Pohádka o starém autobusu-2.část

18. listopadu 2011 v 10:52 | Jana Jindráková
"Chceš-li se něco dovědět, jdi do hospody!" říkávala babička a tak Karel s Pinďou šli. Nikdy před tím tam nebyl a tak se rozhlížel, jestli tam nesedí někdo ze sousedů. Měl štěstí, seděl tam jeho dávný spolužák ze školy. Objednal dvě piva a přisedl si ke známému. Nemusel dlouze vysvětlovat, na jakou zahradu se ptá. Všichni tam věděli, že ta zahrada patřila starému Lojzovi, který to před pár měsíci zabalil a vydal se mastit karty se sv. Petrem. Jeho děti žily někde v cizině a o tu zahradu nikdo z nich nestál. A protože štěstí se ten den rozhodlo Karla neopustit, měli v hospodě i telefon na jednoho z Lojzových synů a Karlovi ho dali. Jen co přišli domů, vytočil Karel číslo, které dostal. Telefon dlouho zvonil a nikdo to nezvedal. Když už to chtěl Karel vzdát, ozval se na druhé straně nevrlý, ospalý hlas, který ještě ke všemu mluvil cizí řečí. Karel se plácl do čela. Jak to, že mu to nedošlo? Volá do horoucích pekel a tam můžou mít zrovna noc. Rychle mu proběhlo hlavou, že to položí, ale neudělal to. Zkusil lámanou angličtinou pozdravit a představit se. Hlas na druhé straně chvíli poslouchal a pak řekl: " Vy voláte z Čech, že jo?" Karlovi se ulevilo a pokračoval v řeči, která mu šla přeci jenom lépe. Dozvěděl se, že se dovolal do Austrálie a mluví s Petrem, Lojzovým synem. Karel mu vysvětlil, že během procházky se psem, narazil na Lojzovu zahradu a na ní že je zaparkovaný starý autobus a on, jako Karel, by o něj měl zájem. Petr ho poslouchal, chvíli mlčel a pak řekl: "Mě je to jedno, ale musím se zeptat ještě bráchy, nezdědil jsem to sám." Domluvili se, že Karel znovu zavolá za týden. Celý ten týden chodili s Pinďou na procházky k pusté zahradě. Pinďovi už to taky začínalo vrtat hlavou, proč chodí stále na stejné místo a koukají na tu hroudu plechu, která vůbec hezky nevoní. Sedm dní uplynulo a Karel volal znovu Petrovi. Srdce mu tlouklo, doufal, že ten autobus bude moci koupit. Vlastně ani nevědě, proč o to tak moc stojí. Štěstěna si ho oblíbila a ani tentokrát ho neopustila. "Za 20 tisíc korun je Váš". Bum a bylo to. Měl obrovskou radost a už podruhé ve svém životě zamířil do hospody, tentokrát sehnat někoho, kdo mu autobus odtáhne.
Druhý den dorazil místní zemědělec Vašek. S rádiovkou na hlavě a s cigaretkou na rtu řídil traktor. Nebylo to lehké. Autobus měl zatuhlý volant, skoro se s ním nedalo pohnout, ale to by zase nebyl Karel, který opravil už spousty autobusů, aby to vzdal. A tak odpoledne Pinďa neveřil vlastním očím, když se ta hrouda plechů, co na ni chodili zírat celý týden, přestěhovala k nim na zahradu. Nejprve se cítil nakvašeně, že na jeho území vnikl nepřítel, ale pak se ho zmocnila zvědavost a chuť se podívat dovnitř. Karel autobus několikrát obešel, hladil mu oprýskaný lak. Bože, jak moc se podobá autobusu, který ho vozil do školy a zpět. To bývaly jízdy. V zatáčkách padali jeden na druhého, holky pištěly a kluci se smáli. Vjel do každé díry, žádnou louži neminul. Babky u cesty hrozily holí, když je pocákal a kluci se řehnili. Vždycky říkali řidiči, že jel parádně, ale on se ohradil, že to ne on, to že dělá autobus sám. Kluci věděli, že si z nich dělá legraci, ale přistoupili na tu hru a začali autobusu říkat čertík-Bertík. Moc se mu podobáš, řekl autobusu a vstoupil dovnitř. Sedl si na místo řidiče, zakroutil volantem a zatroubil. Chudák Pinďa se vylekal a se zoufalým kňučením a staženým ocasem utekl do kůlny. Karel se zasmál a zvedl se. Procházel uličkou mezi sedadly a na jedno se posadil. To bývalo jeho oblíbené místo, naproti dveřím, aby byl první venku. Karel vzpomínal a bylo mu při tom moc hezky. Rukou hladil potrhané polstrování sedaček, sklo oken, lak pod oknem a…. tady je místo takové divně vydřené. Co to tam je? Vyndal z kapsy kapesník a opatrně otíral popraskaný lak. Lehce, lehounce, jenom, aby očistil špínu, ale neodrolil lak. Najednou se nemohl nadechnout. Srdce mu tlouklo jako splašené. Nemůže se mýlit? Vyběhl z autobusu, málem zakopl o Pinďu, který překonal strach a vracel se zpátky. Doma popadl baterku a letěl zpět. Sedl si na bobek a posvítil si na to místo. To co uviděl, ho dojalo. Stálo tam K M a kousek srdíčka. Byl to čertík-Bertík. Ať si chlapy nepláčou, Karlovi tekly slzy po tváři a smál se zároveň. A potom, jakoby z dálky, pohladil ho teplý něžný vánek, slzy mu osušil a on poznal tu vůni. "Bože můj, Karolínko, to ty. Jsi to ty. Ty jsi mi poslala Pinďu, abych nebyl sám a aby mě Pinďa zavedl na zahradu, kde stál Bertík." Ona známá vůně ho ještě jednou pohladila a políbila a on věděl, že dneškem začalo něco nového a radostného. "Děkuji ti, Karolínko!" pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama