Listopad 2011

Kdo si vzpomene?

26. listopadu 2011 v 21:21 | Jana Jindráková
Jako malá holka jsem byla odkojena hudbou Olympic, Queen, Petrem Spáleným, Karlem Krylem, Beatles a vůbec vším, co poslouchal můj táta. Takže základ jsem měla docela solidní. Dneska nemám vyhraněný styl a většinou se mi prostě líbí písnička, kterou slyším z rádia a pak pracně zjišťuji, kdo že tu krásnou písničku nazpíval. Takhle jsem před dvěma lety začala slýchat jméno Lady Gaga. Protože se mi líbilo hodně písniček, které nazpívala a protože jsem holka zvídavá, začala jsem na internetu hledak klipy k oněm písničkám. Po shlédnutí pár klipů jsem došla k závěru, že se vcelku spokojím se sluchovými vjemy, protože to, co jsem viděla se mi nelíbilo. Polonahá těla, sexuální pohyby, nepopsatelné modely. Chápu snahu se nějak odlišit, šokovat, ale nemůžu se zbavit dojmu, že tohle už je moc. Ze zpěvaček se stávají na podium striptérky na částečný úvazek, svíjející se okolo tyče a hladící si rozkrok. Nepřipadám si stará a snad nejsem ani puritán, ale tohle prostě není nic pro mě. Vzpomínám si, jak jsem poprvé viděla v kině Perný den s Beatles. Jak tam ti kluci stáli v oblecích, s kytarami v rukách zpívali a jen tak kývali lehce hlavou do rytmu. Když Paul McCartney rozvlnil nohy, fanynky omdlévali a byly ochotné si vykřičet hlasivky. Moje dobrá kamarádka, která mě k Beatles přivedla, říkala, že kvalita hudby se prověří lety. Něco na tom je. Snad každý ví, kdo byli Beatles. Kdo bude za třice, čtyřicet let vědět, kdo byla Britney, Lady Gaga, Rihanna? Holky za slávu zaprodaly těla, uvidíme, třeba jejich snaha přinese ovoce a někdo si na ně z pár let ještě vzpomene.

Pohádka o starém autobusu díl 4

26. listopadu 2011 v 21:00 | Jana Jindráková
Díl čtvrtý
Kotěti se dařilo čím dál lépe. Karel o něj pečoval a Pinďa si vzal na starost jeho výchovu. Pojal to velmi zodpovědně a na výsledky byl náležitě pyšný. Kam se hnul, jeho stín v podobě kotěte ho následoval. Stal se z nich nerozlučná dvojka. Jedinou chybou se zdál být fakt, že kotě přestalo mňoukat a pokoušelo se o štěkot, který zněl hodně legračně. Však ono ho to přejde, říkal si Karel a nechal to být. Po deseti dnech se vydali k veterináři na kontrolu. Pan doktor měl radost z dobrého vývoje situace a překvapen byl z Pindi. Při minulé návštěvě seděl v rohu a tvářil se otráveně, dneska stál na zadních, přední packy přené o vyšetřovací stůl a stále strkal hlavu doktorovi pod ruce. "Jen se neboj, já mu nic neudělám", smál se pan doktor, když ošetřoval kotě. "Jak jste ho pojmenovali?" Zeptal se. "Vlastně zatím nijak, nevíme, jestli je to kluk nebo holka", odpověděl Karel. "Tak to bychom měli napravit", řekl pan doktor a otočil kotě na záda. Tomu se to nelíbilo a začalo vyluzovat zvuky, něco mezi mňoukáním a vytím. "Tak je to kluk, taťko", zvolal pan doktor a otočil se na Pinďu. Pinďa zavrtěl ocasem a štěknul na znamení, že bere na vědomí. "Karle, teď už bude vše v pořádku", ujistil ho pan doktor a dodal :" Tenhle mladík má silný kořínek, když to zvládl doposud, bude to dobré. Za měsíc přijeďte na očkování". Pohladil kotě mezi ušima, poplácal Pinďu po zádech a trojice odešla k autu. "Jo a Karle, pořiďte mu přepravku, aby vám nelítal po autě" zavolal za nimi ještě pan doktor. Karel se rozhodl, že se pro ní hned staví. Když mu v prodejně prodavač ukázal přepravky pro kočky, nelíbily se ani jemu, ani kotěti. "Tuhle převážecí klec kupovat nebudeme, vymyslíme to nějak jinak", řekl Karel prodavači a odešli z obchodu. To by mě zajímalo, jak to chce vyřešit, napadlo prodavače a díval se za odcházejícím Karlem. Cestou domů povídá Karel Pinďovi : "Tak teď musíme vymyslet to jméno, abych mu pořád neříkal ahoj kotě". "Co takhle Mourek?", zeptal se, ale nedostal žádnou odpověď. "No jo, to je takové fádní a co Macek? Hm, to je jméno jak pro starého, lenivého a tlustého kocoura. A jak se ti líbí Ferda?" přemýšlel Karel nahlas. Ať přemýšlel jak chtěl, za celou cestu ho nenapadlo jméno, které by se ke kočičímu klukovi hodilo. Tak nic, necháme to zatím být. Dny plynuly v dokonalé shodě všech tří. Karel se věnoval Bertíkovu motoru. Nevypadal zdaleka tak špatně, jak si myslel. Dělal si nákresy a psal si, co bude muset sehnat. Napadlo ho, že by mohl zjistit, kdy a kde byl autobus vyroben. Třeba by tam mohl sehnat i nějaké díly. Každý večer seděl u počítače a na internetu hledal informace. Mezitím Pinďa učil kotě zásady přežití v divočině. Takže na něj každou chvilku číhal pod postelí, za rohem na stole a snažil se kotě zaskočit. Jak ale brzy zjistil, kotě bylo hbitější, mrštnější a také mazanější. Párkrát se nechalo vyděsit a pak se karta obrátila. Kotě mělo dobré vztahy s Bertíkem, na rozdíl od Pindi a tak uvnitř autobusu nacházelo úžasné skrývačky a kdykoliv byla příležitost, vyřítilo se s jekotem na Pinďu. Karel se tomu smál a říkal: "Jsi chytrý, máš Filipa." A pak si sundal čepici, podrbal se na hlavě a povídá: "A mám to, budu ti říkat Filip". Kotě se na něj otočilo a Karlovi se zdálo, že se usmálo. Pinďa zaštěkal a Bertíkovi zarachtalo v motoru. "Tak prima" zasmál se Karel. "Jednohlasně přijato". A tak kotě dostalo jméno. ……..pokračování příště.

Pohádka o starém autobusu díl 3

25. listopadu 2011 v 23:02 | Jana Jindráková

"Ahoj tati", ozvalo se z telefonu, když ho Karel po dlouhém zvonění zvedl. "Jak se máš?"

"Ahoj Jani, mám se dobře. Co ty a kluci?" zeptal se Karel

"Máme se dobře. Chtěla jsem se tě zeptat, co děláš o víkendu? Rádi bychom se na tebe přijeli podívat".

"Paráda, mám pro Vás překvapení. Přijedete v sobotu? Tak se budu těšit. Pozdravuj kluky a jeďte opatrně".

Karel měl radost, že zase po dlouhé době uvidí Janu s rodinou, ale když si uvědomil, že co má na zahradě Bertíka, nedělal nic jiného, než že lítá kolem něj, uvědomil si, že ho čeká spousta práce. V domě to vypadlo jako po výbuchu. No nic, má na to 3 dny dát to tu trochu dohromady. Nakonec, překvapí Janu 2x. A tak se dal do uklízení, Pinďa se mu motal pod nohama a divil se, co to jeho pán vyvádí. "No moc se nediv, Pinďo, přijede panička a tak to tu musí vypadat, jinak budeme poslouchat, jací jsme bordeláři". Pinďa se nehodlal účastnit toho chaosu a vydal se prohánět kočky v okolí. Karel se měl co otáčet, ale když přišla sobota a on se kolem sebe rozhlédl, pocítil hrdost. Jana s klukama dorazili okolo desáté hodiny. Zatroubila, aby táta otevřel vrata. Karel vyšel ven, ale vrata neotevřel. "Ahoj rodinko, vítám vás", hlaholil Karel. "Tati, můžeš otevřít vrata?" zavolala z otevřeného okýnka Jana. "Janinko, nemůžu. Zaparkujte tady a pojďte se podívat." Jana byla překvapená, ale všichni vylezli z auta a šli na zahradu. Janu napadlo, že možná táta postavil boudu na nářadí, co sliboval už léta. Nebo že by se rozhodl chovat králíky? Napadlo jí ledasco, ale to co uviděla, jí absolutně odzbrojilo. "Proboha, tati, co to je?" vydechla úžasem. "To je autobus, holčičko" odpověděl. "No, tati, mě to připadá jako hromada plechu. Co s tím budeš dělat?" Kluci obíhali autobus a křičeli: "Dědo, ten je super. Vezmeš nás na výlet?" Karel vzal šokovanou Janu kolem ramen, a vyprávěl celý příběh, jak k Bertíkovi přišel. "Chci ho opravit a cestovat s ním. Příští léto vás všechny vezmu autobusem k moři" sliboval. "Paráda, dědo", ječeli kluci a už plánovali, kam pojedou. Honza, Karlův zeť, poplácal tchána po zádech a řekl: "Karle, jestli to někdo dokáže dát dohromady, jsi to ty." "Milé děti, není to TO, ale Bertík. Je to autobus mého dětství" a ukázal jim důkaz, srdíčko vyryté v laku autobusu. Jana stála s pusou dokořán a nemohla tomu uvěřit. Karel k ní přišel a pošeptal jí do ucha: "To všechno zařídila maminka, víš? Někdy ti o tom budu vyprávět. Pojďte dovnitř". Uvnitř domu čekalo Janu druhé překvapení a to v podobě uklizeného domu. Snad i kliky se leskly čistotou. Janě došlo, že ať je to jak chce, její táta vypadá moc šťastně, jakoby našel znovu smysl života. Dokonce se stará o sebe, Pinďu a dům. Takže když druhý den odjížděli, byla klidná tak, jako už dlouho ne.

Karel se hned v pondělí pustil do opravy. Obcházel Bertíka a zjišťoval, co vše bude potřebovat. Zavolal kamarádům do vozovny, kde dříve pracoval a oni mu slíbili, že mu seženou součástky, co bude potřebovat. A tak Karel den co den pracoval na opravě autobusu svého dětství. Někdy se mu dokonce zdálo, že ho Bertík pozoruje, ale pak na to přestal myslet, vždyť i přes zvláštnost situace, jak se k němu Bertík dostal, je to pořád jenom autobus. Pinďovi se moc nelíbilo, že Karel věnuje tolik času té smradlavé hromadě plechu. Obcházel autobus a na důkaz svého opovržení zvedl nožku a očural jeho kolo. "Pinďo, pojď sem" , zavolal ho Karel z autobusu. Pinďa vběhl do Bertíka a vrtěl ocasem. Že by vyrazili na procházku? "Pinďo, neviděl jsi moje brýle?" zeptal se Karel. Tak proto mě volá? Pomyslel si Pinďa a odkráčel hrdě ke dveřím autobus. Když chtěl seskočit z posledního schodu, zavřely se dveře autobusu a skříply Pinďovi ocas. Ten kňoural, vyl a naříkal. Karel rychle rozevřel rukama dveře a Pinďu vysvobodil. "To máš za to očůrané kolo, Pinďo", smál se Karel. A v Bertíkovi to zachrastilo, skoro to vypadalo, jako by se smál. Ale jak by mohl, vždyť je to jenom autobus.


Jednou v červnu se dost nezvykle ochladilo. Karel pracoval na Bertíkovi a přes noc ho nechával otevřený, aby vysychal a zbavil se zatuchlého vzduchu. Ráno, když Karel přišel k Bertíkovi, čekalo ho veliké překvapení. Pod sedadlem řidiče leželo malé, mourovaté kotě. Z očí mu teklo, z nosíku taky. Těžce dýchalo a vůbec nevydalo dobře. Pinďa koukal na to kočičí mimino a frknul. No tak to mu ještě tak scházelo. Kotě. Jako by nestačil ten autobus. Sotva si na něj zvykne, je tu kotě. "Pinďo, podívej, co to tu je. Pojď sem maličký", vzal kotě do náručí a šel s ním domů. Zabalil ho do starého svetru a šel mu ohřát mléko. Ale kotě pít nechtělo. "Co s tebou, drobečku?" povzdechl si Karel. No co, vzal starou krabici ze sklepa, dal kotě se svetrem dovnitř, krabici dal do auta a s Pinďou v zádech vyrazil k veterináři. Pan doktor kotě prohlédl a řekl: "Karle, nevím, nevím. Moc šance mu nedávám. Je slabé, má infekci v očích a v dutinách, má svrab v uších a šelest na plicích." "Nedá se to tedy léčit?" zeptal se Karel. "Dá, ale s nejistým úspěchem. Je možné, že vyhodíte spoustu peněz a kotě uhyne" odpověděl zodpovědně lékař. Karel se zadíval na ten uzlíček a sevřelo se mu srdce. Věděl, že ho nemůže nechat umřít. "Já bych to, pane doktore, zkusil", řekl po chvíli. A tak pan doktor píchnul kotěti antibiotikovou injekci, vitamíny. Ošetřil oči, dal léky na uši a poradil, jak se starat o nemocné kotě. "Bude potřeba ho udržovat v teple, dávat tekutiny do tlamičky a nějaké kvalitní masíčko." Karel poděkoval, sbalil kotě a vydali se na cestu zpět domů. Kotě dal blízko ke kamnům, přikryl ho a dělal všechno, jak mu pan doktor doporučil. Kotě občas mňoukalo a Pinďa byl celý nervózní z toho kočičího mimina. Karel ke kotěti vstával i v noci a hlídal, jestli dýchá a je mu teplo. Pinďa chodil kolem kotěte obloukem a koukal na něj nevraživě. "Ale, ale Pinďo, že se nestydíš" řekl Karel. "To už si nevzpomínáš, jak jsem se ujal tebe? Pamatuješ, jak jsi byl hladový a promrzlý? Přece ho nemůžeme nechat napospas osudu" domlouval mu Karel. Jestli se pes může stydět nebo ne, to nevím, ale je pravda, že když třetí noc Karel zase vstával ke kotěti. Kotě už ve svém svetru neleželo. V Karlovi by se krve nedořezal. Věděl, že když zvíře cítí, že umře, odplazí se někam do kouta a tam vydechne naposled. Rozsvítil lampičku a rozhlížel se po kotěti. Jeho oči zabloudily i k místu, kde spal Pinďa. V jeho pelíšku neležel sám. Ležel stočený do klubíčka okolo malého mourečka. Karel si k té nesourodé dvojci sedl na bobek a pozoroval je, jak spí. Kotě oddychovala a Pinďa otevřel oči. Karel ho pohladil po hlavě a řekl: "Jsi chlapík. Tak už jsme tři. Zítra ráno mu budeme muset vymyslet jméno." Pinďa zavrtěl ocasem, ale jenom zlehka, aby neprobudil to mimino. Olízl ho něžně a pak zavřel oči a usnul. Dobrou noc….. pokračování příště

Šestka vlevo dole

23. listopadu 2011 v 9:04
V jedné puse žilo 28 bílých zubů ve dvou řadách. Žily si vcelku poklidně až na šestku vlevo dole. Šestka byla věčně nespokojená. Nejdříve jí vadilo, že sedmička se na ní moc tlačí. Potom jí vadilo, že pětka vedle se na ní pořád divně dívá. Šestka vlevo nahoře jí zase věčně tloukla. Každé ráno a večer jí lechtaly nějaké štětiny. Byla v té společnosti zubů otrávená. Přemýšlela, jak se z té společnosti dostat. Jak krásně by jí bylo na svobodě. Ostatní zuby už jí měly taky dost. Kdo to má pořád poslouchat, nějaké remcání. Šestku vlevo dole ta zloba a vztek tak zaměstnávaly, až se pod ní začal vytvářet zánět. Do druhého dne byl zánět tak silný, že se majitel zubů vydal k zubaři. Otevřel ústa dokořán a zubař si na tu potvůrku pěkně posvítil. A hele, těžký zánět.
"Navrhoval bych extrakci", řekl zubař. "Ten zub nevypadá vůbec dobře, je takový pěkně podebraný". A tak přišla injekce na umrtvení a pak kleštičky a …. Rup a nakvašená šestka vlevo dole byla svobodná. Jaká to krása opustit tu bandu protivných zubů, teď mi teprve začne život, pomyslela si. "Chcete si tu potvůrku schovat?" zeptal se zubař.
"Ani nápad, vyhoďte ji do koše, nechci se na ní ani podívat."
"Cože? Jak? Vyhodit? To né, já nechci. Nééééééééééé". Ale to už letěla do koše.
Ostatních 27 zubů si oddychlo, konečně tu bude klid, žádné remcání. Prvně se uviděly pětka a sedmička vlevo dole, ale mezi nimi byl obrovský kráter. Ta díra se jim vůbec nelíbila, ale časem jí zaplnila korunka. Byla to absolutně nafoukaná a nekamarádská výplň mezery. Navíc se pevně držela pětky a sedmičky, což pro ně bylo dost nepříjemné. A tak vlastně zase nebyl klid. Šestka vlevo dole ležela kdesi na skládce a rozhodně si nežila tak, jak si představovala. Ostatní zuby sice měly klid od šestky, ale přibyla tam protivná korunka. A přitom stačilo tak málo. Více komunikovat a trochu více vzájemné tolerance. Ale co dělat, bylo pozdě.

Život tě naučí...

19. listopadu 2011 v 20:09 | Jana Jindráková

Život tě naučí. Tak by se dalo shrnout to, co mi máma řekla, když jsem nedokázala přijmout žádnou z dobře míněných rad. Vždycky jsem dávala přednost osobnímu natlučení si před tím, aby se poučila ze zkušenosti starších. Přišlo mi to sice bolestnější, ale o to přínosnější. Myslela jsem si, že když si natluču, budu si to pamatovat a příště se podobných chyb vyvaruji. Nikdo mi ovšem neřekl, že mi nebude stačit natlouct si jednou. Kolikrát se musím spálit, abych pochopila, že například chodit se srdcem na dlani hrozí zlomeninou srdečního svalu? Kdyby byl počet nutných spálení úměrný inteligenci, pohybovala bych se někde na hranici debility. Přestože jsem se už přehoupla do druhé poloviny svého života, stále se nepřestávám překvapovat. Pořád počítám s rovnicí, že když já říkám, co si myslím, dělají druzí totéž, že když se usmívám, je to proto, že jsem šťastná a ne proto, že chci vytvářet iluzi štěstí. Dávám průchod svým pocitům a pokud je mi v tom bráněno, cítím se frustrovaná. Přesto, že jsem vždycky razila cestu osobně získaných zkušeností, dělám i já to, co dělali moji rodiče. Snažím se syny varovat před všemi nástrahami a možnými chybami a zlobím se, když mě neberou vážně. Bolí mě srdce, když vidím, jak si znovu a znovu natloukají, ale vím, že to tak musím nechat. A tak mám bolesti dvě, ze svých i synových karambolů, ale o tom ten život asi je.

Bacil Emil

18. listopadu 2011 v 11:29 | Jana Jindráková
Emil byl malý toulavý bacil. Poletoval si vzduchem a protože bacily se živí imunitou lidí, čas od času na někoho sedl. Nedělal to rád, vždycky měl výčitky svědomí, protože ve své podstatě měl lidi rád, ale košile bližší než kabát a tak se holt nedalo nic dělat. Ještě je nutné říci, že většinou si sedal na děti, protože ty ho měly rády. Způsoboval totiž zvláštní nemoc, kterou pojmenovali rodiče Zánět kosti od blbosti. Dětem v celku nic nebylo, 2 dny si poležely, nechaly se rozmazlovat a pak vyskočily a bylo po nemoci. Nemoc je většinou zachvátila, když byla ve škole písemka z matematiky. V tu chvíli propukla téměř epidemie a Emil se mohl strhnout. Ten den si jen tak poletoval, proháněl Lelky a nikam nespěchal. Jak si tak poletuje, najednou žuch. Do něčeho narazil, ale to něco bylo měkké, hebké a teploučké. Byla to bambule od čepice na hlavě kluka Vaška. Vašek byl trochu poděs, pořád někde lítal, pokřikoval a vůbec ho bylo všude plno. Emil se rozhodl, že se v bambuli na chvilku usadí a nechá se nosit. Zavrtal se hluboko dovnitř a brzy usnul. Když Vašek dorazil domů, křičel už ode dveří, že má hrozný hlad a svým křikem vzbudil Emila. Ten se vyškrábal z bambula, promnul si svá bacilová očka a vydal se na průzkum. Vašek se mu líbil. Byl veselá kopa , ale zrovna na zítra má prý umět básničku z angličtiny a on se jí zapomněl naučit. Vrčel, nadával, k čemu jako že je to jako dobré, brečel, že takovou blbost se nikdy nenaučí a pak sebou praštil na postel a řekl, že asi bude nemocný. To byla chvilka pro Emila. Proč nevyhovět tomu prima klukovi? Vlezl mu do ucha a řekl : "Můžu ti pomoct, abys nemusel do školy, chceš?" Vašek se lekl, co to slyší, protože nikoho neviděl. Ale byl to ještě malej kluk a ty nemají problém věřit na bacily v uchu a tak mu Emil o sobě všechno řekl. "Jsem hrozně maličkej, prakticky neviditelnej, tedy pokud nemáš mikroskop". Jakápak to náhoda, mikroskop měl pod postelí. Přinesl mu ho Ježíšek a zatím nebyla příležitost ho využít. Teď přišla jeho chvíle. Emil si vlezl po kukátko a Vašek zaostřil. Bacil se mu moc líbil a tak se dohodli. Vašek si poležel se Zánětem kosti od blbosti a protivnou básničku se doučil, takže když přišel po nemoci do školy, dostal z ní jedničku. Od toho dne se stali Vašek a Emil kamarády. Čas od času Vaška zachvátila ona záhadná nemoc, ale jak rostl, stával se vůči nemoci imunní. Když dospěl v muže, řekl Emilovi, že už je na takovou nemoc velký, ale bylo mu líto přijít o kamaráda. A pak dostal skvělý nápad. Navrhl Emilovi, aby se dal do služeb vědy. Odnesl ho do laboratoře a tam z něj udělali vakcínu proti blbosti. Ale kolik můžete udělat dávek z jednoho bacila? Mála, moc málo a podle toho to taky tak vypadá. Jenom se rozhlédněte.

Pohádka o starém autobusu-2.část

18. listopadu 2011 v 10:52 | Jana Jindráková
"Chceš-li se něco dovědět, jdi do hospody!" říkávala babička a tak Karel s Pinďou šli. Nikdy před tím tam nebyl a tak se rozhlížel, jestli tam nesedí někdo ze sousedů. Měl štěstí, seděl tam jeho dávný spolužák ze školy. Objednal dvě piva a přisedl si ke známému. Nemusel dlouze vysvětlovat, na jakou zahradu se ptá. Všichni tam věděli, že ta zahrada patřila starému Lojzovi, který to před pár měsíci zabalil a vydal se mastit karty se sv. Petrem. Jeho děti žily někde v cizině a o tu zahradu nikdo z nich nestál. A protože štěstí se ten den rozhodlo Karla neopustit, měli v hospodě i telefon na jednoho z Lojzových synů a Karlovi ho dali. Jen co přišli domů, vytočil Karel číslo, které dostal. Telefon dlouho zvonil a nikdo to nezvedal. Když už to chtěl Karel vzdát, ozval se na druhé straně nevrlý, ospalý hlas, který ještě ke všemu mluvil cizí řečí. Karel se plácl do čela. Jak to, že mu to nedošlo? Volá do horoucích pekel a tam můžou mít zrovna noc. Rychle mu proběhlo hlavou, že to položí, ale neudělal to. Zkusil lámanou angličtinou pozdravit a představit se. Hlas na druhé straně chvíli poslouchal a pak řekl: " Vy voláte z Čech, že jo?" Karlovi se ulevilo a pokračoval v řeči, která mu šla přeci jenom lépe. Dozvěděl se, že se dovolal do Austrálie a mluví s Petrem, Lojzovým synem. Karel mu vysvětlil, že během procházky se psem, narazil na Lojzovu zahradu a na ní že je zaparkovaný starý autobus a on, jako Karel, by o něj měl zájem. Petr ho poslouchal, chvíli mlčel a pak řekl: "Mě je to jedno, ale musím se zeptat ještě bráchy, nezdědil jsem to sám." Domluvili se, že Karel znovu zavolá za týden. Celý ten týden chodili s Pinďou na procházky k pusté zahradě. Pinďovi už to taky začínalo vrtat hlavou, proč chodí stále na stejné místo a koukají na tu hroudu plechu, která vůbec hezky nevoní. Sedm dní uplynulo a Karel volal znovu Petrovi. Srdce mu tlouklo, doufal, že ten autobus bude moci koupit. Vlastně ani nevědě, proč o to tak moc stojí. Štěstěna si ho oblíbila a ani tentokrát ho neopustila. "Za 20 tisíc korun je Váš". Bum a bylo to. Měl obrovskou radost a už podruhé ve svém životě zamířil do hospody, tentokrát sehnat někoho, kdo mu autobus odtáhne.
Druhý den dorazil místní zemědělec Vašek. S rádiovkou na hlavě a s cigaretkou na rtu řídil traktor. Nebylo to lehké. Autobus měl zatuhlý volant, skoro se s ním nedalo pohnout, ale to by zase nebyl Karel, který opravil už spousty autobusů, aby to vzdal. A tak odpoledne Pinďa neveřil vlastním očím, když se ta hrouda plechů, co na ni chodili zírat celý týden, přestěhovala k nim na zahradu. Nejprve se cítil nakvašeně, že na jeho území vnikl nepřítel, ale pak se ho zmocnila zvědavost a chuť se podívat dovnitř. Karel autobus několikrát obešel, hladil mu oprýskaný lak. Bože, jak moc se podobá autobusu, který ho vozil do školy a zpět. To bývaly jízdy. V zatáčkách padali jeden na druhého, holky pištěly a kluci se smáli. Vjel do každé díry, žádnou louži neminul. Babky u cesty hrozily holí, když je pocákal a kluci se řehnili. Vždycky říkali řidiči, že jel parádně, ale on se ohradil, že to ne on, to že dělá autobus sám. Kluci věděli, že si z nich dělá legraci, ale přistoupili na tu hru a začali autobusu říkat čertík-Bertík. Moc se mu podobáš, řekl autobusu a vstoupil dovnitř. Sedl si na místo řidiče, zakroutil volantem a zatroubil. Chudák Pinďa se vylekal a se zoufalým kňučením a staženým ocasem utekl do kůlny. Karel se zasmál a zvedl se. Procházel uličkou mezi sedadly a na jedno se posadil. To bývalo jeho oblíbené místo, naproti dveřím, aby byl první venku. Karel vzpomínal a bylo mu při tom moc hezky. Rukou hladil potrhané polstrování sedaček, sklo oken, lak pod oknem a…. tady je místo takové divně vydřené. Co to tam je? Vyndal z kapsy kapesník a opatrně otíral popraskaný lak. Lehce, lehounce, jenom, aby očistil špínu, ale neodrolil lak. Najednou se nemohl nadechnout. Srdce mu tlouklo jako splašené. Nemůže se mýlit? Vyběhl z autobusu, málem zakopl o Pinďu, který překonal strach a vracel se zpátky. Doma popadl baterku a letěl zpět. Sedl si na bobek a posvítil si na to místo. To co uviděl, ho dojalo. Stálo tam K M a kousek srdíčka. Byl to čertík-Bertík. Ať si chlapy nepláčou, Karlovi tekly slzy po tváři a smál se zároveň. A potom, jakoby z dálky, pohladil ho teplý něžný vánek, slzy mu osušil a on poznal tu vůni. "Bože můj, Karolínko, to ty. Jsi to ty. Ty jsi mi poslala Pinďu, abych nebyl sám a aby mě Pinďa zavedl na zahradu, kde stál Bertík." Ona známá vůně ho ještě jednou pohladila a políbila a on věděl, že dneškem začalo něco nového a radostného. "Děkuji ti, Karolínko!" pokračování příště

Chlupaté knedlíky

18. listopadu 2011 v 10:51 | Jana Jindráková
Před zhruba dvěma lety mi položil mladší syn pravidelnou otázku : "Co budeme mít dneska k obědu?"
"Chlupaté knedlíky."
"Cože?"
"No chlupaté knedlíky, pečenou krůtu a zelíčko. Pro tebe špenát."
"Aha" a odešel.
Moc jsem se na oběd těšila. Leta jsem chlupaté knedlíky nedělala, no vlastně od té doby, co máme kluky. Masíčko vonělo, zelíčko jak by smet.
Prcek seděl jako zařezanej, koukal do talíře a vidličkou otáčel knedlíky.
"Co je, Honzí? Nechutnají ti?"
"Nemají chlupy."
"?"
"Ty jsi jim je vytrhala?"
Chudák dítě, vidí svou matku, jak si pořád vytrhává obočí, depiluje nohy a předloktí a myslí si, že jsem odepilovala i knedlíky. Při představě, jak objíždím svým depilátorem každý knedlík zvlášť, jsem se musela smát.
"Ne, to víš, že jsem nic nevytrhávala."
"Tak jsou ty chlupy uvnitř? To nechci, budou mě lechtat v krku."
"Ale ne zlato, chlupaté se jim jenom říká. Samozřejmě, že žádné chlupy nemají."
"Tak proč se jim tak říká?"
"No asi proto, že jsou takové střapaté, jakoby chlupaté."
"Aha, a proč se jim říká knedlíky, když ty jsou kulaté a tohle jsou divný šišky?"
"Tak to vážně nevím." Byla jsem v koncích. Co na to říct? Má pravdu. Chlupatý knedlíky nemají chlupy a tvar knedlíku taky ne.
Říct, že venku je kosa, bude hledat kosu. Když padají trakaře, nevystrčí hlavu, aby mu na ní nějaký nespadl.
Od té doby nevařím chlupaté knedlíky. Místo toho dělám střapaté šišky. Chutnají výborně. Mňam.

Až já budu tchýně...

17. listopadu 2011 v 21:30 | Jana Jindráková
Mám dva syny a tak se dá předpokládat, že pokud příroda neudělala nějakou chybu, budu jednou dvojnásobnou tchýní. Dle slov mé mámy, děsnou tchýní. Řekla mi, že mě jednou nebude žádná dost dobrá pro ty moje miláčky. No a proč taky jo? Já se s nima piplám, vychovávám z nich gentlemany, učím je, jak se mají chovat k holkám a pak by je měla klofnut nějaká důra? Tak to tedy ne!! Já mám tedy o svých snachách jasno už teď. Budou to muset být osobnosti, ale nesmí převyšovat moje syny, musí mít smysl pro humor, ale ne se hihňat každé pitomosti. Bezpodmínečně to musí být holky do nepohody, žádné éterické bytosti doma nechci. Musí být inteligentní, protože když budu chtít slepice, koupím si je. Jestli nebudou umět vařit, ať mi nelezou přes práh. Trochu se mi příčí napsat, že musí moje syny a jejich děti milovat, protože to se rozumí samo sebou. Měly by být hezké, ale tady zkousnu i nějakou vadu na kráse. Jestli budou mít alergii na zvířata, mám já už teď alergii na ně. Věrnost je nezbytnou podmínkou.
Rozhodně jim nehodlám mluvit do společného života, ale přehled mít musím, to je jasné. Takže pokud nebudou vyhovovat, doufám, že je můžu reklamovat a vrátit. Požaduji záruku alespoň na 50 let. Také očekávám, že se o mě budou starat, půjčovat mi vnoučta a alespoň 3x týdně telefonovat a podávat hlášení. Po mé smrti očekávám, že moji urnu umístí na nějaké uctivé místo. Pokud budou mít krb, líbilo by se mi na krbové římse. Je tam teplo a dobrý rozhled. Jestli mě strčí někam do kříně, nebo nedej bože rozptýlí, budu je chodit strašit každé sudé pondělí, lichou středu a o Silvestra 2x.
Na oplátku jim nabízím jednoho chytrolína, k praktickému životu zatím nepoužitelného a jednoho pošuka, co pusu nezastaví, ale zase umí vařit.
Případné zájemkyně splňující požadavky uvedené výše, posílejte své fotky k lustraci.

S pozdravej Vaše milá budoucí tchýně.



Pohádka o starém autobusu

17. listopadu 2011 v 21:28 | Jana Jindráková
Pan Karel Smutný býval veselýa šťastný člověk. Když mu bylo 28 let, oženil se s Karolínou a ve 30ti letech se mu narodila dcera Jana. Všichni tři žili v domku na kraji Prahy a žili si krásně. Karel pracoval jako řidič dálkových autobusů a vždycky Karolíně sliboval, že až bude Jana velká, bude jezdit na cesty s ním a ruku v ruce budou objevovat svět. A tak zatím jezdil sám a o svých cestách jí jenom vyprávěl. Karolíně to nevadilo a těšila se jak jednou… Ale cenu toho, co máme, obvykle poznáme až ve chvíli, kdy to ztratíme a tak pan Smutný poznal svoje štěstí až před pár lety. To bylo tehdy, když se Jana vdala. Krátce na to zemřela Karolína a on zůstal v jejich domku sám. Jak stárnul, už nemohl jezdit na daleké cesty autobusem a jednou přestal jezdit úplně. Objevili se potíže se srdcem a verdikt lékaře zněl : "Nesmíte vozit lidi". Protože už nemohl jezdit s autobusy, alespoň se o ně staral, myl je, opravoval a vzpomínal na své cesty a myslel i na ty, na které chtěl vzít Karolínu. Když se Janě narodil první syn, vrátil se úsměv na jeho tvář a radost do jeho srdce. Vozil vnoučka v kočárku a vyprávěl mu o babičce, kterou nikdy nepozná. Když mu bylo 65 let, odešel do důchodu. V ten den se uzavřela jeho mysl a stal se smutným mužem. Naposledy se ohlédl za svými autobusy, třesoucí se rukou setřel jedinou slzu a odešel. Od toho dne téměř nikam nechodil, s nikým nemluvil. Jana za ním jezdila s mužem i syny, ale její táta měl zavřené srdce. Prosila ho, aby chodil na procházky, našel si nějaký koníček, ale pan Smutný měl smutné srdce a nic ho netěšilo. Jednou v listopadu, foukal studený vítr, uslyšel kňučivé zvuky. Nejprve jim nevěnoval pozornost, ale když neustávaly, nedalo mu to a šel se podívat ven, odkud ty zvuky přicházejí. Prošel celo zahradou, zvuky sílily, ale nic neviděl. Až nakonec v rohu zahrady našel třesoucího se psa. Byl to malý psík nejasné rasy. Sedl si k němu na bobek a povídá : "Kde jsi se tu vzal? Čí jsi?" Chvíli na něj koukal a pak mu opatrně nabídl ruku k očuchání. Psík pomalu přiblížil čenich k ruce a tak proběhlo jejich seznámení. Karel se zvedl a řekl:"Pojď se mnou do tepla." Pejsek se postavil, ale nešel. "No tak se neboj, pinďo, a pojď. Nechceš tu přece nastydnout?" A otočil se k odchodu. Pejsek se plaše vydal za ním a do domu už vešli spolu. Karel vyndal starou deku, do misky nalil vodu a z lednice přinesl kus točeného salámu. "Chutná ti, Pinďo?" Psík zavrtěl ocáskem a Karel to bral jako souhlas s jídlem i jménem, které už mu zůstalo. Tak se stalo, že s přicházející zimou, zalilo teplo a něha Karlovo srdce. Pinďa už u něj zůstal. Spolu se vydávali na dlouhé procházky a při jedné obzvlášť dlouhé došli k opuštěné zahradě a na ní stál ještě opuštěnější starý autobus. Na to, jak byl starý, vypadal docela zachovale. Protože byla zahrada oplocená, nemohli jít blíž, ale obešli zahradu kolem dokola a autobus si prohlédli, jak jenom to šlo. Byl opravdu velmi starý, Karlovi připomínal autobus, kterým jako kluk jezdil do školy. Dokonce si i vzpomněl, jak do jeho laku uvnitř vyryl srdíčko a iniciály K + M. Bylo mu asi deset let a miloval spolužačku Martinu. Musel se při té vzpomínce usmát. Cestou domů přemýšlel, proč na té opuštěné zahradě stojí ten starý autobus a předsevzal si, že zjistí, komu patří. …. Pokračování příště

6 a nebo 9?

13. listopadu 2011 v 8:23 | Jana Jindráková

Děti odjely k babičce na víkend a my s manželem jsme si po letech vyrazili sami na výlet. Kousek za Prahou, podzimní krajinou jsme se brouzdali spadaným listím. Zhruba v polovině cesty se okolní krajina trochu změnila. Cesta byla asfaltová, hladká a zjevně nová, louky upravené s krásnými dřevenými mostky přes potůčky. No a pak mi to ukázal, tady bydlí miliardář XY. Moc jsme toho sice neviděli, vše se schovávalo za 3 metry vysokou zdí. Co 5 metrů koukaly na nás z výšky té zdi 2 kamery. Asi po půl kilometru jsme narazili na rozkošný domeček tak pro 2 lidi. Byl to domek pro strážného a kamery všude kolem. Skoro jsem se bála otočit a rozhlédnout, abych nepůsobila podezřele. Pak jsme vylezli strání na vyhlídku, která se honosí jménem onoho miliardáře. Vysupěla jsem do kopce a koukla dolů. Čekala jsem, že teď mě začne ta mrcha závist kroutit vnitřnostma, že jak se kouknu dolů, budu se ptát, proč ne já. Hele, a ono nic. Koukám dolů a nic to se mnou nedělá. Vidím jenom ty kamery, ochranku, strážného u příjezdové cesty. Tak mě napadlo, že s přibývajícím počtem nul úměrně klesá soukromí a svoboda. Bylo by prima mít na účtě třeba osmičku se šesti nulama, nemusela bych se bát, že když přijdu o práci, bude moje rodina strádat, ale upřímně, těch devět nul mě děsí a to i bez ohledu na to, jaké číslo je před těma nulama. Vůbec si neumím představit, jak žijí ti miliardáři, do jaké školy chodí jejich děti a s kým se kamarádí. Asi těžko si přivedou domů kluka od vedle, jehož táta jezdí s autobusem. Je to takový stát ve státě, něco jako Vatikán v Itálii. Mám z toho opravdu rozporuplné pocity. Milionářů je dneska spousta, žijí v krásných domech a žijí relativně normální život, ale miliardáři…. Moje představivost si vzala dovolenou. Přesto nemůžu nevzpomenout na Steva Jobse, zakladatele Applu. Geniální člověk, který si své bohatství vydupal ze země právě svou genialitou a přesto, zemřel v 55ti letech a posledních 7 let se potýkal se zákeřnou nemocí. A teď se člověče ptej, k čemu mu byly ty nuly ať už jich bylo, kolik chtělo? Možná mu život prodloužily, ale nezachránily. A tak na otázku jestli 6 nebo 9, říkám 6. Budu skromná holka.

Vděčnost

10. listopadu 2011 v 13:41 | Jana Jindráková
Někdy je těžké přijmou své dítě takové, jaké je. Prostě pochopit, že svou výchovou ho můžu tvarovat, směrovat, ale ne předělat. Blond vlasy přebarvíte načerno, můžete přibrat nebo zhubnout, ale předělat toho človíčka, co jste porodila prostě nejde. Mám dva syny a jsou jako den a noc. Jeden je rozvážný, mírný a být hodným chlapcem je jeho posláním. Druhý je hlučný, ukecaný, nesoustředěný a u učitelů všeobecně neoblíbený pro již zmíněné charakterové vlastnosti. Nosí poznámky typu :"Stále vyrušuje", "Bačkorou udeřil spolužáka do zátylku", "Houpe se na židli", "Opět spadl při hodině ze židle"………. Paní učitelka už avizovala předvolání do ředitelny pro všechny rodiče dětí, které vyrušují. Tuším, že se může pan ředitel těšit na slušnou frontu před ředitelnou. Jenom nevím, co si budeme s panem ředitelem povídat. Na židli se houpe tchýně, manžel a holt syn taky. Co s tím? Hluční jsme doma všichni, nějak se neslyšíme. Ne, že bychom se nesnažili na nešvarech našeho staršího pracovat. Týden co týden sedíme a probíráme to shora, zdola, zprava, zleva, od prostředka…. A on na nás kouká, kýve hlavou, jako že je fakt hroznej, a že se polepší. Dívám se na něj a vím, že se bude snažit, ale po půl hodině zvítězí jeho přirozenost. Na jeho obhajobu musím říct, že je to kluk dobrosrdečný a srdce má na dlani. Před pár dny, když jsem syny vyzvedávala ze školy, dostávala moje nervová soustava jeden zásah za druhým. "Jo, mami, mám poznámku, ale já za to nemůžu, kluci mě otravovali, já se otočil o hodině a dostal jsem poznámku." Ach jo, tak holt máme o jednu více. "No a taky mám pětku z diktátu, ale mami, tu měli skoro všichni." Hm, tak to už je tento měsíc třetí pětka. "Hele, mami, koupila bys mi to nové Abíčko?". No kdo má tohle vydržet? Auto jsem dořídila s vypětí všech sil a pěnou u pusy. Zlobila jsem se, nadávala mu do pitomců, lenochů, lajdáků…. Křičela jsem, a v hlavě mi hučelo. Slibovala jsem výprask (nikdy ho nebijeme) a to vše do jednoho okamžiku, který trval jenom zlomeček vteřiny. Jak jsem zpomalovala auto a připravovala ho na zaparkování, zahlédla jsem periferním viděním souseda jak pomáhá své dceři vstát z vozíku. Dcera bývala zdravá holka a pak jednou, nevím co se stalo, byla na vozíku. Je schopná udělat mravenčí krůčky s tím, že se klepe a drží se táty za krk. Ten smutný pohled mě hodil zpět. Jsem hrozně hloupá, co to řeším? Mám zdravé děti, jsou jaké jsou. Vychováváme je, jak nejlépe umíme. Jsem vděčná, že je mám a že mají možnost zlobit. Proboha ať zlobí a nosí pětky, jen když budou zdraví a dostanou šanci prožít plný život.

Chudí nebo bohatí?

5. listopadu 2011 v 20:30 | Jana Jindráková
Před půl rokem mi můj sedmiletý syn položil záludnou otázku.
"Mami, jsme chudý nebo bohatý?"
"Jak to myslíš, broučku? Máš na mysli majek?
"Co je to majetek?"
"Majetek jsou peníze, dům, auto a věci, které máme."
"No, to myslím. Jsme bohatý?"
"Já myslím, že tak akorát."
"Kolik je to tak akorát?"
"To je tolik, že když ty nebo brácha potřebujete nové zimní boty a bundu, můžeme s tátou jít a koupit vám ji. Máme kde bydlet, máte vše, co potřebujete. Hraček máte až, až."
"To je, ale bohatý nejsme?"
"No, víš, já myslím, že jsme. Podívej se na to tak. Co je pro tebe důležitější? Mít dům plný věcí, ale být tam sám, nebo mít mámu, tátu a bráchu, co se mají navzájem moc rádi? Ne každý tohle má, víš? A my se přeci máme moc rádi. Vzpomeň si, jak jsi byl v nemocnici a brácha za tebou se mnou jezdil každý den, kreslil ti s kamarády obrázky a jak brečel, když tě museli operovat. Já si zase vzpomínám, jak jste mi po tátovi a babičce posílali před rokem obrázky do nemocnice. Jsme rodina, máme se rádi a pomáháme si. To je víc, než peníze, než auto, hračky a tak.
"Já myslím, že jsme bohatý."
"Ano, jsme."
Tento týden jsem prodělala emočně náročný den. Když jsem večer přišla domů, všichni tři moji muži byli doma. Manžel se ujal role máma-táta a já se po sprše zavrtala do peřin. Tma, ticho a teplo. Cítila jsem, jak rtuť na mém barometru únavu pomalu stoupá a já krásně regenerovala. Ve tři čtvrtě na devět se ozvalo zaťukání na dveře.
" Mami, dobrou noc."
"Už jdeš spát, zlato? Nechceš na chvilku ke mně?"
"Chci!"
Rychle se zavrtal ke mně, propletli jsme si nohy, on mě objal kolem těla a zlatou hlavu si položil na mé rameno. Krásně voněl. Hladila jsem ho po vlasech a bylo nám krásně.
"Už musíš jít spát, ráno vstáváte do školy."
"Tak dobrou, mami."
"Dobrou. A Honzí, jsme bohatí, viď?"
Pusu od ucha k uchu a souhlasně kýval hlavou. Ještě od dveří mi poslal vzdušný líbanec a šel spát. Já byla plná hrdosti a štěstí, že jsme tak bohatí. Vím, ale, jak křehké je to bohatství a tak nepřestávám posílat prosby tam nahoru:" Prosím, zachovej nás při životě a zdraví, o to ostatní se pokusíme sami."

Tu máš blamáž

4. listopadu 2011 v 5:46 | Jana Jindráková
Tak jsem zase jednou dopadla na zadek. No, ještě že mě příroda v téhle oblasti obdařila obstojným polstrováním, jinak bych si asi natloukla víc. No jo, tak jsem zase prodělala jednu ztrátu iluzí, mohla jsem dopadnout hůř. Leckdo by mi řekl, že už jsem dost stará na to, abych byla tak naivní a předpokládala, že to co mi lidé říkají, také tak myslí, že když se na mě usmívají, mají mě rádi. Ze zrcadla se na mě mračí můj obraz. Ale no tak, dej už pokoj. Jo, byla jsi za blbce, ale myslela jsi to dobře. Šla jsi se srdcem na dlani jako vždycky. Cože? Že se ti půlka lidí v práci směje, jak jsi hloupá? Ale jdi, nebyla jsi v tom sama, bylo vás víc, co si vychutnali tuhle blamáž. A kdo je větší pitomec? Ten kdo blamuje, nebo ten kdo důvěřivě naletí. Dobře, asi ten kdo naletí. Tak jinak. Možná jsi pitomec, ale charakter sis ještě zachovala docela čistý a naivita hříchu nečiní. Tak už nebreč naivko a vyraž na bitevní pole. Stejně si nedáš říct a příště si zase natlučeš, vyspíš se z toho a jde se dál. Nakonec, je lepší lidem věřit a občas narazit, než už předem očekávat náraz a proto nikdy neuvěřit. Tak dobré ráno a úsměv na tvář.