Pohádka o starém autobusu díl 3

25. listopadu 2011 v 23:02 | Jana Jindráková

"Ahoj tati", ozvalo se z telefonu, když ho Karel po dlouhém zvonění zvedl. "Jak se máš?"

"Ahoj Jani, mám se dobře. Co ty a kluci?" zeptal se Karel

"Máme se dobře. Chtěla jsem se tě zeptat, co děláš o víkendu? Rádi bychom se na tebe přijeli podívat".

"Paráda, mám pro Vás překvapení. Přijedete v sobotu? Tak se budu těšit. Pozdravuj kluky a jeďte opatrně".

Karel měl radost, že zase po dlouhé době uvidí Janu s rodinou, ale když si uvědomil, že co má na zahradě Bertíka, nedělal nic jiného, než že lítá kolem něj, uvědomil si, že ho čeká spousta práce. V domě to vypadlo jako po výbuchu. No nic, má na to 3 dny dát to tu trochu dohromady. Nakonec, překvapí Janu 2x. A tak se dal do uklízení, Pinďa se mu motal pod nohama a divil se, co to jeho pán vyvádí. "No moc se nediv, Pinďo, přijede panička a tak to tu musí vypadat, jinak budeme poslouchat, jací jsme bordeláři". Pinďa se nehodlal účastnit toho chaosu a vydal se prohánět kočky v okolí. Karel se měl co otáčet, ale když přišla sobota a on se kolem sebe rozhlédl, pocítil hrdost. Jana s klukama dorazili okolo desáté hodiny. Zatroubila, aby táta otevřel vrata. Karel vyšel ven, ale vrata neotevřel. "Ahoj rodinko, vítám vás", hlaholil Karel. "Tati, můžeš otevřít vrata?" zavolala z otevřeného okýnka Jana. "Janinko, nemůžu. Zaparkujte tady a pojďte se podívat." Jana byla překvapená, ale všichni vylezli z auta a šli na zahradu. Janu napadlo, že možná táta postavil boudu na nářadí, co sliboval už léta. Nebo že by se rozhodl chovat králíky? Napadlo jí ledasco, ale to co uviděla, jí absolutně odzbrojilo. "Proboha, tati, co to je?" vydechla úžasem. "To je autobus, holčičko" odpověděl. "No, tati, mě to připadá jako hromada plechu. Co s tím budeš dělat?" Kluci obíhali autobus a křičeli: "Dědo, ten je super. Vezmeš nás na výlet?" Karel vzal šokovanou Janu kolem ramen, a vyprávěl celý příběh, jak k Bertíkovi přišel. "Chci ho opravit a cestovat s ním. Příští léto vás všechny vezmu autobusem k moři" sliboval. "Paráda, dědo", ječeli kluci a už plánovali, kam pojedou. Honza, Karlův zeť, poplácal tchána po zádech a řekl: "Karle, jestli to někdo dokáže dát dohromady, jsi to ty." "Milé děti, není to TO, ale Bertík. Je to autobus mého dětství" a ukázal jim důkaz, srdíčko vyryté v laku autobusu. Jana stála s pusou dokořán a nemohla tomu uvěřit. Karel k ní přišel a pošeptal jí do ucha: "To všechno zařídila maminka, víš? Někdy ti o tom budu vyprávět. Pojďte dovnitř". Uvnitř domu čekalo Janu druhé překvapení a to v podobě uklizeného domu. Snad i kliky se leskly čistotou. Janě došlo, že ať je to jak chce, její táta vypadá moc šťastně, jakoby našel znovu smysl života. Dokonce se stará o sebe, Pinďu a dům. Takže když druhý den odjížděli, byla klidná tak, jako už dlouho ne.

Karel se hned v pondělí pustil do opravy. Obcházel Bertíka a zjišťoval, co vše bude potřebovat. Zavolal kamarádům do vozovny, kde dříve pracoval a oni mu slíbili, že mu seženou součástky, co bude potřebovat. A tak Karel den co den pracoval na opravě autobusu svého dětství. Někdy se mu dokonce zdálo, že ho Bertík pozoruje, ale pak na to přestal myslet, vždyť i přes zvláštnost situace, jak se k němu Bertík dostal, je to pořád jenom autobus. Pinďovi se moc nelíbilo, že Karel věnuje tolik času té smradlavé hromadě plechu. Obcházel autobus a na důkaz svého opovržení zvedl nožku a očural jeho kolo. "Pinďo, pojď sem" , zavolal ho Karel z autobusu. Pinďa vběhl do Bertíka a vrtěl ocasem. Že by vyrazili na procházku? "Pinďo, neviděl jsi moje brýle?" zeptal se Karel. Tak proto mě volá? Pomyslel si Pinďa a odkráčel hrdě ke dveřím autobus. Když chtěl seskočit z posledního schodu, zavřely se dveře autobusu a skříply Pinďovi ocas. Ten kňoural, vyl a naříkal. Karel rychle rozevřel rukama dveře a Pinďu vysvobodil. "To máš za to očůrané kolo, Pinďo", smál se Karel. A v Bertíkovi to zachrastilo, skoro to vypadalo, jako by se smál. Ale jak by mohl, vždyť je to jenom autobus.


