Čas

30. září 2011 v 19:20 | Jana Jindráková
Naše mám nám vždycky říkala, že na dětech je poznat, jak ten čas letí. Dneska nám říká: "Nějak mi stárnete, holky". Neberu to nijak tragicky, je mi 36 let, ale je to fakt, čas mi sviští kolem uší. Předevčírem se kluci narodili, včera byli batolata, dneska jsou školáci a zítra nás čeká puberta. Před dvaceti lety jsem poznala svého muže, nezdá se mi, že je to tolik let. Za dalších dvacet let mi bude táhnout na šedesátku a když vidím, jak rychle těch dvacet let uteče, není od věci přijmout fakt, že prostě stárnu. Stáří je divné slovo, moc hezkého neskrývá. Samotu, nemoci, bolesti, chudobu.... Nic veselého. Tak jsem to vnímala donedávna. Před pár dny jsme byli s manželem na Ladronce jezdit na bruslích. Tam potkáte kdekoho. Já tam potkala dva staré manžele. V součtu jim mohlo být 150 let, ale jestli si myslíte, že tam drobili vrabcům, tak jste vedle. Oba měli světlé sportovní soupravy, v rukách hůlky na Nordic Walking. Pán v předu, v uších sluchátka, na rtech úsměv, v očích jiskra. Paní za ním s podobným úsměvem. Vykračovali si tempem na ten věk velmi úctyhodným a já najednou viděla, že stáří nemusí být nutně zlé. Viděla jsem v nich sebe a svého muže za takových 40 let a mě se to, věřte nebo ne, líbilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama