Jak jsem se stala hypochondrem

30. září 2011 v 19:28 | Jana Jindráková
Co si pamatuju, byla jsem pořád marod. Už školku jsem dělala dálkově a tak to pokračovalo na základce i na střední. Sedmičku jsem si raději zopakovala. Na střední jsem potkala prima kluka, který mi moje "dálkové" studium hodně usnadnil a tak jsem se mu za to odvděčila tím, že jsem si ho ve 22 letech vzala. Je to pašák, jsme spolu už 15 let a ještě to nevzdal. Sérií svých chorob nikoho nudit nebudu, jediné co řeknu je, že to byla otrava, ale nikdy mi nešlo o život. NIcméně i tak se všechny ty choroby, chorůbky a bolístky staly mojí součástí a já o nich mluvila tak samozřejmě, jako když někdo mluví o svých úspěších. Před rokem to se mnou seklo na celofirmením mítinku a odvezla mě sanitka. Měla jsem pocit, že jsem na centrifuze, akorát to nešlo zastavit. Prvně jsem se bála, že jde o život. Když vyloučili nádor na mozku, roztroušenou sklerozu a ostatní "radosti", přišli na boreliozu, resp. neuroformu boreliozy. A tak začalo dlouhé léčení. Přestože můj kolpas se udál před očima poloviny firmy, dozvěděla jsem se po dvouměsníčním léčení, že mám pověst hypochondra. Přemýšlela jsem o tom, proč. 8 měsíců po útoku nemoci jsem stála na startu cyklistického závodu a jela jako o život, resp. jela jsem si pro život. Dokázat sobě, že mě jen tak něco neporazí a že nejsem hypochondr. Nic nepomohlo, moje nálepka je hypochondr. A tak když proti tomu nemůžu bojovat, rozhodla jsem se to přijmout za své. Takže pardon, budu končit, musím si dát náplast na zatržený nehet :o) Zdraví Hypochondr.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 2:58 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama