Září 2011

O dvou bratrech

30. září 2011 v 19:29 | Jana Jindráková
Byli jednou dva bratři a ti mezi sebou vedli spor o to, kdo z nich je důležitější. První se jmenoval inteligenční kvocient, ale říkali mu IQ, byl starší a velmi uznávaný. Druhý, mladší bratr se jmenoval Sociální inteligence a o svoje místo na slunci zatím jenom bojoval. IQ tvrdil, že jeho vysoké hodnoty jsou nejdůležitější, ukazují na chytrost a logiku. Mladší bratr říkal, že jeho vysoké hodnoty činí člověka šťastnější, protože mu umožňují zařadit se do společnosti, učí ho empatii. Starší se mu vysmál: " K čemu je v dnešním světě empatie? S chytrostí a logikou můžeš uspět ve velkém světě, ale s empatií?" Mladší bratr hájil svoji pravdu a tak se nedokázali shodnout. Rozhodli se tedy, že požádají o pomoc svého otce Rozuma a matku Srdce. Položili jim dotaz, kdo z nich je důležitější a očekávali, že otec s matkou jejich spor rozhodnou ve prospěch jedno z nich. Rodiče chvilku mlčeli a pak řekli: " Jeden bez druhého jste nic. Ty IQ dáváš chytrost a logiku, což tě může dostat hodně vysoko, ale když jsi vysoko, musíš umět rozumět lidem, chápat jejich problémy a být jim vzorem. Když ty Sociální inteligence budeš sice empatický, ale bez chytrosti a logiky, nepoznáš, kdy tvou empatii lidé zneužívají. Jste bratři a patříte k sobě jako noc a den. Pokud půjdete životem spolu, budete neohrožení, jeden bez druhého budete zranitelní." Bratři přemítali o slovech rodičů a rozhodli se to spolu zkusit. Pokud šli světem spolu, báječně se doplňovali a byli úspěšní, když se rozhádali a na čas rozešli, nikdy nedosáhli tak vysokých cílů.

Jak jsem se stala hypochondrem

30. září 2011 v 19:28 | Jana Jindráková
Co si pamatuju, byla jsem pořád marod. Už školku jsem dělala dálkově a tak to pokračovalo na základce i na střední. Sedmičku jsem si raději zopakovala. Na střední jsem potkala prima kluka, který mi moje "dálkové" studium hodně usnadnil a tak jsem se mu za to odvděčila tím, že jsem si ho ve 22 letech vzala. Je to pašák, jsme spolu už 15 let a ještě to nevzdal. Sérií svých chorob nikoho nudit nebudu, jediné co řeknu je, že to byla otrava, ale nikdy mi nešlo o život. NIcméně i tak se všechny ty choroby, chorůbky a bolístky staly mojí součástí a já o nich mluvila tak samozřejmě, jako když někdo mluví o svých úspěších. Před rokem to se mnou seklo na celofirmením mítinku a odvezla mě sanitka. Měla jsem pocit, že jsem na centrifuze, akorát to nešlo zastavit. Prvně jsem se bála, že jde o život. Když vyloučili nádor na mozku, roztroušenou sklerozu a ostatní "radosti", přišli na boreliozu, resp. neuroformu boreliozy. A tak začalo dlouhé léčení. Přestože můj kolpas se udál před očima poloviny firmy, dozvěděla jsem se po dvouměsníčním léčení, že mám pověst hypochondra. Přemýšlela jsem o tom, proč. 8 měsíců po útoku nemoci jsem stála na startu cyklistického závodu a jela jako o život, resp. jela jsem si pro život. Dokázat sobě, že mě jen tak něco neporazí a že nejsem hypochondr. Nic nepomohlo, moje nálepka je hypochondr. A tak když proti tomu nemůžu bojovat, rozhodla jsem se to přijmout za své. Takže pardon, budu končit, musím si dát náplast na zatržený nehet :o) Zdraví Hypochondr.

Kočka nebo pes?

30. září 2011 v 19:27 | Jana Jindráková

Většina lidí se dělí na tři skupiny. Pejskaře, ty co mají rádi kočky a ty co zvířata nemusí. Když jsem byla malá holka, měli jsme doma psy. Takže já se rozhodně řadila mezi pejskaře a vrhala se na všechny sympatické hafany v okolí. Krátce po svatbě jsem zatoužila po pejskovi. Manžel, který se řadil do skupiny třetí, psa nechtěl, ale co by pro svojí novomanželku neuděl? Navíc přece se nebude po dvou měsících rozvádět? Taže jsme si vzali z útulku štěka. Když se nám za čtyři roky narodil syn, vzali si štěka dočasně rodiče a nějak nám ho už nevrátili. Protože se nám brzy narodil druhý syn, nějak mě touhy po zvířátku přešly. Dneska už jsou kluci velcí a tak se moje zvířecí touha rozjela naplno. S pejskem se musí chodit ven a tak jsem začala škemrat, že chci kočku. Manžel řekl rezolutní NE. Ale co by pro svoji drahou a větší polovičku neudělal i po 15ti letech a tak jsme si vzali z útulku kočičku. Uměla jsem si vždycky poradit se psem a tak jsem zodpovědně nastudovala péči o kočku. Že jsou kočky svéhlavé a mazlit se budou jenom když ony chtějí jsem přijala a s kočkou se sžila velmi rychle přesto jsem měla obavy, jestli ji má manžel dost rád. "Máš ji rád?" "Jo!" Já: "Je milá, viď" On:"Jo!" "Jsi rád, že ji máme?" "Hmmm!" Jednou jsme přijeli z výletu a kočka se mohla strhnout aby jsme jí hladili. Třela se o manžela, předla jako motor Zetoru. Manžel nic. Tak mi to nedalo a řekla mu, aby jí pohladil. Řekl:"Já teď nemám chuť". "Co je to za odpověď?" "Prostě teď nemám chuť, budu jí hladit, až já budu chtít". Tak se ptám:"Kdo je u nás doma ta kočka?"

S holkama se neperem

30. září 2011 v 19:27 | Jana Jindráková
Jen co naši kluci začali byť jen rozum brát, kladla jsem jim na srdce, že s holkama se co? Nepereme. Že holky jsou křehká stvoření, která potřebují pomoct. A tak jsem si pomalu vychovávala moje malé gentlemany, kteří mi nosí tašku a prosím tě mami tu těžší, přece se s tím nebudeš tahat. Jak buší srdce hrdé matky nemusím asi říkat a pohled na desetiletého klučinu vlekoucího nákup a držícího dveře, aby jeho maminka mohla projít, mluví samo za sebe. Jednou přišel starší syn s tím, že někdy jsou holky strašně otravný, piští, kroutí se a vůbec. Tak jsme zvolili taktiku tichého ústupu, protože kdo mlátí holky je srab a tady je vítěz ten, co opustí pole před bitvou. Příště přišel mladší syn s tím, že je srab. Na otázku proč pípnul, že tahal Kačenku za culík. Tak jsem trochu ubrala páru a vysvětlila pojem násilí. S většími či menšími úspěchy se kluci s holkama kamarádili a mají je rádi (starší až moc:o).K jisté změně postoje došlo jednoho jarního odpoledne, kdy jsem cestou do družiny potkala tatínka se synem, který chodí do třídy s naším Honzíkem . S úsměvem na rtech mi sdělil, že Honzík dostal od Káji přes h..u. No to je pěkný, tak nakonec ho budou mlátit holky? Honzík mě nepřivítal úsměvem, ale sdělením že ho bolí v krku a nemůže kousat a mluvit. Doma jsem broučkovi udělala k večeři bramborovou kaši, ale i když tu jedl a zapíjel slzami, došlo nám, že tady něco není v pořádku. Modřina pod uchem a ta bolest nás donutila k večernímu výletu do Motola. Výsledek? Zlomená čelist. A tak si náš prvňáček odnesl zkušenost, že s holkama se sice pere jenom srab, ale zase jenom blbec si nechá nabančit. Dlužno dodat, že Kája mu rozhodně čelist zlomit nechtěla, ale šlo o nešťastně mířenou ránu peněženkou co nosí děti na krku. No a v ní pár drobných z ní udělalo zbraň hromadného ničení. Znáte to, kdyby to chtěla, tak se jí to tak hezky nepovede. Honzíka odoperovali, zdrátovali mu čelist a 14 dní chodil všude s kleštičkami pro případ nevolnosti. Nečekané prázdniny, které díky tomu získal a pobyt u babičky ho se situací smířily a tak se dokonce na konci roku nechal s Kájou vyfotit. Jenom už si nemyslí, že kdo se pere s holkama se srab.

Děti co milují pohádky

30. září 2011 v 19:26 | Jana Jindráková
Neznám děti, co by nemilovaly pohádky, ale znám děti co nechtěly čtené pohádky, ale jenom vyprávěné. A kdyby jenom vyprávěné. Chtěly, aby každá pohádka byla originál. A tak se jejich maminka rozhodla, že kluci si vymyslí téma a ona zkusí pohádku tzv. z patra. Nikdy netušila, jak se bude pohádka vyvíjet a už vůbec ne jak skončí, ale měla jednu velikou výhodu. Pohled na ty děti jí říkal, kdy je příběh nudí, kdy jsou napnuté, kdy už už poteče slza a kdy vést pohádku ke konci, aby nakonec zazněl klidný výdech, že to dobře dopadlo a tak můžeme jít klidně spát. Někdy byly pohádky moudré, někdy smutné a někdy totálně nudné, když prostě nebyl ten správný den. Ale děti to milovaly. Jednou jsme zkusili (ano jsem to já, ta maminka) pohádkový seriál. Jeden hrdina, třeba starý autobus a pak každý den nový příběh. Kluci to zbožňovali, protože mohli vstupovat do děje a také ho ovlivnit. Dostali na výběr dvě možná rozhodnutí a tak posunuli děj tím či oním směrem. Všechno to mělo jenom jednu chybu. Když jsem se ráno probudila, skoro nic jsem si nepamatovala. Dneska kluci vzpomínají na pohádky a říkají :"Mami, pamatuješ tu o zatoulaném kolečku? Vyprávěj nám jí znovu." Ale to už nejde, pohádka se rozplynula jako mýdlová bublina. A tak vám tímto moji zlatí kluci slibuji, že to začnu psát a jednou třeba vydám knížku pohádek od mámy. Vaše mamina.

Těžký úděl tchýně

30. září 2011 v 19:25 | Jana Jindráková
Většina z nás svatbou získá nejen manžela, ale i tchýni, tchána a spoustu dalších příbuzných. O tchýních znám hodně vtipů, o tchánech žádný. Když jsme kdysi s mým drahým oznámili jeho rodičům, že se budeme brát, málem to s budoucí tchýní seklo. Vyváděla, poplakala si a pak se s tím nějak smířila. Nakonec dalo se to čekat to 5ti letech chození a roce společného soužití. Dneska jí docela chápu, byli jsme hrozně mladí. Vždycky se ale ke mně hezky chovala a když se nám po čtyřech letech narodil první syn, čekali s tchánem a mojí maminkou v porodnici, než k tomu zázraku zrození dojde. Všichni za mnou přišli ještě na porodní sál a tchýně mi do ucha šeptla:" Děkuju". Jako babička byla k nezaplacení. Pomáhala s prvním i druhým synem a když jsem byla nemocná a bylo zle, vzala si je i do práce. Před rokem jsem vážně onemocněla a nemohla se starat ani o sebe ani o rodinu. V tu dobu nastoupili oboje rodiče a pomáhali seč se dalo. Nikdy nezapomenu, jak mě tchýně odvezla taxikem do nemocnice a na urgentním příjmu se mnou 2,5 hodiny čekala. Jak mi tam vyžebrala lehátko, takže jsem mohla na chodbě ležet a ona vedle mě celou dobu stála, abych z toho úzkého lehátka nespadla a držela mě za ruku. V tu dobu už nebyla tchýní, ale druhou mámou. Pak se všechno nějak zvrtlo a je to pryč. Nikdy jí nebudu moct být dost vděčná, stejně jako mojí mámě, ale i vděčnost má své meze. I já budu jednou, pravděpodobně dvojnásobná tchýně a už dneska vím, že to není lehký úděl. Ale Marušce bych chtěla vzkázat, neblbni už, přestaň trápit všechny kolem a hlavně sebe, jsme tu jenom na skok a nikdo neví, kdy bude odvolán tam nahoru.

Náš tatínek je frajer

30. září 2011 v 19:24 | Jana Jindráková

Je teplý večer, poslední školní den. Je skoro jedenáct večer a já se už od rána těším do postýlky. Moje máma říká, že žiju od ulehnutí k ulehnutí. Něco na tom je, hrozně ráda spím. Ještě raději se chumlám do peřin, a tak se chumlám, a kočka mi leží u nohou. Najednou jekot, smích, a nepočetně sprostých slov tak zřetelně, jako by mi je někdo řval do ucha. A do pr…e. Naše mládež si dala zase dostaveníčko za domem. Na vysvětlenou, bydlím v paneláku a náš vnitroblok je jako stvořený k setkávání a popíjení mládeže. Koukám se mezi žaluziemi koho že to zase všichni čerti přinesli. Jejda, jsou nějací mladí, fakt hrozně mladí. Mládí jim ale neubírá na razanci sprostých slov a horda vypitých lahví od piva kolem nich staví slušnou barikádu. Mám chuť otevřít okno a z plna hrdla zařvat salvu podobně sprostých slov, ale slušné vychování a důstojnost mi to nedovolí. Tak ještě nám zbývá možnost zavolat městskou policii, cestu znají dobře a nebo vyslat našeho taťku, ale bojím se, aby mu něco ti náctiletí neudělali. Z nějakého jiného okna někdo udělá to, co já si netroufla a zlatá mládež mu kontruje a zpět posílám slova, ze kterých mi rudnou uši. Mám po radosti z teplého pelíšku a osmi hodin vydatného spánku. Jdu do obýváku pro manžela a stěžuju si. Chvilku kouká, poslouchá a pak bere klíče a zabouchává dveře. Jsem zvědavá a zbabělá zároveň, ale pootvírám okno a sleduji, co se bude dít. Taky mám fakt strach. Jsou sice ve věku, že by mohli být našimi dětmi (jenom to ne), ale je jich víc a mají upito. Vidím, jak k nim manžel přichází, mluví tiše a mírně, ukazuje na okna. Jeho vyjednávací úsilí je posíleno kolem projíždějící hlídkou městské policie (asi někdo jiný nevydržel). Světe div se a toč se proti směru, mládež v klidu a míru zvedá zadnice z lavičky, sbírá vypité lahve a šourá se pryč. Jdou teď přímo pod našimi okny a já slyším :" Děkujeme pane, že jste nás srovnal. My dneska skončili devítku a tak jsme slavili. Půjdeme jinam, kde nejsou ložnice. Fakt dík a sorry!" Vítám svého drahého vyjednavače a hrdostí se dmu. Nechám si to vyprávět celé a dozvídám se, že se jim omluvil, že je ruší, ale že oni zase ruší nás v klidném spánku, že všechna okna do vnitrobloku jsou ložnice a podívejte, co jich tu je, a hele, policajti, to víte, lidi potřebují spát. Tak to je úspěch diplomacie a vítězství rčení, že se slušností nejdál dojdeš. P.S. Není ale od věci, když kolem jednou policajti :o) Hezký den.


Všechny moje neřesti

30. září 2011 v 19:23 | Jana Jindráková
Nejméně milionkrát jsem si slíbila, že nebudu tak upovídaná, hlučná, sarkastická, rejpavá, přeochotná, svěřovací, drbací, nebudu jíst čokoládu v množstvím větším než malém, nebudu si v hlavě vymýšlet nesmysly a dovytvářet hypotézy, nebudu tolik kritická, nebudu očekávat od lidí nemožné, budu mít chuť na sex kdykoliv ji bude mít můj manžel, budu žehlit průběžně a ne jednou za 14 dní několik hodin v kuse, budu důsledná na děti a milá na manžela…
Takže v pondělí se snažím moc nemluvit, díky tomu nejsem hlučná, sarkasmus a rejpavost se ke slovu nedostanou a ani se nesvěřuji a nedrbu. Skoro úspěch, kdyby se mě lidi neptali, co mi je a jestli jsem naštvaná. Kdykoliv mě ta malá potvora v hlavě začne poňoukat vymýšlet hypotézy, proč ta či ona řekla to či ono, vyženu jí z hlavy, nedám jí šanci. Očekávat od kolegyně kolegialitu nebudu, nejsem blázen. Večer jsem důsledná a děti musí sníst všechnu zeleninu a na manželovi vilné pohledy reaguji cudným třepetáním řas. Ještě se vrhám na žehlení, aby ta moje náprava byla téměř dokonalá. Žehlím při zprávách a nenechám se strhnout ke kritice našich politiků, přestože mě jazyk svrbí. Jsem plná pochopení, mají to těžké. Do postele padám polomrtvá, protože mě to moje snažení o nápravu naprosto vyčerpalo a děkuji v duchu manželovi, že fakt nemusím mít chuť. Ráno se na sebe dívám do zrcadla a vypadám stejně. Akorát mám děsnou chuť na čokoládu a cítím se frustrovaná. Jak to? Včera jsem byla téměř dokonalá? Asi to bude tím, že už jsem to nebyla JÁ.

Dar

30. září 2011 v 19:22 | Jana Jindráková
Už od mala jsem hodně ambiciózní. Nebylo to tlakem rodičů, jsem taková od přírody. Chtěla jsem a stále chci v něčem vyniknout tak, aby to někdo ocenil, tak aby se o tom vědělo, tak abych na sebe mohla být pyšná. Doufala jsem, že jsem dostala od Pána Boha nějaký dar, jenom o něm nevím a musím ho v sobě najít, nějaký talent. Na základní škole jsem zpívala ve školním sboru. Když jsme se odstěhovali, skončila jsem, ale dodnes slušně zpívám. V Praze jsem zažala hrát basketbal a už to vypadalo nadějně, že talent bude objeven, ale moje astma a časté nemoci mě vyhodily ze sedla a bylo. Asi ve 14ti letech jsem začala malovat a psát básničky. Malířka ani básnířka se ze mě nestaly. Při studiu na střední škole jsem se naučila znakovou řeč a nějakou dobu po škole jsem jí při práci využívala. Při mateřské jsem se vrátila k malování a jezdila do jednoho ateliéru, ale při pohledu na díla ostatních malířů mi došlo, že tudy cesta nevede. V 33 letech jsem se rohodla, že budu studovat vysokou školu, začala jsem jezdit na inlinech a vymýšlet dětem pohádky. A teď v 36 letech jsem začala psát. Ale svůj dar jsem neobjevila. Rmoutilo mě to, protože spoustu věcí mi jde, ale nic tak, abych byla vyjímečná. A pak mi to došlo, těsně na prahu středního věku. Možná jsem od Pána Boha nedostala DAR. Já dostala víc, dostala jsem spoustu malých dárků a dárečků. Nikdy jsem se nevyhranila, ale zkusila jsem toho spoustu, a moje vlastní ego mě nenechá chvíli odpočívat a nutí mě zkoušet stále nové věci. Takže posílám tam nahoru svoje díky za tu spoustu dárečků.

Čas

30. září 2011 v 19:20 | Jana Jindráková
Naše mám nám vždycky říkala, že na dětech je poznat, jak ten čas letí. Dneska nám říká: "Nějak mi stárnete, holky". Neberu to nijak tragicky, je mi 36 let, ale je to fakt, čas mi sviští kolem uší. Předevčírem se kluci narodili, včera byli batolata, dneska jsou školáci a zítra nás čeká puberta. Před dvaceti lety jsem poznala svého muže, nezdá se mi, že je to tolik let. Za dalších dvacet let mi bude táhnout na šedesátku a když vidím, jak rychle těch dvacet let uteče, není od věci přijmout fakt, že prostě stárnu. Stáří je divné slovo, moc hezkého neskrývá. Samotu, nemoci, bolesti, chudobu.... Nic veselého. Tak jsem to vnímala donedávna. Před pár dny jsme byli s manželem na Ladronce jezdit na bruslích. Tam potkáte kdekoho. Já tam potkala dva staré manžele. V součtu jim mohlo být 150 let, ale jestli si myslíte, že tam drobili vrabcům, tak jste vedle. Oba měli světlé sportovní soupravy, v rukách hůlky na Nordic Walking. Pán v předu, v uších sluchátka, na rtech úsměv, v očích jiskra. Paní za ním s podobným úsměvem. Vykračovali si tempem na ten věk velmi úctyhodným a já najednou viděla, že stáří nemusí být nutně zlé. Viděla jsem v nich sebe a svého muže za takových 40 let a mě se to, věřte nebo ne, líbilo.