Náš tatínek je frajer

30. září 2011 v 19:24 | Jana Jindráková

Je teplý večer, poslední školní den. Je skoro jedenáct večer a já se už od rána těším do postýlky. Moje máma říká, že žiju od ulehnutí k ulehnutí. Něco na tom je, hrozně ráda spím. Ještě raději se chumlám do peřin, a tak se chumlám, a kočka mi leží u nohou. Najednou jekot, smích, a nepočetně sprostých slov tak zřetelně, jako by mi je někdo řval do ucha. A do pr…e. Naše mládež si dala zase dostaveníčko za domem. Na vysvětlenou, bydlím v paneláku a náš vnitroblok je jako stvořený k setkávání a popíjení mládeže. Koukám se mezi žaluziemi koho že to zase všichni čerti přinesli. Jejda, jsou nějací mladí, fakt hrozně mladí. Mládí jim ale neubírá na razanci sprostých slov a horda vypitých lahví od piva kolem nich staví slušnou barikádu. Mám chuť otevřít okno a z plna hrdla zařvat salvu podobně sprostých slov, ale slušné vychování a důstojnost mi to nedovolí. Tak ještě nám zbývá možnost zavolat městskou policii, cestu znají dobře a nebo vyslat našeho taťku, ale bojím se, aby mu něco ti náctiletí neudělali. Z nějakého jiného okna někdo udělá to, co já si netroufla a zlatá mládež mu kontruje a zpět posílám slova, ze kterých mi rudnou uši. Mám po radosti z teplého pelíšku a osmi hodin vydatného spánku. Jdu do obýváku pro manžela a stěžuju si. Chvilku kouká, poslouchá a pak bere klíče a zabouchává dveře. Jsem zvědavá a zbabělá zároveň, ale pootvírám okno a sleduji, co se bude dít. Taky mám fakt strach. Jsou sice ve věku, že by mohli být našimi dětmi (jenom to ne), ale je jich víc a mají upito. Vidím, jak k nim manžel přichází, mluví tiše a mírně, ukazuje na okna. Jeho vyjednávací úsilí je posíleno kolem projíždějící hlídkou městské policie (asi někdo jiný nevydržel). Světe div se a toč se proti směru, mládež v klidu a míru zvedá zadnice z lavičky, sbírá vypité lahve a šourá se pryč. Jdou teď přímo pod našimi okny a já slyším :" Děkujeme pane, že jste nás srovnal. My dneska skončili devítku a tak jsme slavili. Půjdeme jinam, kde nejsou ložnice. Fakt dík a sorry!" Vítám svého drahého vyjednavače a hrdostí se dmu. Nechám si to vyprávět celé a dozvídám se, že se jim omluvil, že je ruší, ale že oni zase ruší nás v klidném spánku, že všechna okna do vnitrobloku jsou ložnice a podívejte, co jich tu je, a hele, policajti, to víte, lidi potřebují spát. Tak to je úspěch diplomacie a vítězství rčení, že se slušností nejdál dojdeš. P.S. Není ale od věci, když kolem jednou policajti :o) Hezký den.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama