Pohádka o starém autobusu díl 4

26. listopadu 2011 v 21:00 | Jana Jindráková
Díl čtvrtý
Kotěti se dařilo čím dál lépe. Karel o něj pečoval a Pinďa si vzal na starost jeho výchovu. Pojal to velmi zodpovědně a na výsledky byl náležitě pyšný. Kam se hnul, jeho stín v podobě kotěte ho následoval. Stal se z nich nerozlučná dvojka. Jedinou chybou se zdál být fakt, že kotě přestalo mňoukat a pokoušelo se o štěkot, který zněl hodně legračně. Však ono ho to přejde, říkal si Karel a nechal to být. Po deseti dnech se vydali k veterináři na kontrolu. Pan doktor měl radost z dobrého vývoje situace a překvapen byl z Pindi. Při minulé návštěvě seděl v rohu a tvářil se otráveně, dneska stál na zadních, přední packy přené o vyšetřovací stůl a stále strkal hlavu doktorovi pod ruce. "Jen se neboj, já mu nic neudělám", smál se pan doktor, když ošetřoval kotě. "Jak jste ho pojmenovali?" Zeptal se. "Vlastně zatím nijak, nevíme, jestli je to kluk nebo holka", odpověděl Karel. "Tak to bychom měli napravit", řekl pan doktor a otočil kotě na záda. Tomu se to nelíbilo a začalo vyluzovat zvuky, něco mezi mňoukáním a vytím. "Tak je to kluk, taťko", zvolal pan doktor a otočil se na Pinďu. Pinďa zavrtěl ocasem a štěknul na znamení, že bere na vědomí. "Karle, teď už bude vše v pořádku", ujistil ho pan doktor a dodal :" Tenhle mladík má silný kořínek, když to zvládl doposud, bude to dobré. Za měsíc přijeďte na očkování". Pohladil kotě mezi ušima, poplácal Pinďu po zádech a trojice odešla k autu. "Jo a Karle, pořiďte mu přepravku, aby vám nelítal po autě" zavolal za nimi ještě pan doktor. Karel se rozhodl, že se pro ní hned staví. Když mu v prodejně prodavač ukázal přepravky pro kočky, nelíbily se ani jemu, ani kotěti. "Tuhle převážecí klec kupovat nebudeme, vymyslíme to nějak jinak", řekl Karel prodavači a odešli z obchodu. To by mě zajímalo, jak to chce vyřešit, napadlo prodavače a díval se za odcházejícím Karlem. Cestou domů povídá Karel Pinďovi : "Tak teď musíme vymyslet to jméno, abych mu pořád neříkal ahoj kotě". "Co takhle Mourek?", zeptal se, ale nedostal žádnou odpověď. "No jo, to je takové fádní a co Macek? Hm, to je jméno jak pro starého, lenivého a tlustého kocoura. A jak se ti líbí Ferda?" přemýšlel Karel nahlas. Ať přemýšlel jak chtěl, za celou cestu ho nenapadlo jméno, které by se ke kočičímu klukovi hodilo. Tak nic, necháme to zatím být. Dny plynuly v dokonalé shodě všech tří. Karel se věnoval Bertíkovu motoru. Nevypadal zdaleka tak špatně, jak si myslel. Dělal si nákresy a psal si, co bude muset sehnat. Napadlo ho, že by mohl zjistit, kdy a kde byl autobus vyroben. Třeba by tam mohl sehnat i nějaké díly. Každý večer seděl u počítače a na internetu hledal informace. Mezitím Pinďa učil kotě zásady přežití v divočině. Takže na něj každou chvilku číhal pod postelí, za rohem na stole a snažil se kotě zaskočit. Jak ale brzy zjistil, kotě bylo hbitější, mrštnější a také mazanější. Párkrát se nechalo vyděsit a pak se karta obrátila. Kotě mělo dobré vztahy s Bertíkem, na rozdíl od Pindi a tak uvnitř autobusu nacházelo úžasné skrývačky a kdykoliv byla příležitost, vyřítilo se s jekotem na Pinďu. Karel se tomu smál a říkal: "Jsi chytrý, máš Filipa." A pak si sundal čepici, podrbal se na hlavě a povídá: "A mám to, budu ti říkat Filip". Kotě se na něj otočilo a Karlovi se zdálo, že se usmálo. Pinďa zaštěkal a Bertíkovi zarachtalo v motoru. "Tak prima" zasmál se Karel. "Jednohlasně přijato". A tak kotě dostalo jméno. ……..pokračování příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama