Říjen 2011

Úhel pohledu

30. října 2011 v 19:52 | Jana Jindráková
"Příliš se trápíš tím, co si o tobě myslí ostatní", řekl mi můj muž a řekl to hebce, protože viděl, že na mě přišly moje chmury. Má pravdu. "Jaká tedy jsem?" ptám se. "Jsi moc hodná a přespříliš empatická." "Ale ne, taková nejsem", bráním se. "Jsi", říká Zuzka a ta když to řekne, není o čem diskutovat. "Až moc se zaobíráš problémy druhých, chceš spasit svět a on ti na to kašle." Tolik moje máma. A co si z toho mám vzít? Vždyť to přeci nejsou špatné vlastnosti, tak jsem "hodná" holka, nebo nejsem? Kdy je empatie tak akorát a kdy už je jí moc? Kdy je člověk ještě "hodnej" a kdy už je "blbej"? Jde o úhel pohledu. To co jeden člověk ocení, druhý odsoudí. Vždycky jsem chtěla být dobrý člověk. Nekradu, nelžu, pouštím v metru sednout starší a těhotné, přispívám na Afriku, žádnou prosbu o pomoc neodmítnu ani tomu, koho nemám ráda…. Přesto vždy budu z pohledu některých špatná. Co na nás tedy druzí hodnotí? Co se cení, když i dobré vlastnosti se mění ve špatné? Budu se asi muset smířit s tím, že všem se prostě nezavděčím. Budu se muset smířit s realitou, že lidé nás měří z různého úhlu pohledu. Ostatní se zase budou muset smířit s tím, že jsem taková, jaká jsem. Ber nebo neber.

Proč už se nedívám na zprávy?

27. října 2011 v 8:24 | Jana Jindráková
Nedávno mi volala máma a ptala se :"Viděla jsi včera zprávy?". Jo, bohužel viděla. Začalo to reportáží ze Somálska, kde je nepředstavitelné sucho. Černobílý obraz, srdceryvná hudba a fotky malých, černých, smutných dětí. Potom rozhovor s těhotnou somálskou maminkou, která držela v rukách dvě malé děti, další dvě už jí zemřely. Slzy mi tečou po tvářích a je mi hrozně smutno. Následuje reportáž o úniku ropy do moře, opět srdce drásající hudba a detailní záběry umírajícího racka v mazlavé hmotě. Mám vztek, to my lidi tohle způsobujeme. Před další reportáží varování, že není vhodná pro děti. Někde v Asii najel řidič do houfu dětí přecházející přes přechod. Nyní se na to koukneme zpomaleně, v detailu a pro jistotu ještě jednou. Sunu se k zemi a klepu se hrůzou. Závěr zpráv je věnován feně zlatého Labradora, které se podařilo porodit 11 živých a nádherných štěňátek, která se batolí v trávě za doprovodu rozverné hudby. Snímky jsou barevné. Konec zpráv. Mám schizofrenní pocit. Během 30ti minut jsem prošla pocitem zoufalství, vzteku a beznaděje, abych ten příliv pocitů završila něhou a světobjímající láskou. Připadám si zmanipulovaná. To všechno se stalo a že je to hrůza, o tom není sporu. Ale upřímně, raději si přečtu zprávy na internetu a v novinách. Tuhle černobílou a srdcervoucí masáž už nehodlám absolvovat.

O blbosti

22. října 2011 v 8:21 | Jana Jindráková
Že nejhorší srážka v životě je ta s blbce, je obecně známá pravda. A co to zkusit jinak? Jak jinak? Prostě se jí vyhnout. Jak? Tak o tom jsem přemýšlela a vypřemýšlelala toto. Když se měří inteligence, proč ne blbost? Měření hladiny blbosti by bylo automatické pro veřejně činné, nadřízené, politiky… Otázka je, jak ostatní poznají, zda ten, kdo jde proti vám po ulici je nebo není blbec. Napadla mě barva, že podle hladiny blbosti by člověk změnil automaticky barvu. No jo, ale bílá, žlutá, hnědá, černá a červená už je rezervovaná. Modří jsou šmoulové, zelení vodníci, oranžový jsou popeláři…. No nic, tudy cesta nevede. Taky jsem si vzpomněla na myšlenku pana doktora Štrosmajera, že kdyby blbost nadnášela….no ale už vidím ty komplikace v letovém provozu, takže zase nic. Napadl mě taky Pinoccio, jak mu rostl nos, když lhal. Že by třeba rostla hlava, nebo zadek s rostoucí blbostí? No to by bylo docela zajímavé, ale kolik lidí by se pak nevešlo do autobusu? No a pak mi to seplo a mám to. Každému, kdo dosáhne určité hladiny blbosti, vyroste nad hlavou vykřičník. Svatí měli svatozář, blbci budou mít vykřičník. A teď si to představte. Už žádný usměvavý blbec na billboardu nás neoblafne, kouknete na doktora, má/nemá vykřičník? Jak by nám to ulehčilo život a všichni bychom byli motivovaní na sobě pracovat, protože kdo by chtěl mít nad hlavou vykřičník, že? Já vím, že je to jenom sci-fi, ale jenom si to představte……


Nevědecký výzkum

21. října 2011 v 21:10 | Jana Jindráková
Ze všech stran nás masírují výsledky věděckých výzkumů všeho možného. Výzkumy povtrzují či vyvracejí sexuální mýty, výzkumu říkají, jaké ženy muži upřednostňují, další přesvědčují, jaké polohy jsou pro ženu nejlepší, aby dosáhla vyvrcholení....... Poslední vědecký výzkum, který mě zaujal se týkal veřejných záchodků. Americká studie nás nabáda, vyhněte se jim a radí, raději TO doneste domů. No upřímně, neznám nikoho, kdo by se ve veřejných záchodcích vyžíval a pokud už je použije, tak je to proto, že už TO domů prostě nedonese.Také objev, že na veřejných záchodcích je tolik bakterií, že je nebylo možné spočítat, je ohromující. Co si z toho odnést? Vlastním, naprosto nevědeckým způsobem jsem došla k závěru, že pokud budu nucena využít veřejných záchodků, umyju si ruce.... raději 2x.

P.S. Zajímalo by mě, kdo v Americe tyto výzkumy financuje....

Pohádka pro Gábinku

21. října 2011 v 21:02 | Jana Jindráková
V jednom malém městě bylo jedno maličké náměstí. Na tom maličkém náměstí stál dům. Vypadal obyčejně a obyčejný taky byl dokud... Kolem toho domu chodilo každý den spousty lidí a nikdy si ničeho nevšimly. Až jednoho dne šel brzy ráno kolem našeho domu pán. Byl to starý bručoun, žil sám a nikoho neměl rád. Všichni ho znali a raději se mu vyhýbali. Ve chvíli, kdy dům skoro minul, spadla mu na hlavu taška z toho domu. Udělalo to křus, buch, tralaláááá a on šel dál. Za rohem potkal nenáviděnou sousedku s nenáviděným psem. Snad poprvé v životě se usmál, řekl dobrý den a poptal se na zdraví sousedky i psa. V obchodě uctivě pozdravil a protože už mu úsměv šel, vykouzlil na prodavačku nefalšovaný filmový. Celý den nepřestával udivovat své okolí tou proměnou. Celým městem proletěla ta zpráva. Nakonec to lidem nedalo a zeptali se, co se mu stalo, že se tak změnil.Pán jim popsal svou cestu kolem domu, jak mu na hlavu spadla ta taška a jak se najednou díval na svět kolem sebe jinak. Tenhle příběh zaměstnával obyvatele městečka ještě nějakou dobu, ale pak se na něj zapomnělo. Asi za půl roku, bylo to v zimě, spadla taška ze stejného domu na hlavu místního bázna. Z blázna se stal starosta. To už lidé pojali podezření, že s tím domem, není něco v pořádku. Ženy z toho města vylezly na střechu domu a doslova jí rozebraly. Poté těmi ukradenými taškami vzaly doma po hlavě své manžely. Dvě to bohužel přehnaly a dnes mají společný pokoj na Ruzyni, ale ostatní vedou báječný manželský život. Jejim drahým polovičkám se totiž rozsvítilo. Já v tom městě žila, a jednu tu tašku mám. Zatím jí nepotřebuju, ale co já vím...třeba jí někomu dám...potřebujete jí někdo?


Ahoj mami

15. října 2011 v 8:46 | Jana Jindráková
Je to téměř neuvěřitelné, ale už to bude rok, co jsem na svou životní cestu položila mezní kámen. Za ten už nechci nikdy zpátky. Původně jsem chtěla na všechno zapomenout, ale nešlo to a vlastně je to dobře. Díky tomu nikdy nezapomenu, co jsi pro mě udělala a za to všechno ti chci teď poděkovat. Děkuji za to, že jsi mě v nemocnici myla jako malé dítě, díky za to, že jsi tam se mnou byla, za to, jak jsi se starala o moje děti i domácnost. Taky za to, že jsi dělala šaškárny, abys mě vytáhla z depresí. Že jsi nade mnou stála a nenechala mě jít spát, dokud alespoň něco nesním. Díky za to, že všechno chápeš. Nikdy asi nebudu přesně taková, jakou bys mě chtěla mít, ale snažím se. Snad ti to všechno jedou budu moct vrátit. Jsem moc ráda, že tě mám. Díky, mami.

P.S. Před rokem jsem prodělala zánět nervu ve vnitřním uchu a vlivem toho jsem měla totální výpadek levého labyrintu, který je zodpovědný za rovnováhu. Dva týdny jsem byla jako na centrifúze a několik dalších na řetízkovém kolotoči. Moje díky za to, že jsem to přečkala patří i moji tchýni a tchánovi, manželovi a dětem, paní doktorce Tupé, která mi vlévala víru do žil, Jiřince, která mi dávala energii, Zuzance, jenž mě zásobovala SMS a dokázala mě i v nejhorších chvílích rozesmát. Díky patří i těm, kdo mě ignorovali, protože díky tomu, jsem si ledasco v hlavě utříbila. Díky všem.

Pohádka o osídlení

14. října 2011 v 20:35 | Jana Jindráková
Úzkým průsmykem se hnalo stádo rytířů pod praporem Bičíku. Kam a proč se ženou nevěděli, ale dostali rozkaz a tak letí, co jim síly stačí. Jsou to bojovníci udatní a tak soupeří o prvenství. K hradbám dorazil první ten nejlepší z nich a jen on má právo vstoupit do hradu. Takže ostatní dostali pohov a rozchod. Je trochu smůla, že se tak hnali a nakonec bitvu svede jenom jeden z nich, ale takový už je úděl rytířů. Pak se začnou dít věci. Hrad se začne otřásat, rozpadat na další části a vypadá to na konec světa, ale nenechte se mýlit, to je jenom začátek. Tímto okamžikem započalo osídlení skorosvěta. V něm bude dozrávat pro úplný svět jeden, nebo dva pozemšťánci. Krása téhle pohádky je v tom, že se může opakovat doalelujá. I když, mě ta pohádka stačila 2x.

Na konci konce

8. října 2011 v 21:24 | Jana Jindráková
Často přemýšlím o tom, jestli je náš svět naprosto dokonalý, nebo absolutně zvrácený. Nějak se nemůžu rozhodnout. Za ty miliony let co naše krásná planeta obíhá slunce, prošla neskutečnou proměnou. Už jenom ty změny, co pamatuji já, mi berou dech. Před 30ti lety jsme doma neměli ani telefon a teď si nosím v kabelce hned dva. Tolik věcí se změnilo, ale jedna jediná je stejná. Rodíme se a umíráme. Tento proces nezaznamenal žádnou změnu. Jediné, co se mění, je časová dotace k pobytu tady. Vypadá to jako dokonalý koloběh, ale mě se to nějak nezdá. Co je na konci dokonalého? Země konec nemá, vesmír, tvrdí, je také nekonečný, tak proč život jednou končí? Nad otázkou mého syna:" Co by sis, mami, nejvíce přála?", jsem tedy nemusela dlouho přemýšlet. Já bych si hrozně moc a nejvíce ze všeho přála pochopit smysl vesmíru a našeho života v něm. Kéž se mi jednou moje přání splní. Třeba na konci konce.

Dobrá? Ne, výborná.

7. října 2011 v 9:14 | Neznámý

Jsem dobrá v posteli?

7. října 2011 v 9:12 | Jana Jindráková
Už nadpis článku "Jste dobrá v posteli?" mě rozdováděl. V posteli jsem doslova výborná. Těším se na ní od rána a večer do ní ulehám s těmi nejkrásnějšími myšlenkami. Pohled na budík mě ujistí, že mě čeká minimálně osm hodin rozkoše. Zatažené žaluzie i roleta mi zajišťují, že má intimita nebude narušena. Ventilace je otevřena, takže přísun kyslíku umocní moje prožitky. Rajcovní barva povlečení sice vidět není, ale já o ní vím a to stačí. Je mi krásně v očekávání věcí budoucích. Pod hlavou mám Damiána Úchvatného - polštářek z umělecké dílny, na prsou mi leží Bimbo, což je plyšový slon k nahřívání. Jsem zachumlaná a užívám si to. Těch osm hodin fakt za to stálo, bylo to nadpozemské a když ráno vstávám, opouštím to lože rozkoší s krajním odporem, ale nenaříkám, večer si to zopáknu. Jsem si naprosto jistá, že v posteli jsem nepřekonatelná. Zeptejte se mého muže.

Korla

7. října 2011 v 8:47

Přírodní antidepresivum

7. října 2011 v 8:47 | Jana Jindráková
Kdybych se narodila o sto let dříve, moje šance na oslavu prvních narozenin by byla mizivá. Protože jsem se ale narodila v druhé polovině dvacátého století, kdy antibiotika vyřešila kdejakou nemoc, mám tu čest žít na modré planetě dodnes. Vážím si svých jater, že statečně odbourávají negativní důsledky všech těch léků, co jsem už spolykala. Zatím si nepostavila hlavu, zatím nestávkovala. Asi je to tím, že jsou to hrdá česká játra. Kdyby byla francouzská, hrozba stávky by byla mnohem vyšší. Když jsem vlivem loňské těžké nemoci musela začít brát i antidepresiva, řekla jsem si stop. To už jim tedy fakt nemůžu udělat, a jak to jenom šlo, rozhodla jsem se přejít na přírodní léčbu. A tak jsem si pořídila 100% přírodní antidepresivum. Má čtyři nohy, hebkou srst, hřeje a krásně přede. Jmenuje se Korla a není na předpis. Je jenom jedna jediná a funguje spolehlivě. Má trochu vedlejších účinků, jako jsou chlupy v posteli a chuť mě léčit ve tři ráno, ale to je drobnost. Užívám ji několikrát denně a mám pocit, že jsem vyléčená. Můžu doporučit. Hezký den.