužík se do kelímku ponořil celý a koukal mu jenom nos, aby mohl dýchat. Když se vynořil z tvarohu, vypadal jako sněhulák u moře, což je něco, co se jen tak nevidí. Ale všechno jednou končí a bohužel končila i dovolená u moře. Prázdniny se také chýlily ke konci a kluci už jakoby slyšeli volání své školy. Zacpávali si uši, dělali, že nic neslyší, ale měli to marné. Čas nezastavíš. A tak jeden večer sbalili věci, druhý den ráno se ještě rozloučili s moře a pak nabrali směr domov. Nakonec se už domů těšili, protože domov je jenom jeden a i když jim bylo u moře krásně, domov byl v Praze. Karel se těšil na Filipa a doufal, že to bez něj zvládl na jedničku. Karel dal pidlimužíkovi kousíneček kinedrilu a tak pidlimužík brzy zcepeněl ve svém křesílku. Vydali se na cestu. Dokud viděli na moře, koukali se z okýnek, ale jakmile vjeli do prvního tunelu, začali se kluci nudit, pošťuchovat a hádat. Nakonec je Jana posadila každého jinam, aby byl klid. Vašek si nasadil sluchátka a poslouchal a Honzík si kreslil. S blížícím se večerem na všechny padla únava a kluci usnuli. Karel už nechtěl nikde přespávat a tak pil kávu, aby neusnul. Ke Karlovi domů přijeli ve čtyři hodiny ráno. Nechali Bertíka stát na ulici, věci také nechali v autobuse, kluky vynesli a odnesli do postelí a všichni padli také do postelí a spali až do oběda. První kdo se vzbudil, byl Karel. Hned zašel k sousedům pro Filipa, ale ten tam nebyl. "Je mi to líto, Karle, ale už dva dni jsme ho neviděli" řekl soused, který se celou dobu o Filipa staral. Karel byl zaskočený a začal se o Filipa bát, vzpomněl si totiž, jak ho jednou našli více mrtvého než živého. Šel domů zamyšleně a nekoukal na cestu a najednou o něco zakopl a upadl. Ozvalo se zaječení a na hlavu mu skočil kocour. Byl to Filip. "Ty jeden uličníku" zvolal Karel a sundal vyděšeného kocoura z hlavy a přitiskl ho na hrudník. Filip přivřel očička a hlavičkou ducal do Karla, vrněl a celým tělem se třel o Karla. Karel se zvedl a s Filipem v náručí se vydal domů. Cestou ho drbal za ušima a pod tlamičkou a vyprávěl mu, jaké to bylo u moře. Když dorazil domů, byli už všichni vzhůru a vybalovali tašky z autobusu. Jana s Honzou jejich věci dávala do auta a kluci, protože měli zůstat ještě pár dnů u dědy, přenášeli svoje věci do pokoje, kde spali. Všude byla hrozná spousta věcí, nepořádku a špinavého prádla. Po obědě se Jana s Honzou se všemi rozloučili, pac a pusu a tradááá do Prahy. Děda zapojil kluky do úklidu. Vrčeli sice, ale dali si říct. Pidlimužík se zašel podívat za ježčí rodinkou, ale nebyli doma a tak se vydal pro Pepu. Hledal myší díry a když našel tu, co vypadala nejčerstvější, vlezl do ní a volal :"Haló, myšky, jste doma? Jdu si pro Pepu", neozývala se žádná odpověď a tak zavolal znovu :"Pepo, Peeeeeeeeepppppppppooooooooooooo" zakřičel do díry, až mu spadl hrudka hlíny za krk. Lekl se až si sedl na zadek. Že je krtek slepý, to víme, že je Pepa chromý, to věděl i pidlimužík, ale že je i hluchý, to zjistil, když dosedl místo do hlíny, na něco měkkého, teplého a pravidelně oddychujícího. Byl to Pepa a spal. Pidlimužík se rozesmál : "No ty jsi mi ale spáč", podrbal ho na hlavě a zatahal za fousky. Pepa se vzbudil, zahýbal čumáčkem a poznal, že je pidlimužík zpět. Měl radost, ale dát najevo jí nedokázal. Nebyl pes, aby štěkal, vrtěl ocas a olizoval ho, nebyl kočka, aby vrněl a třel se o něj. Ale radost měl, to vím jistě. Pidlimužík a Pepa vylezli z díry a pidlimužík zavolal na kluky. "To je můj kamarád Pepa" ukazoval krtka klukům, když přiběhli. Živého krtka kluci nikdy neviděli a tak se nemohli vynadívat. Dokonce si ho i pohladili. Večer si to přidusal s celou rodinou i ježek a tak se dá říct, že všichni přečkali dovolenou a znovu se ve zdraví sešli.

Bajka o vešce Ivošce a všivákovi Karlovi

24. dubna 2012 v 14:40 | Jana Jindráková
Na hlavě hustě porostlé černými kudrnatými vlasy se usídlila jedna kolonie vší. V čele té kolonie stála veška Ivoška. Bylo s podivem, že zrovna ona, protože veška Ivoška byla všechno možné, jenom ne vůdce. Otěže vlády jí často vypadávaly z rukou a nedokázala být důsledná a přísná. V čem ale vynikala, bylo intrikování. V této oblasti se jí dařilo výjimečně dobře a ač nevzbuzovala respekt, obavy z ní ostatní měli. Jednoho dne, se na hlavě objevila nová, cizí veš, všivák Karel. Odkud se vzal, nikdo nevěděl. Snad přišel z hlavy, která seděla v tramvají za naší hlavou, snad ho přinesl vítr. Všivák Karel byl malá, neduživá veš s pichlavýma očima a mrštným jazykem. Dokázal mluvit celé hodiny. Některé vši mu naslouchali se zájmem, jiné mu věnovali jenom chvilku, ale po nějaké době všem vším došlo, že všivák Karel umí jenom mluvit, ale činy za ním nejsou žádné. Některé vši dokonce uvažovali, zda není příbuzný s broukem Pytlíkem. Jediný, kdo se všivákovi Karlovi bezmezně obdivoval, byla veška Ivoška a tak na ni všivák Karel zaměřil celou svou pozornost, nakonec, byla to ona, kdo vládl v kolonii a není nad to, být za dobře s vůdcem. Všivák Karel se vždy uklonil, když potkal Ivošku, vždy chválil vše co se pochválit dalo a někdy i to co se nedalo. Ivoška byla šťastná. Konečně má vedle sebe někoho, kdo jí rozumí. Ostatní vši nechápali, jak může být Ivoška tak hloupá a poslouchat neustále tlachání o ničem a zjevné pochlebování. Došlo to tak daleko, že když dostal všivák Karel nějaký úkol, tak jako ostatní vši v kolonii, nedokázal ho splnit, ač se holedbal svými schopnostmi, dovednostmi a zkušenostmi. Většinou to dopadlo tak, že některá ostatní veš za všiváka Karla udělala to, co on nedokázal, nebo dělat nechtěl. S postupem času se začali ostatní vši bouřit, když museli pracovat za všiváka Karla a on sklízel plody jejich práce. Ivoška byla hluchá a slepá k stížnostem ostatních vší. Je možné, že by byla Ivoška tak hloupá a ješitná? Nebojí se, že tím jak kryje neschopnost všiváka Karla ji připraví o její postavení? Proč mají ostatní pracovat a nějaký neschopný přistěhovalý všivák má mít výsady, které nikdy nikdo neměl? A tak se začaly vešky shlukovat a plánovat, jak se všiváka Karla zbavit. Muselo to být chytře provedené, aby na ně napadlo podezření. Přemýšlely, dumaly, ale na nic nepřišly. Nakonec za ně vše vyřešil osud. Jedna veš, která měla zrovna hlídku, si všimla, že jejich hlava se nějak více drbe, že navštívila lékárnu a koupila něco, co vypadalo jako šampon. Okamžitě vyhlásila poplach a povel k evakuaci. Ivoška se lekla a spěchala za všivákem Karlem s otázkou, co dělat? Všivák Karel mávl rukou a řekl, že je to určitě jenom planý poplach. Ivoška se uklidnila, ale když viděla, jak její vši houfně opouští tu krásně a hustě kudrnatou hlavu, znejistěla a hleděla na všiváka Karla. Ten byl stále v klidu. Vši volali na Ivošku, ať jde s nimi, ale ona stále hleděla na všiváka Karla a ten se jenom usmíval a vrtěl hlavou. Zůstala na hlavě. Najednou bylo všude mastno, nedalo se dýchat a Ivoška se otočila na všiváka Karla. Ten se poděšeně rozhlížel a najednou udělal skok a zmizel z hlavy. Ivošce došlo, že to nebyl planý poplach, že měla utéct s ostatními. Bylo pozdě. Olej ji přilepil k pokožce hlavy, dusila se, až zmizela v přívalu dalšího oleje. Po dvaceti minutách majitel kudrnaté hlavy vyčesal jednu mrtvou vešku Ivošku a spoustu hnid. Ostatní vši se usídlily na jiné hlavě. A všivák Karel? Ten určitě někde na nějaké jiné hlavě obluzuje jinou věšku. Snad ta veška bude chytřejší a prohlídne všiváka Karla dříve, než bude pozdě.

Pohádka o starém autobusu díl 22

12. dubna 2012 v 15:56 | Jana Jindráková
Expedice pidlimužík
Z dobrodružství v Dubrovníku vyspávali všichni ještě druhý den dopoledne. Karel si uvědomil, že jeho nápad nalákat kluky na dobrodružství, nebyl úplně nejlepší. Kluky spíš vystrašil a nebýt toho, že Honzík si zapomněl čepici v Bertíkovi a že se zachoval tak statečně, Bůh ví, jestli by dneska ještě měli autobus. Karel vstal první a šel se podívat na Bertíka a pidlimužíka. Pidlimužík seděl na střeše autobusu a díval se na moře. Karel ho uviděl, jak sedí na střeše, klimbá nohama a zasněně se dívá do dálky. "Ahoj, pidlimužíku. Co děláš?" zeptal se ho Karel a pidlimužík seskočil ze střechy na kapotu motoru. "Koukám se na tu spoustu vody, je opravdu slaná?" zeptal se pidlimužík s nedůvěrou v hlase. "Je, chceš ji okusit?" optal se Karel a mrkl na pidlimužíka. Ten se poškrabal na rozcuchané hlavičce a vrtěl se a poposedával. "Já bych rád, ale bojím se odejít od autobusu. Víš, jak to dopadlo posledně" odpověděl, ale stále se se zalíbením díval na moře. Karel přemýšlel co s tím. "Něco vymyslím" řekl a posadil se do trávy. Chvilku dumal, přemýšlel, díval se tu na pidlimužíka, tu na moře, ale nic ho nenapadalo. Za chvilku se jako vítr přiřítili kluci a volali na dědu, co že tam dělá. Karel jim vysvětlil, že pidlimužík by chtěl okusit moře, ale neví, jak to udělat. Kluci se posadili vedle dědy a dumali spolu. No a protože víc hlav, víc ví, ta nejmladší, ale nejchytřejší hlavinka na to přišla. "Co kdybychom zajeli Bertíkem co nejblíž k moři tak, aby mohl pidlimužík do moře, ale byl stále poblíž?" řekl Honzík a čekal, že brácha jeho nápad strhne, tak jako většinou, ale tentokrát se tak nestalo. "To by šlo", řekl Karel. "Ale tady se moc blízko k moři nedostaneme" pokračoval. "A co jet na výlet někam, kde můžeme zajet až k moři?" dodal Vašek. To už byl nápad, který bylo možné uskutečnit, ale potíž byla v tom, že nechtěli prozradit Janě a Honzovi pidlimužíkovu existenci a když pojedou s nimi, neutají to. Tento nedostatek vyřešil Vašek. "Hele, mami" začal, když přišel do kuchyně. "Mě napadlo, že byste si s tátou mohli od nás odpočinout a užít si trochu soukromí a my bychom s dědou jeli na malou expedici" pokračoval Vašek. Jana byla trochu zaskočená, ale představa, že by si mohli s Honzou udělat třeba romantickou procházku podél moře sami dva, se jí líbila. "A kam byste jeli?" zeptala se. "Děda má nějaký plán. Zajeli bychom někam, kde nikdo není a potápěli bychom se a tak podobně" odpověděl Vašek a tvářil se jako andílek, což samo o sobě už bylo dost podezřelé, protože všichni byli zvyklí, že Vašek poslední dobou spíš vrčí a nadává. "No tak já se s dědou domluvím" řekla Jana a šla se domluvit. A protože nikdo nebyl proti, jeli kluci s dědou po obědě na expedici. V autobuse se dohodli, že expedici nazvou Expedice pidlimužík. Pidlimužík nemusel dělat figurku a tak seděl s klukama hned za Karlem, dívali se z okna a hledali vhodné místo k zaparkování u moře. Jeli pomalu, aby jim žádná odbočka k moři neunikla. Párkrát odbočili, ale museli se vrátit, protože buď nemohli zajet dost blízko k moři, nebo tam zase byli lidé. Už to vypadalo, že expedice nedopadne tak, jak by si přáli, až nakonec našli, co hledali. Nejprve tu odbočku minuli, ale pak se vrátili a zkusili jí. Bylo to přesně ono. Zajeli k moři tak blízko, že občas nějaká vlnka ošplouchla kola Bertíkovi. Tomu zabrumlalo v motoru a pidlimužík ho chlácholil: "Neboj, to je jenom voda, ale slaná, víš?" Říkal to tak, jako by to věděl z vlastní zkušenosti a ne jenom z vyprávění. Vystoupil z Bertíka a šel pomalu k moři. Díval se na to, jak se moře přibližuje a zase vzdaluje, jak vlnky omývají kamínky a najednou přišla trošku větší vlna a ta pidlimužíka zkropila od hlavy k patě. Kluci se smáli, když viděli, jak plive vodu a mne si oči. Pidlimužík ucouvl a znovu moře jenom pozoroval. "No tak běž" pobízeli ho kluci. "Přeci se nebudeš bát, když už jsme konečně tady" řekl Karel. "Neboj, jsme tu s tebou a budeme tě hlídat" chlácholili ho kluci. Ještě chvilku stál a pak popošel o krůček blíž a pak ještě jeden, pak už mu byla voda po kolena no a s další vlnou zmizel pod vodou celý. Kluci se lekli a zašmátrali po dně, ale to už vykoukla hlavička pidlimužíka a usmívala se od ucha k uchu. "Jééééé ty umíš plavat?" divili se kluci. "Asi jo", řekl pidlimužík a plaval podél kluků. Kluci šli více do hloubky, aby mohli také plavat a pidlimužík si troufl za nimi. Karel je pozoroval a usmívala se nejen jeho tvář, ale i srdce. Řádili ve vodě, potápěli se, sbírali kamínky a honili rybičky. Pidlimužík při jednom potopení uviděl kraba, který cvakal klepetama a asi si myslel, že by mohl ulovit pidlimužíka k snědku, ale kluci mu večeři vyfoukli těsně před nosem a plavali jinam. Nakonec se k nim přidal i Karel. Když už byli unavení, šli se ohřát na deku. Pidlimužík ležel mezi klukama, měl zavřené oči a usmíval se tak šťastně. Ještě párkrát si šli zaplavat a pak už museli jet. Cestou domů si sedl pidlimužík do svého křesílka na palubní desce a díval se na cestu. Když přijížděli zpátky k apartmánu řekl :"Karle, mohl bys zastavit?" Karel zabrzdil a překvapeně se díval na pidlimužíka. "Moc vám všem děkuji. Jsem moc šťastnej, že jste mě tam vzali. Byla to nádhera." Řekl jim a bylo vidět, že je dojatý. Karel znovu nastartoval a brzy byli doma. Jana s Honzou už je čekali s večeří a kluci se hladově pustili do jídla. Večer, když už Honzík s Vašíkem spali, šel Karel za pidlimužíkem do autobusu. "Jsem moc ráda, že se ti to líbilo" řekl mu, když se posadil na sedadlo vedle pidlimužíka. "Myslím, že bych ti měl zodpovědět další otázku, i když ty už odpověď na ní asi znáš sám" řekl. "Ty jsi se narodil během bouřky, byla to zvláštní noc a tvoje maminka byla vzácná žena. Byla hodně citlivá a tebe moc milovala už před tím, než jsi se narodil. Přála si, abys měl šťastný a krásný život. Také si přála, aby tě někdo celý život ochraňoval. Byla to opravdu zvláštní noc, silná bouře a tak se stalo, že ve chvíli kdy ty ses narodil, uhodil blesk do továrny, kde vyráběli autobusy. Jeden blesk sjel i po Bertíkovi. V tu chvíli se stal zázrak a zrodil jsem se já. A protože jsme přišli na svět ve stejnou chvíli, spojili se naše životy. Když umřela Karolínka a ty jsi zůstal sám, byl jsi smutný a nešťastný, přišel čas na to, abych se vrátil do tvého života a vnesl zpátky štěstí do tvého života tak, jak si přála tvoje maminka. Proto se jí o mě zdálo, proto mě viděla ve svém snu" skončil pidlimužík svou řeč a díval se Karlovi do očí. Ten ho pohladil po hlavičce, přikývl, jako že rozumí, vyndal z kapsy dva fíky, dal je pidlimužíkovi a odešel. Pidlimužík se za ním díval a přemýšlel, jestli je Karel opravdu šťastný. Zdálo se, že ano, ale umanul si, že se ho na to někdy zeptá. Slupl fíky a pak se zavrtal a usnul jako pařez.

Pohádka o starém autobusu díl 21

11. dubna 2012 v 21:33 | Jana Jindráková

Tři dny se všichni jenom povalovali na pláži, koupali se v moři a jedli melouny. Tři dny je to bavilo, ale pak se začali kluci nudit. Pošťuchovali se, Honzík každou chvilku ječel :"Auuu", jak ho Vašek tuhle strčil, tamhle shodil do vody a vůbec jich začalo být plno a tak děda Karel večer, když už kluci konečně usnuli, svolal válečnou poradu dospělých. "Chce to nějaký program, aby se kluci zabavili", řekl a hned pokračoval. "Mám plán" a potichu jim všechno vysvětlil. Jana s Honzou se smáli, přikyvovali hlavami a začali se sami těšit, jako když byli malí. Ráno u snídaně si Karel četl noviny, pil kávu a najednou vykřikl:" No to snad ne!! Je to vůbec možné?? Hm, hm, hm" a kroutil nevěřícně hlavou. Znovu se začetl do novin. Noviny to byly chorvatské. Protože Karel dřív jako řidič autobusu hodně cestoval, věděli kluci, že se domluví několika řečmi a tak si mysleli, že děda umí chorvatsky a tak si čte jejich noviny. Jelikož Karlovo zvolání nijak nezabralo, zkusil to znovu :" Tedy, tomu by jeden nevěřil. To jsem z toho jelen…" no a pokračovat nemusel, protože kluci se chytli a začali vyzvídat, co že se v novinách píše. "Tady píšou, že v Dubrovníku přepadli piráti jachtu jednoho milionáře. Na té jachtě bylo všechno ze zlata. Jachta se po útoku pirátů potopila." Jakoby předčítal Karel a po očku pokukoval, co kluci na to. "Ale dědo, dneska už piráti nejsou" mávl rukou Vašek a šel do svého pokoje. Honza, který právě přicházel z venku, zaslechl, co Vašek říkal a bylo mu jasné, že musí Karlovi pomoci. "Představte si" povídal "V obchodě říkali, že v Dubrovníku přepadli piráti nějakou loď. Piráti tu loď potopili, ale přišli i o tu svojí. Možná se utopili, možná ne, ale v každém případě je na ně vypsaná odměna". Honzík měl oči vykulené, div mu nevypadly a nutno říct, že i Vašek byl na pochybách. "Fakt?" zeptal se, když nakoukl znovu do kuchyně. "No jo, říkali to a prý je to i v novinách" odpověděl Honza a bylo jasno, že kluci jsou chycení. "Co kdybychom si udělali výlet do Dubrovníku, tak trochu to omrkli a třeba něco vypátráme", zeptal se Karel a kluci byli jasně pro. Jana dělala, že ji to nudí, obracela oči v sloup. "Mě se nechce, to je hloupost, honit piráty. Zůstaneme doma a půjdeme na pláž", navrhovala naoko, aby kluky ještě více navnadila. "Néééé, nechceme na pláž, chceme na výlet a honit piráty" volali kluci. "Tak já bych to taky bral" řekl Honza a Karel rozhodl, že se bude hlasovat. Čtyři ku jedné, jede se do Dubrovníku. Jana sbalila nějaké jídlo a pití, ručníky a plavky. Kluci sbalili vodní pistole a zanedlouho vyrazili.

Cesta do Dubrovníku vedla po Jadranské magistrále celou dobu podél moře. Jeli vesničkami, kde u silnice prodávali ovoce a sýry, míjeli přístavy a ohromovali je okolní hory. Cesta sice trvala tři hodiny, ale nudná nebyla. Pidlimužík už zase seděl ve svém křesílku na palubní desce a díval se na cestu. Kluci seděli hned za dědou a tu a tam pidimužíka pohladili. Když udělali krátkou přestávku, zůstali kluci v autobuse a povídali si s ním. Pidlimužík se zotavil, ale byl stále o trošku menší, než býval dřív. Kluci pro něj měli každý nějakou dobrotu a on všechno spořádal, jako by byl bezedný. Sílil a začínal mít veselejší barvu. Kolem poledne přijeli do Dubrovníku. Dlouho hledali místo, kde by mohli zaparkovat a nakonec našli místo poblíž přístavu. Protože Dubrovník leží blízko albánských hranic, žila v něm spousta lidí různých barev pleti, národnosti i řeči. A část téhle spousty se seběhla okolo autobusu, jaký nikdy neviděli. Děti pobíhaly okolo, dospělí ho obcházeli a obdivně mručeli. "Aby nám ho nějací piráti neukradli" řekl Karel a mrkl na Honzu s Janou. Ti mu mrknutí opětovali a usmáli se. "No to víš, přišli o loď, autobus by se jim hodil" povídal Honza. Kluci se začínali o Bertíka a pidlimužíka bát. Už jim to nepřišlo jako prima nápad, vydat se po stopách pirátů. "Dědo, co když ho opravdu někdo ukradne" zašeptal s obavami Honzík. "No to nevím, nevím, co bychom dělali. Asi bychom museli domů pěšky" zasmál se Karel a vystrčil kluky z Bertíka. Kluci se loudali a pořád se otáčeli. Pidlimužík jim z okna vesele mával a usmíval se, takže nakonec šli, ač neradi. Ušli sotva dvěstě metrů, když si Honzík uvědomil, že nemá kšiltovku a to je v létě, v poledne u moře, dost nepříjemná věc. Honzík je světlovlasý klučina s bledou pletí a hrozí mu spálení za normálních okolností, natož v létě u moře. "Musíme se vrátit" zavelela Jana. Vašek začal brblat, že je Honzík moula, a že jemu se nechce se v tom horku vláčet zpátky. "Já si tam doběhnu sám" řekl Honzík a tvářil se statečně. Janě se to moc nezdálo, aby šel sám, ale chtěla ho podpořit v jeho chuti být samostatný a tak souhlasila. Děda mu dal klíče od autobusu a Honzík vyrazil. Ostatní si sedli pod palmu do stínu a čekali. Honzík šel sám, občas se otočil a když viděl, že se za ním ostatní dívají, vztyčil hlavu a šel. Že se trošku bojí, věděl jenom on sám a nikdy by to nepřiznal. Když byl od Bertíka tak na padesát metrů, uviděl, jak se nějaký divný člověk snaží otevřít dveře. Zpomalil a díval se na něj. Najednou dveře povolili a muž byl uvnitř. Honzík se dal do běhu k Bertíkovi, ale pak uviděl pidlimužíka, jak na něj mává a odhání ho. Honzík se znovu zastavil a nohy mu ztěžkly. Byly jako z olovo a nedokázal s nimi pohnout. Viděl muže, jak prochází autobus, prohledává věci a pak usedá za volant. V tu chvíli se začaly dít věci. Bertík troubil jako o život a třásl se, jako by jím cloumal tajfun. Muž uvnitř autobusu se lekl, vyskočil a hnal se ke dveřím. Ale ty nešly otevřít. V tu chvíli se Honzík probral a rozeběhl se zpátky k ostatním. Už z dálky mával a volal o pomoc. Jakmile ho zahlédli, vyskočili na nohy a upalovali za ním. Setkali se na půl cesty a když viděli vyděšeného Honzíka, lekli se. "Copak se stalo?" ptali se všichni. "V autobuse je pirát" vysoukal ze sebe Honzík a sotva popadal dech. Karel se usmál a myslel si, že je jenom Honzík vyplašený z té vymyšlené historky. Tu ale zaslechl Bertíkovo troubení a bylo mu jasné, že to není jenom tak. Rozeběhl se k autobusu a ostatní ho následovali. Když doběhli, uviděli v autobuse muže zoufale se snažícího dostat se ven. Bertík se ale držel a nepustil ho ven. Pidlimužík pomáhal kouzlem, ale už jim oběma docházely síly a tak všichni dorazili akorát. Karel vytáhl telefon a zavolal policii. Ti přijeli a když uviděli muže uvězněného v autobuse, začali se smát. "Tak na tebe Zorane, taky došlo". Následovala želízka pro Zorana a megazmrzlina pro Honzíka, díky kterému všichni přiběhli včas a pro pidlimužíka miska fíků, které mu moc zachutnali. Bertík dostal do nádrže super speciál plus, aby si za tu námahu taky pochutnal. Nakonec se prošli po městě, po přístavišti a na honění pirátů úplně zapomněli. Když večer přijeli zpátky, usnuli kluci hned, jak dosedli na postel, takže nohy jim museli na postel dát rodiče. Všichni byli utahaní a shodli se, že pár dnů klidu na pláži je přesně to, co teď budou potřebovat.

Pohádka o starém autobusu díl 20

13. března 2012 v 22:02 | Jana Jindráková

"Asi to bude chtít nějaký čas", řekl Karel a pohladil Vaška po hlavě. Otevřel okénko, aby mohl do autobusu proudit vzduch, přikryl pidlimužíka kapesníkem a nechali ho ležet na sedačce. Celé odpoledne s Vaškem nebyla řeč, nechtěl se koupat, nechtěl zmrzlinu ani bonbony a Jana začala mít vážné obavy, že je nemocný. Šáhla mu na čelo, ale Vašek jenom zavrčel, že mu nic není a šel za dědou. "Dědo, asi bych to měl říct Honzíkovi" řekl a Karel přikývl. Vašek našel Honzíka, jak si stavěl hrd z kamínků a pošeptal mu do ucha, že mu musí s dědou prozradit tajemství, které nesmí za žádnou cenu vyzradit, ani kdyby ho mučili. Honzík horlivě přikyvoval a sliboval mlčenlivost a přísahal na holý pupík. Tak ho Vašek s Karlem zasvětili do tajemství starého autobusu a jeho pidlimužíka. A protože by Honzík malý kluk, nemuseli ho o ničem přesvědčovat. Všemu hned uvěřil. "A uzdraví se, dědo" zajímal se Honzík. "Já nevím, snad ano. Doufám" odpověděl Karel. "Mohli bychom ho třeba uzdravit sami" napadlo Honzíka. "A jak prosím, tě?" obořil se na něj Vašek a začal litovat, že mu vůbec něco říkali. "Třeba nemá vůbec žádnou sílu a maminka říká, že když je někdo vysílený, potřebuje cukr, aby mu dodal energii" řekl Honzík a vůbec to neznělo hloupě, ba naopak, to vypadalo nadějně. "Co takhle fíky?" napadlo Vaška a na nic nečekal a běžel k prvnímu stromu natrhat ty nejzralejší. Honzík ještě přinesl broskev a šli za pidlimužíkem do autobusu. Karel odkryl s obavami kapesník a pohlédl na toho drobečka malého. Byl stále stejně malý, ale zdálo se, že mu tváře malinko zrůžověly a také bylo znát, že se pohnul, protože ležel na druhém boku, než když ho opouštěli. "Myslím, že to zvládne" řekl Karel a věřil tomu. "Necháme mu to tady a půjdeme, ať má klid" řekl a hnal kluky zase ven z autobusu. I rodiče si všimli, že kluci mají nějaké tajemství s dědou, ale neptali se na nic a byli rádi, že mají klid a děda, že si užije kluky. Kdyby jenom tušili, ale vyprávějte takové věci dospělým. Večer se šli znovu podívat na pidlimužíka, ale ten stále spal. Přesto odcházeli s velkou radostí. Fíky byly pryč. Ráno zmizla i broskev a v poledne zmizel i pidlimužík. Přišli ho znovu zkontrolovat, ale pod kapesníkem už neležel. "Pidlimužíku, jsi tu?" zeptal se opatrně Karel a doufal, že dostane odpověď. Musel zavolat ještě jednou a kluci s ním, aby se z díry v sedačce objevila hlavička. Byla menší než obvykle, ale vypadala už zdravěji. "Pidlimužíku, kamaráde, jsem tak rád, že jsi v pořádku" řekl Karel a oči se mu zaleskly, jak se v nich objevily slzy. Vašek slzy z očí vypustil, jako když zvedneš stavidla a Honzík se přidal, i když ani nevěděl proč. Pidlimužík se usmál a vysoukal se ven celý. "Pidlimužíku, je mi to moc líto. Já to vážně nevěděl, že jsi živý a že nemůžeš odejít z autobusu. Nezlob se na mě." Omlouval se Vašek a protože to myslel upřímně, odpustil mu pidlimužík a plácli si na to. Celé odpoledne nevylezli z autobusu, vyprávěli si a smáli se lumpárnám, které pidlimužík vyváděl během nocí cestou k moři. A tak se stalo další kouzlo. Z pidimužíka a kluků se stali kamarádi, kteří mají tajemství a docela určitě toho spolu ještě hodně zažijí. Nakonec, prázdniny teprve začínají.

Pohádka o starém autobusu díl 19

13. března 2012 v 21:38 | Jana Jindráková

Už téměř za tmy dojeli k prvnímu kempu. Rozhodli se, že dál nepojedou a přespí tady. Vykoupali se v moři, potom si dali sprchu, večeři a postavili stan. Jana s Honzou spali ve stanu, ale kluci s dědou zůstali v autobuse. Honzík byl zvědavý, jestli se v noci zase něco stane a tak dlouho nemohl usnout. Povídal si s Vaškem, potom hladil Pinďu a nakonec přeci jenom usnul. Jakmile všichni pravidelně oddychovali, vystrčil hlavu pidlimužík a vyrazil na noční bojovku. Pobíhal po autobuse, pořád něco kutil a tak ráno, když se všichni probudili a koukli na Vaška, jestli zase nebude od oleje, začali se hrozně smát. Vašek byl nalíčený maminčinýma malovátkama. Vypadal spíš jako Vendulka než jako Venda. Nicméně zip rozepnout šel a dokonce boty měly nové tkaničky, takže se Vašek mohl obout a jít se na sebe do umývárny podívat. Když se uviděl, musel se taky začít smát. Byla to sice zase lumpárna, ale taková, které se i on musel zasmát a tak se rozhodl, že legraci nepokazí a malovátky si nesmyl. Šel probudit rodiče, mluvil vysokým hláskem, kňoural jako holka, vrtěl pozadím. No prostě se pitvořil. Všichni se smáli a smál se i pidlimužík, který to celé pozoroval z úkrytu za stínítkem proti slunci. Tak tenhle kluk je správnej, pomyslel se.

Po snídani sbalili stan a vyrazili znovu na cestu. Protože teď jeli podél moře a bylo se na co dívat, zapomněl Vašek na pidlimužíka jako na úkol z češtiny a těšil se, až dorazí na místo. A dočkal se on i ostatní. Ve dvě odpoledne byli v cíli, ve vesničce Blato. Děda s Bertíkem sklidili potlesk za bezpečnou jízdu a začalo vypakovávání věcí. Nikdo, až na pidlimužíka, netušil, jak se Bertíkovi ulevilo. Nikdo neslyšel, jeho hluboké vydechnutí, jenom pidlimužík.

Když přestěhovali všechno z Bertíka do apartmánu, šli všichni k moři. Měli to sotva pár kroků. Kluci řádili jak delfíni, cákali jako kachny a křičeli jako rackové. Užívali si prázdniny, teplo a moře. Majitel apartmány, kde bydleli, jim připravil silné červené víno a pečené ryby. První večer u moře byl kouzelný. Moře zářilo jako rybí oko a odráželo se na mořské hladině, od moře pofukoval vlažný větřík a moře šumělo. Jana s Honzou a Karlem seděli na terase, popíjeli víno, dýchali a každým kouskem svého těla vnímali tu pohodu. Kluci pobíhali okolo domu a bylo je pořád slyšet. Nakonec je Jana zahnala do pokoje, zítra je taky den, dobrou noc. Jenomže tuhle noc měl plán Vašek. Jakmile Honzík začal pochrupovat, bylo jasné, že spí a Vašek vyklouzl z pokoje. Vzal dědovi klíčky od autobusu a plížil se k Bertíkovi. Otevřel autobus a pohledem hledal pidlimužíka. Nemusel hledat dlouho, seděl ve svém křesílku a spal. Vašek ho opatrně vzal a strčil do kapsy, zavřel autobus a jako myška se vracel zpátky do pokoje. Vlezl si do postele a plánoval, jak si pidlimužíka prohlédne z blízka, ale teď už byla noc a tma, takže to bude muset počkat do rána. Ráno na pidlimužíka ani nevzdychl a hned jak svlékl pyžamo, oblékl si plavky a hurá do moře. Honzík ho s hurónským pokřikem následoval. Po snídani vytáhli člun a vydali se s tátou na výpravu podél pobřeží. Na milého pidlimužíka si vzpomněl až po obědě, kdy k moři nesměli kvůli slunci a tak sáhl do kapsy, že si pidlimužíka prohlédne. Ale to, co vytáhl, se dědově figurce moc nepodobalo. Byl ještě menší než včera, úplně bílý a podivně zkroucený. Vašek s ním otáčel a začal se bát, že něco provedl. Nevěděl co si počít, ale přesto, že to byl kluk ušatá a rozjívená, měl také duši křehkou a dobré srdce, takže šel za dědou a řekl :" Dědo, já si včera v noci půjčil z autobusu to tvojí figurku a zapomněl jsem jí vrátit. Teď jsem si vzpomněl, vyndal ho z kapsy a on vypadá takhle" řekl Vašek a rozevřel dlaň. Na ní se choulil droboulinký a bílý mužíček. Karel zavřel oči a myslel, že se o něj pokouší infarkt. Potom sebral Vaškovi z dlaně pidlimužíka a utíkal k autobusu. Vašek utíkal za ním. Karel vběhl dovnitř a položil pidimužíka na sedačku s dírou, kde se obvykle schovával. Pozoroval ho a čekal, jestli se něco stane, ale nestalo se nic. Pidlimužík stále ležel schoulený a bílý. "Prober se kamaráde", šeptal Karel a bylo mu do breku. Hladil ho oparně prstem, dýchal na něj, ale pidlimužík se ani nepohnul. " No tak, přeci to nevzdáš a neopustíš Bertíka" vzdychal Karel a nevnímal, že za ním stojí Vašek a po tváři se mu koulí obrovské slzy. "Dědo, co jsem to udělal?" zeptal se a zajíkal se slzami. Karel se na něj otočil a při pohledu na toho kluka nešťastného, mu ho bylo hrozně líto. Znovu vzdychl a vzal Vaška kolem ramen. "To není tvoje vina, Vendo. Měl jsem ti říct pravdu hned, jak tě kousl" řekl Karel a vypověděl Vaškovi vše o pidlimužíkovi a Bertíkovi a jak jeden bez druhého nemůžou být moc dlouho. "Dědo, uzdraví se?" zeptal se Vašek a v očích měl obrovský strach. "Nevím" přiznal Karel. "Záleží na tom, jak dlouho byl z Bertíka pryč, ale doufám, že ano" odpověděl, ale měl stejný strach jako Vašek.

Pohádka o starém autobusu díl 18

13. března 2012 v 20:59 | Jana Jindráková

Odpoledne přijeli do rakouských Alp a vydali se na výlet k jezerům. Bertík si tak mohl odpočinout a ostatní protáhnout těla. Pidlimužík s nimi nešel a ani mu to nevadilo. Po karambolu s Vaškem si rád odpočinul. Vašek celou cest k jezerům dorážel na dědu, aby mu řekl, co je ta figurka zač a jestli je živá, ale Karel dělal, že nechápe, o čem Vašek mluví. Nakonec to, že ho kopl a kousl, nikdo neviděl. Takže když mu děda nic neřekl, vzdal to a začal s Honzíkem honit Pinďu, do kopce, z kopce až byli všichni tři úplně uřícení. Jen ať se unaví, pomyslela si Jana. Alespoň bude chvilku klid. Pozdě odpoledne dorazili k jezerům. Nad jejich krásnou modrou barvou a křišťálově čistou vodou došla i klukům řeč a rozhodli se, že se vykoupou. Svlékli se, vzali si plavky a vřítili se do vody. Po pár krocích se s ječením zase vyřítili ven, protože voda byla studená, co studená, byla ledová, div, že na ní nebyl led. Všichni se smáli, až se za břicha popadali a kluci, aby dokázali, že nejsou bábovky, se otočili a s indiánským jekotem se přeci jenom vrhli do ledové vody. Udělali dvě tempa a už se hnali ven. Z té zimy jim naskočila husí kůže, že by se za ní nemusel stydět ani krocan, zmodrali a boleli je kosti. Máma je rychle utřela a kluci se oblékli a dali si závody kolem jezera. Za chvilku jim bylo teplo. Protože se v horách může velmi rychle a dramaticky změnit počasí, rozhodli se dospělí, při pohledu na oblohu, že je čas se vydat zpátky k autobusu. Udělali dobře, protože k autobusu přicházeli už s prvními kapkami deště. Protože se blížil večer, rozhodli se strávit noc v blízkém kempu. Stan a spacáky byly z těch věcí, které počítali, že budou potřebovat, ale nakonec na stan nedošlo. Pršelo, lilo, byla mlha a tak se nakonec usnesli, že v autobuse je místa dost a tak vytáhli karimatky, spacáky a strávili noc v Bertíkovi. V noci stále pršelo a jak déšť bubnoval na střechu autobusu, spali všichni jako zabití. A tak přišla chvíle pro pidlimužíka. Mysleli jste si, že kopnutím a kousnutím to skončilo? Chyba lávky. Pidlimužík chystal pomstu a pořádnou. Jakmile všichni usnuli, přihopkal k Vaškovým teniskám a svázal mu tkaničky dohromady asi 333 uzly a uzlíky. Zip u Vaškova spacáku začaroval, Vaškovi dlaně potřel motorovým olejem a u kalhot mu udělal uzly na nohavicích. Pinďa se vzbudil a zvedl hlavu. Pidlimužík mu přejel rukou před očima a pes znovu usnul. Takže ráno, když se všichni probudili a začali se zvedat, zvedli se všichni, až na Vaška. Vašek se vzbudil, promnul si oči a na obličej si tak napatlal motorový olej. Potom chtěl rozepnout zip, ale ten byl zaseklý, takže hledali kleště, aby zip roztáhly. Jakmile Honzík uviděl Vaška, začal ječet, protože ho nepoznal, jak byl zamatlaný. Když Vaška vysvobodili ze spacáku, chtěl se obout, aby se šel umýt. Tkaničky tenisek byly tak zamotané, že už je nikdy nikdo nerozmotal. Vyběhl tedy bos, umyl se a chtěl se obléct. Ale nohavice kalhot byly taky zauzlované. "Kdo to udělal?" řval Vašek, jako rozzuřený lev, ale nikdo kromě pidlimužík a Karla nevěděli, co se stalo. Na dlouhou dobu zůstala tato příhoda záhadou pro všechny ostatní. Jakmile se jim podařilo Vaška uklidnit, kalhoty rozvázat a tkaničky rozstříhat, nasnídali se a vyrazili směr Slovinsko. Vašek byl nafučený, div neulétl jako balonek, s nikým nemluvil a každého podezříval, že mu udělal ty lumpárny. Mělo to tu výhodu, že byl cestou klid a tak brzy překonali hranice se Slovinskem a mířili na chorvatské hranice. Oběd si dali už v Chorvatsku, vyvenčili Pinďu a snažili se uchlácholit Vendu, který pořád s nikým nemluvil. Nejprve si myslel, že bude držet i protestní hladovku, ale tohle předsevzetí mu vydrželo akorát do prvního zakručení v břiše. Jídlo ho trochu uklidnilo a tak se už s veselejším Vaškem vydali znovu na cestu. V podvečer se přiblížili k tunelům, z nichž dva byly opravdu dlouhé. A za tím posledním uviděli to, na co se tak dlouho těšili. Před nimi se otevřela nevěřitelně velká vodní plocha, která se pyšnila tolika odstíny modré, že by šmoulové záviděli. Byla to krása. Jakmile to jenom trochu šlo, Karel zastavil a všichni vystoupili, aby se rozhlédli. Vzduch byl lehce slaný a vlhký, foukal vítr od moře a slunce svítilo jakoby přes tenounký závoj. Pidlimužík stál u okna a díval se s výrazem naprostého čarování. Věděl, že je maličký, ale když uviděl moře, připadal si titěrný. Srdce se mu zalilo něhou. Stál a usmíval se. V tu chvíli se Vašek otočil a podíval se na autobus. Zahlédl pidlimužíka, jak stojí a usmívá se. Usmál se taky. Chviličku na sebe koukali a pak na něj pidlimužík mrknul. Vašek už nikomu nic neříkal, stejně by mu nevěřili, ale tušil, že se tu děje něco zvláštního a že tyhle prázdniny rozhodně budou stát za to.

Pohádka o starém autobusu díl 17

13. března 2012 v 20:18 | Jana Jindráková


Když chcete vyrazit na dovolenou k moři starým autobusem, musíte si být jisti, že je v dobré kondici, že tu cestu zvládne a ve zdraví vás přiveze i zpět. Karel přípravě Bertíka věnoval celý zbytek jara i kus léta, takže když se přiblížil odjezd k moři, byl Bertík v kondici téměř nového autobusu. Motor prošel zevrubnou prohlídkou, které se usilovně věnoval i pidlimužík, který mohl prolézat motorem a podívat se i tam, kam Karel neviděl. Práce jim přinášela spoustu radosti i legrace, jako když pidlimužík uklouzl na kapce motorového oleje a po nějaké hadičce jel jako po tobogánu. Karel se občas praštil do hlavy o kapotu motoru a to se zase smál pidlimužík. Karel si během té práce vzpomněl na svoje tři otázky, z čehož odpověď na jednu už znal, ale rozhodl se, že zatím není příhodný čas na druhou otázku. Snad později.

Výhoda cestování autobusem je ta, že si s sebou můžete vzít spoustu věcí. Vše co potřebujete, mohli byste potřebovat a taky hromadu toho, co pravděpodobně vůbec potřebovat nebudete, ale co kdyby. Takže těsně před odjezdem k moři, se na zahradě hromadily věci, až z toho přecházel zrak a Bertíkovi z toho tak trochu docházel i humor. Tohle všechno on poveze. Uff. Jana měla nakoupeno, uvařeno a sbaleno, všechno jídlo, krémy, léky, prostě všechno, na co myslí holky, ale dost často to potřebují právě kluci. Honza připravil kola a člun, kolečkové brusle, helmy…. Prostě byla to hromada. Karel si sbalil jednu malou tašku a pro pidimužíka vyrobil ze dřeva křesílko, které přilepil na palubní desku, aby měl pidimužík rozhled. Nadrcený Kinedryl měl v krabičce v kapse a víc nepotřeboval. Kluci sbalili vodní děla, míče a další nutnosti k vodním válkám. Takže jediný, kdo nebalil, byl Pinďa. Ten si sbalil svých pár blech v kožichu a ráno naskočil do autobusu připraven vyrazit vstříc dobrodružstvím. Pidlimužík se domluvil s myškami, že na dobu jeho nepřítomnosti se opět ujmou krtka Pepy a hlavně si vymohl slib, že dají pozor, aby zase nerozvrtal celou zahradu, protože to by ho Karel asi přerazil lopatou a pidlimužíka s ním. S těžkým srdcem se loučil s Pepou, ale těšil se, že uvidí daleké kraje.

Ráno vstali brzy, aby vyjeli, dokud nebylo horko. Karel zamkl dům, sousedům dal klíč, aby mohli pouštět Filipa domů a ven, když bude chtít a také, aby ho krmili. Slíbili, že na něj dohlédnou, jen ať Karel jede a užije si to i s celou rodinou. Karel se těšil jako malý kluk. Cítil vzrušení z ceny, radost ze splněného snu. Věděl, že Bertík nemůže jet tak rychle, jako moderní autobusy a ani by to po něm nikdo nechtěl. Dobrodružství totiž nemělo začít příjezdem k moři, ale ve chvíli, kdy opouštěli vesnici. A tak vyrazili. Karel řídil a užíval si cestu. Pidlimužík ani nemusel hrát zcepeněného. Po tom, co spolkl pár kousíčků Kinedrylu, zcepeněl doopravdy. Koukal před sebe, ale moc toho nevnímal. Pinďa podřimoval na jedné sedačce, kluci seděli vedle sebe a koukali se na nějaký film na přehrávači. Jana spala a Honza si četl. Cesta ubíhala klidně. Udělali pár zastávek, aby se protáhli, načerpali energii z jídla no a taky trochu vypustili. Když překročili hranice s Rakouskem, začali se kluci nudit. Filmy je už nebavily, začali se dohadovat, potom hádat, pak pošťuchovat a pak dostali oba od mámy po pohlavku a museli se sednout každý zvlášť, dokud se nezačnou chovat jako lidi. Vašek se přesunul ke Karlovi a díval se, jak děda řídí. "Dědo, je těžké řídit autobus?" zeptal se. "Nijak zvlášť" odpověděl Karel. "Chtěl by sis to zkusit?" navrhl Karel. No nabídněte klukovi, že může řídit autobus, co myslíte, že vám odpoví? "Fakt bych mohl", vykulil Vašek oči. "Mohl, ale u mě na klíně" řekl Karel a posunul se na sedačce co nejvíce dozadu. Vašek si sedl před něj a ruce dal na volant. Karel volat v jeho spodní části přidržoval, ale jinak nechal Vaška, ať si to zkusí. Vašek cítil srdce v krku a volantem točil velmi opatrně. "Tak to by stačilo" řekl Karel a Vašek začal kňourat a škemrat "Ještě chvilku, dědo, prosím", ale Karel ho už posadil vedle sebe a slíbil, že někde, kde nebude moc provoz, si to znovu zkusí. Vašek seděl jako přibitý a díval se na cestu. "Dědo, co to tu máš za trpaslíka?" zeptal se Vašek a šťouchnul do pidimužíka. "To je můj talisman pro štěstí, víš? A nešťouchej do něj, nemá to rád!" odpověděl Karel. "Ale dědo, vždyť je to jenom hračka", zasmál se Vašek a tentokrát do pidimužíka cvrnkl prstem. "Ano, je to figurka, ale mohl bys z něj to štěstí vycvrnknout, tak to nedělej" pohrozil Karel. No jo, ale řekněte Vaškovi, že něco nemá dělat a máte jistotu, že právě to udělá. Takže ještě dvakrát do pidimužíka šťouchnul, jednou píchnul prstem a pak se to stalo. Pidlimužík se probral ze zcepenění, otočil se rychlostí světla a kopnul Vaška do prstu. "Auuu, dědo, on mě kopl" vykřikl Vašek. "No to asi těžko, Vašku, je to jenom figurka" řekl Karel a uchechtl se v duchu. Vašek chvilku pidimužíka pozoroval, ale ten se nehýbal. Chvilku byl klid a pak to Vaškovi zase nedalo a začal znovu pidimužík zlobit. Díval se na něj zblízka, foukal do něj, zkrátka dělal přesně to, co pidlimužík nesnášel. Než se Vašek stačil vzpamatovat, kousl ho pidlimužík do nosu. Vašek zaječel a utíkal k mámě. "Mami, ten trpaslík, co ho má děda na palubce, mě kousnul" žaloval. "Nestačí, že zlobíš už pár hodin po tom, co jsme vyjeli, ještě si budeš vymýšlet?" rozzlobila se Jana, kterou tím křikem probudil z dřímoty a dala mu další pohlavek. To už bylo moc i na Vaška, naštval se a zalezl si na jednu prázdnou sedačku, složil ruce na prsou a trucoval. Mračil se tak, že kdyby byl mrak, létaly by zněj hromy a blesky. Nepřátelsky se díval na pidlimužíka a ten se v jedné chvilce otočil a na Vaška vyplázl jazyk. Bohužel to neviděl nikdo jiný, než Vašek. "Já tě varoval", říkal si v duchu Karel a musel se chtě nechtě usmát.

Pohádka o starém autobusu díl 16

9. března 2012 v 19:22 | Jana Jindráková
Velikonoce
Těsně před Velikonocemi přijela Jana s kluky. Jarní úklid domu si vzala na starost sama a zahradu svěřila pánské části rodiny. Kluci dostali hrábě, holiny a vrhli se do práce. Dokud na ně dohlížel Karel, poctivě hrabali starou trávu a listy, odváželi do rohu zahrady, kde měl Karel kompost. Ale běda, když Karel s tátou odešli do stodoly. Z hrábí se staly meče a z kluků bojovníci, křičeli, máchali meči a mezi nimi zmateně pobíhal Pinďa, který nechápal co se děje. Pidlimužík ten boj sledoval z autobusu a měl sto chutí se ke klukům přidat. Ale kluci o jeho existenci neměli ani ponětí a bylo to tak lepší. Kdo dneska věří na pohádky? Téměř hluchému, skoro slepému a napůl chromému Pepovi byl ten mumraj fuk. Byl zavrtaný v krabici s hlínou a spal, no jako když se do hlíny zavrtá. Nakonec zahrada byla uklizena, okna domu se leskla jako zrcadlo a z komína se kouřilo, jak Jana pekla velikonočního beránka a bochánek. Dům voněl čistotou a sladkou vůní pečiva. Druhý den ráno vyrazil Honza na vrbové proutky. Upletl čtyři krásné pomlázky a jak báječně budou mrskat, si vyzkoušel hned na Janě. "Jedeš, ty!" smála se Jana a ohnala se utěrkou. "Dneska ještě ne, až zítra mě můžete vyplatit" řekla a dala Honzovi velikou pusu. V tu chvíli přišli kluci do kuchyně a protočili oči v sloup, jako že se máma s tátou líbají, ale bylo na nich vidět, že jsou rádi, že se mají rodiče rádi. Když už kluci spali, Jana obarvila vejce, připravila sladkosti pro kluky a šla spát.
Ráno vtrhla banda křiklounů s pomlázkami do ložnice a stáhla z Jany peřinu. Tedy mysleli si, že jí stahují z Jany, ale Jana tam nebyla. Koledníci byli zaskočení a dívali se pod postel, do skříně, do koupelny, ale Jana nikde. Šli se podívat na zahradu a tam na ně čekalo překvapení. Jana schovaná za stromem na ně vylila kýbl vody. Odplatou za tu vodu jí bylo pěkných pár ran na zadek a přes nohy, takže následujících čtrnáct dní si pro modřiny nemohla vzít sukni. Kluci s dědou, tátou a Pinďou obešli celou vesnici a v bezpečí před jejich pomlázkami nebyly ani slepice. Jak to byla ženská, dostala na zadek, aby byla zdravá a krásná. Vykoledovali si spoustu sladkostí a táta s dědou spoustu frťánků. Takže kdo koho nakonec vlastně přivedl domů, nebylo zcela zřejmé, ale co zřejmé bylo, že si to všichni náramně užili.
Ještě před tím, než Jana s rodinou odjela domů, svolal Karel válečnou poradu na téma "Letní cesta do Chorvatka autobuse Bertíkem". Honza si vzal na starost plán cesty, Jana dostala za úkol zajistit proviant a děda Karel musel dát Bertíka do takové kondice, aby tu dlouhou cestu zvládl. Nakonec nebyl už žádný mladík. Termín cesty byl stanoven na 3.srpna ráno. Pojedou přes rakouské Alpy, kde stráví jeden den výletem do hor a přespí někde v kempu. Jak to půjde dál, se uvidí. V nejhorším mohou přespat i v autobuse, místa je v něm dost.
Karel ještě musel vyřešit, kdo se bude starat o Filipa, který rozhodně nejevil zájem jet s nimi a také přemýšlel jak to udělat, aby nemusel nikomu nic říkat o pidlimužíkovi. Nic ho nenapadalo a tak se vydal na poradu do Bertíka. Pidlimužík zrovna neměl náladu si povídat, celý den honil Pepu po zahradě, protože mu zase utekl a hlavou narazil do plotu, takže měl bouli takovou, že vypadal jako dvouhlavý krtek. Karel vytáhl z kapsy oříšek o kterém věděl, že je má pidlimužík rád a jeho nálada se rázem zlepšila. Vzal si oříšek, dotkl se ho prstem a skořápka se rozskočila. Když to viděl Karel poprvé, byl překvapený, ale teď už ho to zvláštní louskání oříšků nepřekvapovalo. Jediné, co ho napadlo, bylo, že by mohl pidlimužík louskat oříšky na Vánoce pro Janu na cukroví. "Pidlimužíku", povídal Karel "musíme vymyslet, jak to udělat, abys mohl s námi cestovat, ale nikdo tě neviděl". "Můžu být schovaný v sedačce", navrhl pidlimužík, ale to se Karlovi nelíbilo. "To je škoda, abys takovou cestu strávil schovaný a nic jsi z toho neměl" řekl Karel. "Tak bych mohl zcepenět", odvětil pidlimužík a ukousl si z oříšku. "Jak to myslíš?" otázal se Karel. "No, umím ztuhnout tak, že vypadám jako loutka, nebo hračka, nebo figurka", odpověděl. Karel se zamyslel a pak se cvrkl do čela. "Mám to. Každý řidič autobusu vozí s sebou talismana pro štěstí. No a ty budeš sedět na kapotě a všem řeknu, že jsi moje figurka pro štěstí". A bylo vyřešeno. Pojednou všichni a parádně si to užijí.

Pohádka o starém autobusu díl 15

24. února 2012 v 13:28 | Jana Jindráková
Příjezd do Plzně se vydařil. Bertík, jako největší z veteránů, kteří dorazili, si užíval pozornosti lidí okolo. Všichni se na něj usmívali a pochvalně kývali hlavami. Někteří po pohladili po nablýskaném laku a to měl Bertík moc rád. Co měl rád ještě víc, byly děti a těch tam byla spousta. Karel jim dovolil si vlézt do Bertíka, posedět si v něm a koukat z okýnek. Musely se ale slušně chovat, žádné rozjívené děti tam nesměly a protože děti Bertík opravdu hodně zajímal, byly hodné a slušné. Bertík se cítil jako mladík a jemu i Karlovi to připomnělo chvíle jejich mládí. Později odpoledne k nim přistoupil starší pán a velmi pozorně si Bertíka prohlížel. Ten cítil pánův zájem a snažil se vypadat co nejlépe. Kroutil zrcátky a házel na něj slunečními odrazy prasátka, aby na sebe upozornil. Pán přistoupil ke Karlovi a řekl: "Dobrý den, jmenuji se Emil Nezbedný a jsem ředitelem Technického muzea v Praze. Váš autobus mě zaujal. Neprodal byste nám ho?" Karel byl jeho nabídkou velmi zaskočený a co teprve pidlimužík a Bertík sám. "Víte, autobusu z té doby, jako je ten Váš, nám v expozici chybí a už dlouho ho sháníme. Ten Váš je evidentně ve výborném stavu. Kolik byste za něj chtěl?" zeptal se. Bertík ani nedýchal a pidlimužík Karla provrtával pohledem, který, kdyby ho Karel zachytil, by mu způsobil velké bolení hlavy. "Víte, já jsem o prodeji nikdy nepřemýšlel. Tento autobus, mě jako kluka vozil do školy a já na něj po letech náhodou narazil na zahradě bývalého školního řidiče. Opravil jsem ho a splnil si svůj klukovský sen. Myslím, že neexistuje částka, za kterou byste si mohl koupit ten můj sen. Nezlobte se. Já Vám za tu nabídku děkuji, moc mi Váš zájem lichotí, ale nemohu jí přijmout." Odpověděl Karel. Pidlimužík si zhluboka oddychl a Bertík uvolnil strachy stažené ventily. Emil Nezbedný byl zklamaný, a tak alespoň požádal, jestli by si mohl projít autobus zevnitř. To mu Karel rád umožnil a sám ho provedl a dokonce mu ukázal srdíčko, které sám před mnoha a mnoha lety vyryl do laku pod oknem. "Chápu, že ho nechcete prodat, ale kdybyste si to rozmyslel, tady máte mojí vizitku", a podal mu lístek s číslem. Už se chtěl rozloučit, ale Karel ho zadržel :"Měl bych pro Vás jeden návrh", řekl. V pidlimužíkovi znovu hrklo, jako ve starých pendlovkách. "Co kdybych Vám autobus zapůjčil na zimu? Víte, já s ním přes zimu nejezdím a parkuji ho na zahradě. Myslím, že mu ta zima moc dobře nedělá a tak mě napadlo, že bych vám ho na zimu půjčil jako exponát." Řekl Karel. "To je zajímavá nabídka. Kolik byste chtěl za zapůjčení?" zeptal se pan Nezbedný. "Nic, jenom volný vstup do muzea pro sebe a mojí dceru s rodinou." Odvětil Karel a na to si plácli. Nakonec ze srazu veteránů odjížděli všichni spokojeni. Bertík si užil pozornosti, pidlimužík byl rád, že je Karel neprodal, pan Nezbedný sice autobus nekoupil, ale zase získal na 4 měsíce zdarma exponát a Karel si nemusel dělat starosti, že mu Bertík přes zimu zrezne. Domů se vrátili až za tmy a všichni byli utrmácení a unavení, ale spokojení.
Jednou ráno, to už bylo jaro v plné síle, Karla vzbudilo troubení Bertíka. Nebylo poplašné, to už poznal, spíš jakoby ho volal a chtěl mu něco říct. Karel se nerad vyhrabal z peřin, vzal si na sebe župan a šel se podívat na zahradu. Po zahradě lítal pidlimužík, skákal do výšky Karlových kolen a výskal radostí. Když se Karel rozkoukal, uviděl na zahradě čtyři ježky. Dva velké a dva malé. Rázem pochopil, proč pidlimužík tak vyvádí. Byl to jeho kamarád ježek a přišel i s celou rodinkou. Sám z toho měl radost, když viděl, jak je pidlimužík šťastný. "Představ si Karle, zabydlel se tady u nás s rodinkou. Bydlí támhle za stodolou", vykřikoval pidlimužík a vrhl se obejmout svého starého přítele. Ale kdo se kdy objímal s ježkem ví, že to bolí a navíc to ježci moc rádi nemají a stočí se do klubíčka. Pidlimužík ječel, jak se popíchal, ale smál se u toho. Ježek s rodinou strávil celý den na zahradě, pidlimužík mu ukázal Pepu. Pepovi neukázal nikoho, protože ten byl téměř slepý, ale jakmile se o ježka píchl, věděl, s kým má tu čest. Karel byl moc rád, že se ježek vrátil a šel si uvařit kávu. Z okna pak pozoroval pidlimužíka, jak se točí kolem svých přátel a měl radost, že je pidlimužík šťastný.

Sny a fantazie

20. února 2012 v 19:52 | Jana Jindráková
Někde jsem četla, že pokud se vám zdají každou noc sny, je to proto, že jste člověk s fantazií. Jestli je tato rovnice pravdivá, můžu s čistým svědomým říct, že s mojí fantazií je všechno naprosto v pořádku, ba co víc, jsem, co se týče fantazie, nadprůměrná. Sny se mi zdají pořád a to nejen v noci. Dám si šlofíčka po obědě a můžu vám zaručit, že rozhodně nebude bezesný. Těch snových milostných románků, s muži, o kterých by mě s otevřenýma očima snít nenapadlo, jsem měla tolik, že by pařížská kurtizána byla proti mně jeptiška. Nedávno jsem se ve snu pohádala se šéfem takovým způsobem, že jsem měla ráno co dělat, abych ho pozdravila. Spoustu nedořešených konfliktů jsem bohužel vyřešila jenom ve snu. A to, co všechno se mi dokáže pomíchat dohromady, by nedokázali vymyslet ani v Holywoodu. Minulou sobotu jsem měla nad ránem krásný sen. Ležím na pláži u moře, je mi krásně vedro, moře šumí a slyším hlasy našich kluků, takže vím, že se neutopili a tak můžu krásně relaxovat. No prostě ráj, který najednou přerušil můj muž, když mi začal brousit čelo smirkovým papírem. I v tom snu jsem tak nějak pochopila, že to je divné. Dost to bolelo a tak jsem otevřela oči. Nebyl to manžel, kdo mi brousil čelo, ale naše kočka, která mi ho olizovala. Kdo má kočku, ví, že jejich jazyk si se smirkovým papírem nezadá. To co šumělo, nebylo moře, ale voda napouštějící se do záchodu. Vedro mi nebylo od letního slunce, ale proto, že jsem byla zamotaná do peřiny tak, že mi koukala jenom hlava s obroušeným čelem. Jediné co bylo skutečné, byly hlasy našich dětí, které si šeptaly tak hlasitě, že mohly rovnou řvát a vyšlo by to na stejno. Tomu říkám pád do reality. Přesto je spaní moje nejmilejší zimní činnost a tak se chystám se ke spánku a těším se, co moje bujná fantazie zase vymyslí. Dobrou noc.


Pohádka o starém autobusu díl 14

15. února 2012 v 16:38 | Jana Jindráková
"Jmenuje se Pepa", řekl pidlimužík Karlovi. Mluvil o krtkovi o kterého se staral. "Je s ním sranda. Sice vůbec nevidí, špatně slyší a má chromou pravou tlapku, ale má smysl pro humor", pokračoval pidlimužík. Karel si nějak nedovedl představit, jak se projevuje krtek se smyslem pro humor, ale budiž, nebude pidlimužíkovi kazit radost. "Představ si, že žížaly nejí jenom tak, nejdříve na ní udělá uzel, pořádně ho utáhne a potom jí sní. Nevím, proč to dělá." Vyprávěl pidlimužík. "Hele, tohle snad ani nechci poslouchat", řekl Karel a pokrčil nos , když si představil to, co mu pidlimužík popisoval. Nicméně přítomnost krtka na zahradě způsobila hodně problémů. Když se Filip vrátil ze záletů, čmuchal, čmuchal hlodavce a jako správná šelma se vydal na lov. Lovícího Filipa uviděl pidlimužík a zavřeštěl tak, až Filip nadskočil a zaprskal. To uslyšel Pinďa a začal lítat po zahradě a štěkal jako o život. Tohle se opakovalo několikrát a tak Karel svolal poradu. Posadil si krtka s pidlimužíkem, Pinďu i Filipa do řady a spustil řeč : "Filipe, tohle je krtek Pepa. Je to pidlimužíkův chráněnec a kamarád. Je chromý a ty ho nebudeš honit a rozhodně ho nesežereš. Jasné?" Filip se na něj díval znuděným pohledem a začal si lízat tlapku a pak si okusoval drápky, protáhl se, stočil do klubíčka a hodlal si zdřímnou a vůbec dával Karlovi najevo, že co jeho se týče, ať mu krtek nekříží cestu, jinak za sebe neručí. Karel se rozzlobil a chytil Filipa za kůži za krkem a dal si ho těsně před obličej. "Poslouchej ty Kasanovo, tebe jsme se taky ujali a nenechali tě umřít a to hned dvakrát, tak budeš kamarád a necháš tady Pepu na pokoji. Je to jasné?" řekl Karel s takovou důrazností, že Filip prsknul, seknul drápkem, vysmekl se mu a zmizel ve stodole. Nicméně od toho dne už nechal Pepu na pokoji. Od Filipa byl sice klid, ale krtkův pach stále provokoval Pinďův citlivý čumák a tak hrozilo, že se neudrží zase Pinďa. No, není jednoduché mít na jedné zahradě zvířátka, která se v normálním případě nesnáší a žerou. Pidlimužík byl úplně vyčerpaný z ochrany a péče o Pepu, ale časem se situace uklidnila a všichni si zvykli. Krtek spával v bedně s hlínou a snažil se vyhýbat Filipovi i Pinďovi.
Protože jaro jelo na plné obrátky, bylo na čase, vyrazit s Bertíkem do světa. Tím světem bylo pro začátek nejbližší okolí. Aby mohl pidlimužík pohodlně cestovat, vyrobil mu Karel malé křesílko, které přilepil na palubní desku. "Když pojedeme sami, můžeš si dělat, co chceš, ale když někoho povezeme, je potřeba, aby ses choval jako figurka. Budu říkat, že jsi můj talisman pro štěstí." Řekl Karel a pidlimužík souhlasil. Rozhodně neměl zájem na tom, aby někdo další věděl o jeho existenci.
Jednoho dne, když Karel pil ranní kávu a četl si noviny, padl jeho zrak na článek o plánovaném srazu automobilových veteránů. "To je ono", vykřikl Karel. "Pidlimužíku, pojedeme na sraz veteránů. Bertík je sice autobus, ale to snad nevadí." Pidlimužík netušil o čem to Karel mluví a proč je tak rozjařený a tak mu to Karel vysvětlil. "Můžeme našeho Bertíka předvést lidem, co mají rádi stará auta, pečují o ně a jezdí na různé výstavy a soutěže." "To se mu bude líbit" odvětil pidlimužík. "Bertík je rád středem pozornosti". A tak začaly mohutné přípravy. Sraz se měl konat za tři týdny v Plzni, což nebylo tak daleko a tak se čistilo, opravovala, myla se okna, leštila světla a při tom všem šmrdlání a lechtání se Bertík občas otřásl a zavrněl. "Buď hodnej, nebo se nebudeš líbit", káral ho pidlimužík a tak Bertík držel a když se blížil den srazu, leskl se, jako by sjel před chvílí z výrobního pásu.
Ráno si Karel sbalil jídlo, pití a Pinďu s pidlimužíkem, nasedli do Bertíka a vyrazili směr Plzeň. Nejeli po dálnici, chtěli si cestu užít a jeli po okresních silnicích. Všude, kudy projížděli, působili pozdvižení. Takový starý a krásný autobus se nevidí každý den. Bertík si té pozornosti všímal a začínal se naparovat. Kroutil zatáčky, vypouštěl kouř z výfuku, až to v něm škytlo a začalo se mu kouřit z motoru. Karel se lekl, zastavil, hned jak to šlo a utíkal k motoru. Zvedl kapotu a z ní se vyvalila pára. Bertíkovi se z toho všeho naparování začala vařit voda v chladiči. "Ty jsi úplně nemožnej a namyšlenej", křičel na něj pidlimužík. "Jen na tebe někdo zírá, ty se začněš naparovat a teď kvůli tobě nedojedeme na sraz veteránů" káral ho. Karel se smál a krotil pidlimužíka i Bertíka. "Tak kluci, nechte toho", povídal. Nalil do Bertíkova chladiče novou vodu z kanystru a poklepal ho po karosérii. "Už neblbni, ať dojedem", prosil Karel a chytil pidlimužíka za kabátek a odnesl ho do vozu. Chvilku ještě počkali a když klesla teplota v motoru vyrazili do Plzně. Pokračování příště

Andělíčku můj strážníčku

15. února 2012 v 15:48 | Jana Jindráková
Jsem si jistá, že každý máme svého andělíčka strážníčka. Možná na ně nevěříte, možná je nevidíte, ale jsou. Ten můj se už něco nalítal, tolikrát mě varoval, byť to tak zpočátku nevypadalo. Jenom je potřeba vidět znamení, mýt oči i uši dokořán. Když jsem ležela několik týdnů upoutaná na lůžko a smutnila nad svým osudem, přišel ke mně můj anděl a řekl :"Kde se ti to stalo?" "V hotelu, v konferenční místnosti." Odpověděla jsem mu. "Byli tam kolem tebe lidé?" zeptal se znovu. "Ano, byli tam všichni moji kolegové." "Vidíš, a to jsem zařídil já. Muselo se to stát, to jsem odvrátit nedokázal, ale dokázal jsem zařídit, aby, až se to stane, jsi nebyla sama." Anděl odešel a já přemýšlela o jeho slovech a začal mi běhat mráz po zádech, když jsem si uvědomila, v kolika okamžicích se mi to mohlo stát. Den předem jsem vezla děti a kamarádku autem, pak jsem sama ležela v lázeňské vaně s vodou po bradu a pár minut před tím kolapsem jsem byla v mrazu sama v lese na procházce. Můj anděl měl pravdu, bylo to sice strašné, ale bylo kolem mě spousta lidí, kteří se o mě postarali a zavolali záchranku. Díky němu i díky jim, tady dneska jsem. Snažím se předvídat nebezpečí, která hrozí mě a především mým dětem, vyhlížím naše anděly a dělám všechno pro to, aby se nic nestalo. Zatím se dá říci, že je to v mých rukách. Zatím, když přecházíme ulici, vezmu děti za ruku a převedu je. Ale jednou a nebude to dlouho trvat, už svoji ruku do mé nestrčí a já vím, že pak stačí jeden neopatrný krok, jeden hloupý dětský nápad, jedno zbrklé vyběhnutí za míčem a je konec. Prosím naše anděly, aby byli stále bdělí, aby nás chránili a nedopustili, aby se stalo něco strašného. Je mi to hrozně líto a myslím na to pořád, ale ptám se, kde byl anděl TOHO kluka, co pár hodin po oslavě Silvestra šel domů podél trati? Proč ON šel tak blízko, proč HO anděl nevaroval? Nebo HO varoval a ON, oslaben oslavováním, jeho varování neslyšel? A kde je teď JEHO anděl, když ON už ho nepotřebuje? Možná ještě pořád sedí u té trati a pláče. Prosím, nezarmucujte svoje anděly, rozhlížejte se kolem sebe a vnímejte varování, která nám dávají, aby pak nemusely vaše mámy plakat.

To by se mi líbilo

14. února 2012 v 12:08 | Jana Jindráková
Na světě je tolik krásných míst, které stojí za to vidět. Ani vyjmenovat je nedokážu. Pro mě to má ale jednu zásadní vadu. K tomu, abych ta místa navštívila, bych musela cestovat a to především letadlem. No a jsme u jádra problému. Já nelétám. Křídla mi nenarostla a letadel se bojím. O tom, co stojí letenky už ani nemluvím. Takže, dokud někdo nevymyslí jiný způsob cestování, mám utrum. Dneska se mi zablýsklo na lepší časy. Ráno zazvonil telefon a tam se ozvalo :"Dobrý den, mám dotaz. Včera jsem Vám posílala faxem paní Mílu, ale nějak nám to tu zlobí a tak nevím, jestli Vám tam vylezla. Můžete se na to podívat?" Podívala jsem se na fax a paní Mílu jsem neviděla. Nicméně představa paní Míly lezoucí z faxu mi vnukla nápad. Kdyby mě někdo poslal faxem do Karibiku, na Havaj, do Thajska.... byla bych tam hned s minimálními náklady. Otázka je, jestli by šly se mnou poslat i kufry. Taky nevím, jestli to nebolí, ale zeptám se paní Míly, až vyleze. No a ještě jednu obavu mám. Někdy fax prostě nedorazí a ztratí se v éteru. Co kdybych se i já ztratila? A hledal by mě vůbec někdo? No nic, počkám si na nějaký lepší způsob cestování, třeba poslat e-mailem.

P.S. Paní Míla dorazila. Jednalo se o spotřebu implantátů na operaci paní Míly X.

Pohádka o starém autobusu díl 13

9. února 2012 v 12:59 | Jana Jindráková
O tom, že se blíží jaro už, nebylo možné pochybovat. V noci sice ještě mrzlo, ale přes den už svítilo sluníčko a teploty vystoupily nad nulu a tak se ze souvislé sněhové pokrývky stávaly ojedinělé polštáře a za pár dní i ony zmizely. Na místo nich zůstala na zemi švachtanice, ze které začaly vystrkovat hlavičky sněženky, protože je lákalo sluníčko. Když zjistily, že jaro je opravdu tady, vyskákaly ze země a zkrášlily okolní krajinu. Tráva se začala zelenat, ptáčci zpívali veselejší písničku a Karel mohl natrvalo odložit hůl. Když oschlo bláto, vyrazil s Pinďou na první dlouhou procházku. Zpočátku se mu šlo ztěžka, ale jarní vzduch a sluníčko ho rychle posílili a tak si s Pinďou vykračovali zvesela. Když se vrátili z procházky, zašel Karel do autobusu a zahlaholil : "Hola, hola, ospalci, je tady jaro, vstáváme, vstáváme". Za chviličku se objevila střapatá hlavička pidlimužíka. Zívl, protáhl se a vykoukl z okna. "Hurá, jaro je tady", zavolal a začal tančit oslavný tanec jara. Ten tanec sestával z bláznivého skákání, kroucení zadečkem, mávání rukama, výskokama, otočkama a výskáním : "Jupííí já jééééje". Karel se smál, ale chápal pidlimužíkovu radost. Když se skřítek vydováděl, utíkal se podívat na svého pichlavého kamaráda. I ten už otevřel očka a vrtěl čumáčkem, jak nasával jarní vzduch. "Tak, budeš moci jít do světa", řekl Karel a zvedl krabici s ježkem. Pidlimužík ztuhl jako by znovu udeřil mráz. "Jak to myslíš, že půjde do světa?" zeptal se udiveně. Karel se na něj podíval a začal vysvětlovat : "Ježek žije v přírodě. V autobuse strávil jenom zimu, protože byl malý a slabý a bez naší pomoci by nepřežil. Teď je ale čas, pustit ho zpět do přírody." "Já ho mám ale rád, je to můj kamarád", kňoural pidlimužík. Karlovi ho bylo líto, když viděl, jak nešťastně se kouká, ale stál si na svém: "Právě proto, že ho máš rád, musíš ho nechat jít. Nemůžeš ho nutit žít tak, jak ty bys chtěl, když pro něj je to proti přirozenosti." Říkal to smutně a opatrně, ale zároveň dost přesvědčivě, takže pidlimužík pochopil, že více se o tom nemůže diskutovat. Podíval se na ježka, seskočil k němu do krabice a rozloučil se s ním : "Tak ahoj." Pohladil ho po čumáčku a se slzami tekoucími po tvářích odešel. Vlezl zpět do své díry v sedačce a nevylezl, i když ho Karel prosil. Znovu mu vysvětloval, že je to tak správné, že ho chápe, protože byli s ježkem kamarádi, ale takhle to musí být. Nic naplat. Vzal ježka s krabicí a položil ji venku na trávu. Ježek se chvilku rozhlížel, čenichal a pak opatrně vylezl z krabice. "Přijď se na něj někdy podívat", prosil Karel ježka. Ten se ale ani neotočil a byl pryč.
Karel chodil za pidlimužíkem každý den, nosil mu jeho oblíbené pamlsky, ale pidlimužík nevylezl a ani se netknul všech těch dobrot. Karlovi to bylo líto a doufal, že ho to časem přejde, přesto neustával a chodil za ním každý den. Blížil se den výročí Karlovi svatby s Karolínou a tak se Karel rozhodl, že zajede za Karolínkou na hřbitov. Zašel si pro klíče od Bertíka. Alespoň bude mít Bertík příležitost si protáhnout kola po té dlouhé zimě, kdy jenom stál na zahradě. Karel nasedl do autobusu, zasunul klíčky do zapalování a otočil s nimi. Nic. Zkusil si znovu, ale zase nic. Napumpoval plynovým pedálem benzín a znovu otočil klíčkem. Motor ani neškytl. To je divné, pomyslel si Karel. Zvedl kapotu od motoru a hledal, kde by mohl být problém. Přezkoušel autobaterii, ale ta byla celou zimu v domě a nabíjela se, takže byla při síle. Zkusil hadičky od benzínu, řemeny a všechno možné, co ho jenom napadlo, ale nezdálo se, že by měl mít problém s nastartováním. Zašel do domu, převlékl se do montérek, přinesl si nářadí a ponořil se do motoru. Přes všechnu vynaloženou snahu žádný problém nenalezl. Napadlo ho, že by mu mohl pomoci pidlimužík a tak ho volal a prosil o pomoc, ale ten se ani neozval, ani nos nevystrčil. "Ach jo", povzdechl si Karel a svoji snahu vzdal. Za Karolínkou jel vlakem.
Druhý den ráno, když Karel otevřel dveře a chtěl vyjít na zahradu, uviděl něco hrozného. Tak to je snad zlý sen. Zahrada byla plná krtčích hromádek. Byly všude kam se podíval, byly i pod Bertíkem a bylo jich tolik, jako by tam operovala armáda krtků. "Do prkenné ohrady," zařval Karel a vztekle kopl do kýble, který stál poblíž. Šel pro hrábě a pustil se do rozhrabávání krtinců. Ten Karlův výkřik vylákal pidlimužíka z jeho úkrytu. Opatrně, aby ho Karel neviděl, vykoukl z okýnka. Oči vykulil na tu spoušť. Pozoroval Karla, jak se moří s prací a pak uviděl dvě myšky táhnoucí za sebou jednoho krtka. Tak to už ho popadla zvědavost do takové míry, že zapomněl na svoje trucování a vyběhl z autobusu a šel k myškám. Chvilku se na ně jenom díval a pak si jich Karel všiml a šel k nim. Zdálo se mu, jakoby s nimi pidlimužík mluvil. Karel měl na krtka hrozný vztek a měl chuť ho praštit hráběmi, ale pidlimužík ho zarazil. "Hele, uklidni se, jo?" řekl nakvašeně Karlovi a dal si ruce v bok. "Ten krtek je zraněný. Loni ho vzal nějaký zahradník lopatou a přerazil mu pravou tlapku. Od té doby hrabe jenom levou a jak nic nevidí a pravou tlapku má chromou, pořád zatáčí doleva a do něčeho naráží. Ony se o něj doposud staraly, ale včera se jim narodilo 10 mláďat a oni už o něj pečovat nemůžou. Krtek se jim ztratil a vyvedl tu spoušť u nás na zahradě." Vysvětlil pidlimužík Karlovi a otočil se zpět k myškám a krtkovi. Karel je nechal rokovat a pokračoval v rozhrabávání hromádek, ale po očku je stále pozoroval. Když už měl všechny hromádky rozhrabané, přišel pidlimužík k němu. "Já bych se o něj postaral" řekl opatrně a s úpěnlivou prosbou se díval na Karla. No tak to bude nadělení, mít krtka na zahradě, pomyslel si Karel, ale neměl to srdce pidlimužíkovi odmítnou a tak souhlasil. Pidlimužíkovi zajiskřila očička a upaloval sdělit hlodavcům, že od nynějška bude krtkův opatrovník on. A tak vzal Karel krabici po ježkovi a naplnil jí hlínou. Krabici dal do stodoly, u které byl Bertík zaparkovaný a pidlimužík se začal starat o krtka. Chodil mu pro žížaly, občas s ním lezl i do děr, ale jenom na chvilku, protože nemohl být nikdo dlouho bez Bertíka. Pidlimužík se měl o koho starat, byl užitečný a našel nového kamaráda, který by bez jeho pomoci asi nepřežil. Karel se na ně podíval s něhou v očích a šel se převléct do montérek. Když znovu přinesl nářadí a chystal se opět ponořit do hlubin Bertíkova motoru, zavolal na něj pidlimužík :"Ehm, to nářadí zase odnes. Myslím, že teď už nastartuješ". Karel se podivil, ale došel si pro klíčky a znovu zkusil nastartovat. Motor naskočil na první pokus. Karel se otočil na pidlimužíka. Ten se tvářil jako neviňátko, ale Karlovi to došlo. Když pidlimužík trucoval, Bertík nestartoval. "Ty potvoro jedna", zasmál se Karel a odnesl nářadí do kůlny. …pokračování příště.

Kam dál