Jednou v červnu se dost nezvykle ochladilo. Karel pracoval na Bertíkovi a přes noc ho nechával otevřený, aby vysychal a zbavil se zatuchlého vzduchu. Ráno, když Karel přišel k Bertíkovi, čekalo ho veliké překvapení. Pod sedadlem řidiče leželo malé, mourovaté kotě. Z očí mu teklo, z nosíku taky. Těžce dýchalo a vůbec nevydalo dobře. Pinďa koukal na to kočičí mimino a frknul. No tak to mu ještě tak scházelo. Kotě. Jako by nestačil ten autobus. Sotva si na něj zvykne, je tu kotě. "Pinďo, podívej, co to tu je. Pojď sem maličký", vzal kotě do náručí a šel s ním domů. Zabalil ho do starého svetru a šel mu ohřát mléko. Ale kotě pít nechtělo. "Co s tebou, drobečku?" povzdechl si Karel. No co, vzal starou krabici ze sklepa, dal kotě se svetrem dovnitř, krabici dal do auta a s Pinďou v zádech vyrazil k veterináři. Pan doktor kotě prohlédl a řekl: "Karle, nevím, nevím. Moc šance mu nedávám. Je slabé, má infekci v očích a v dutinách, má svrab v uších a šelest na plicích." "Nedá se to tedy léčit?" zeptal se Karel. "Dá, ale s nejistým úspěchem. Je možné, že vyhodíte spoustu peněz a kotě uhyne" odpověděl zodpovědně lékař. Karel se zadíval na ten uzlíček a sevřelo se mu srdce. Věděl, že ho nemůže nechat umřít. "Já bych to, pane doktore, zkusil", řekl po chvíli. A tak pan doktor píchnul kotěti antibiotikovou injekci, vitamíny. Ošetřil oči, dal léky na uši a poradil, jak se starat o nemocné kotě. "Bude potřeba ho udržovat v teple, dávat tekutiny do tlamičky a nějaké kvalitní masíčko." Karel poděkoval, sbalil kotě a vydali se na cestu zpět domů. Kotě dal blízko ke kamnům, přikryl ho a dělal všechno, jak mu pan doktor doporučil. Kotě občas mňoukalo a Pinďa byl celý nervózní z toho kočičího mimina. Karel ke kotěti vstával i v noci a hlídal, jestli dýchá a je mu teplo. Pinďa chodil kolem kotěte obloukem a koukal na něj nevraživě. "Ale, ale Pinďo, že se nestydíš" řekl Karel. "To už si nevzpomínáš, jak jsem se ujal tebe? Pamatuješ, jak jsi byl hladový a promrzlý? Přece ho nemůžeme nechat napospas osudu" domlouval mu Karel. Jestli se pes může stydět nebo ne, to nevím, ale je pravda, že když třetí noc Karel zase vstával ke kotěti. Kotě už ve svém svetru neleželo. V Karlovi by se krve nedořezal. Věděl, že když zvíře cítí, že umře, odplazí se někam do kouta a tam vydechne naposled. Rozsvítil lampičku a rozhlížel se po kotěti. Jeho oči zabloudily i k místu, kde spal Pinďa. V jeho pelíšku neležel sám. Ležel stočený do klubíčka okolo malého mourečka. Karel si k té nesourodé dvojci sedl na bobek a pozoroval je, jak spí. Kotě oddychovala a Pinďa otevřel oči. Karel ho pohladil po hlavě a řekl: "Jsi chlapík. Tak už jsme tři. Zítra ráno mu budeme muset vymyslet jméno." Pinďa zavrtěl ocasem, ale jenom zlehka, aby neprobudil to mimino. Olízl ho něžně a pak zavřel oči a usnul. Dobrou noc….. pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama