Pohádka o starém autobusu

17. listopadu 2011 v 21:28 | Jana Jindráková
Pan Karel Smutný býval veselýa šťastný člověk. Když mu bylo 28 let, oženil se s Karolínou a ve 30ti letech se mu narodila dcera Jana. Všichni tři žili v domku na kraji Prahy a žili si krásně. Karel pracoval jako řidič dálkových autobusů a vždycky Karolíně sliboval, že až bude Jana velká, bude jezdit na cesty s ním a ruku v ruce budou objevovat svět. A tak zatím jezdil sám a o svých cestách jí jenom vyprávěl. Karolíně to nevadilo a těšila se jak jednou… Ale cenu toho, co máme, obvykle poznáme až ve chvíli, kdy to ztratíme a tak pan Smutný poznal svoje štěstí až před pár lety. To bylo tehdy, když se Jana vdala. Krátce na to zemřela Karolína a on zůstal v jejich domku sám. Jak stárnul, už nemohl jezdit na daleké cesty autobusem a jednou přestal jezdit úplně. Objevili se potíže se srdcem a verdikt lékaře zněl : "Nesmíte vozit lidi". Protože už nemohl jezdit s autobusy, alespoň se o ně staral, myl je, opravoval a vzpomínal na své cesty a myslel i na ty, na které chtěl vzít Karolínu. Když se Janě narodil první syn, vrátil se úsměv na jeho tvář a radost do jeho srdce. Vozil vnoučka v kočárku a vyprávěl mu o babičce, kterou nikdy nepozná. Když mu bylo 65 let, odešel do důchodu. V ten den se uzavřela jeho mysl a stal se smutným mužem. Naposledy se ohlédl za svými autobusy, třesoucí se rukou setřel jedinou slzu a odešel. Od toho dne téměř nikam nechodil, s nikým nemluvil. Jana za ním jezdila s mužem i syny, ale její táta měl zavřené srdce. Prosila ho, aby chodil na procházky, našel si nějaký koníček, ale pan Smutný měl smutné srdce a nic ho netěšilo. Jednou v listopadu, foukal studený vítr, uslyšel kňučivé zvuky. Nejprve jim nevěnoval pozornost, ale když neustávaly, nedalo mu to a šel se podívat ven, odkud ty zvuky přicházejí. Prošel celo zahradou, zvuky sílily, ale nic neviděl. Až nakonec v rohu zahrady našel třesoucího se psa. Byl to malý psík nejasné rasy. Sedl si k němu na bobek a povídá : "Kde jsi se tu vzal? Čí jsi?" Chvíli na něj koukal a pak mu opatrně nabídl ruku k očuchání. Psík pomalu přiblížil čenich k ruce a tak proběhlo jejich seznámení. Karel se zvedl a řekl:"Pojď se mnou do tepla." Pejsek se postavil, ale nešel. "No tak se neboj, pinďo, a pojď. Nechceš tu přece nastydnout?" A otočil se k odchodu. Pejsek se plaše vydal za ním a do domu už vešli spolu. Karel vyndal starou deku, do misky nalil vodu a z lednice přinesl kus točeného salámu. "Chutná ti, Pinďo?" Psík zavrtěl ocáskem a Karel to bral jako souhlas s jídlem i jménem, které už mu zůstalo. Tak se stalo, že s přicházející zimou, zalilo teplo a něha Karlovo srdce. Pinďa už u něj zůstal. Spolu se vydávali na dlouhé procházky a při jedné obzvlášť dlouhé došli k opuštěné zahradě a na ní stál ještě opuštěnější starý autobus. Na to, jak byl starý, vypadal docela zachovale. Protože byla zahrada oplocená, nemohli jít blíž, ale obešli zahradu kolem dokola a autobus si prohlédli, jak jenom to šlo. Byl opravdu velmi starý, Karlovi připomínal autobus, kterým jako kluk jezdil do školy. Dokonce si i vzpomněl, jak do jeho laku uvnitř vyryl srdíčko a iniciály K + M. Bylo mu asi deset let a miloval spolužačku Martinu. Musel se při té vzpomínce usmát. Cestou domů přemýšlel, proč na té opuštěné zahradě stojí ten starý autobus a předsevzal si, že zjistí, komu patří. …. Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama