Vděčnost

10. listopadu 2011 v 13:41 | Jana Jindráková
Někdy je těžké přijmou své dítě takové, jaké je. Prostě pochopit, že svou výchovou ho můžu tvarovat, směrovat, ale ne předělat. Blond vlasy přebarvíte načerno, můžete přibrat nebo zhubnout, ale předělat toho človíčka, co jste porodila prostě nejde. Mám dva syny a jsou jako den a noc. Jeden je rozvážný, mírný a být hodným chlapcem je jeho posláním. Druhý je hlučný, ukecaný, nesoustředěný a u učitelů všeobecně neoblíbený pro již zmíněné charakterové vlastnosti. Nosí poznámky typu :"Stále vyrušuje", "Bačkorou udeřil spolužáka do zátylku", "Houpe se na židli", "Opět spadl při hodině ze židle"………. Paní učitelka už avizovala předvolání do ředitelny pro všechny rodiče dětí, které vyrušují. Tuším, že se může pan ředitel těšit na slušnou frontu před ředitelnou. Jenom nevím, co si budeme s panem ředitelem povídat. Na židli se houpe tchýně, manžel a holt syn taky. Co s tím? Hluční jsme doma všichni, nějak se neslyšíme. Ne, že bychom se nesnažili na nešvarech našeho staršího pracovat. Týden co týden sedíme a probíráme to shora, zdola, zprava, zleva, od prostředka…. A on na nás kouká, kýve hlavou, jako že je fakt hroznej, a že se polepší. Dívám se na něj a vím, že se bude snažit, ale po půl hodině zvítězí jeho přirozenost. Na jeho obhajobu musím říct, že je to kluk dobrosrdečný a srdce má na dlani. Před pár dny, když jsem syny vyzvedávala ze školy, dostávala moje nervová soustava jeden zásah za druhým. "Jo, mami, mám poznámku, ale já za to nemůžu, kluci mě otravovali, já se otočil o hodině a dostal jsem poznámku." Ach jo, tak holt máme o jednu více. "No a taky mám pětku z diktátu, ale mami, tu měli skoro všichni." Hm, tak to už je tento měsíc třetí pětka. "Hele, mami, koupila bys mi to nové Abíčko?". No kdo má tohle vydržet? Auto jsem dořídila s vypětí všech sil a pěnou u pusy. Zlobila jsem se, nadávala mu do pitomců, lenochů, lajdáků…. Křičela jsem, a v hlavě mi hučelo. Slibovala jsem výprask (nikdy ho nebijeme) a to vše do jednoho okamžiku, který trval jenom zlomeček vteřiny. Jak jsem zpomalovala auto a připravovala ho na zaparkování, zahlédla jsem periferním viděním souseda jak pomáhá své dceři vstát z vozíku. Dcera bývala zdravá holka a pak jednou, nevím co se stalo, byla na vozíku. Je schopná udělat mravenčí krůčky s tím, že se klepe a drží se táty za krk. Ten smutný pohled mě hodil zpět. Jsem hrozně hloupá, co to řeším? Mám zdravé děti, jsou jaké jsou. Vychováváme je, jak nejlépe umíme. Jsem vděčná, že je mám a že mají možnost zlobit. Proboha ať zlobí a nosí pětky, jen když budou zdraví a dostanou šanci prožít plný život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama