Prosinec 2011

Pohádka o starém autobusu díl 11

28. prosince 2011 v 20:22 | Jana Jindráková
Díl jedenáctý
Byly to opravdu krásné Vánoce. Napadl sníh, mrzlo a sluníčko se odráželo od sněhu tak, až oči bolely. Jana s rodinou strávili u Karla ještě první svátek vánoční a druhý odjeli navštívit Honzovi rodiče. Samotného Karla překvapilo, jaká vánoční atmosféra se ho zmocnila, jak moc si tyto Vánoce užil. Chodil se každý den dívat do autobusu na pidlimužíka, ale ten byl schovaný a spal stejně jako ježek zahrabaný pod hromadou hoblin. Filip byl už v pořádku, ale stále byl opatrný. Měl rád teplo a sníh a mráz ho pranic nelákal, takže dával přednost pochrupování u kamen. A tak jediný, kdo byl ochotný s Karlem chodit na procházky, byl Pinďa. Skákal ve sněhu a štěkal, aby mu Karel házel koule, které pak chytal do tlamy. Občas se Karel s Pinďou zastavili na návštěvě u některého ze sousedů, popili svařené víno a zase šli domů. Na jedné takové procházce Karel vstoupil na sněhem zapadanou zmrzlou kaluž, ztratil rovnováhu, chvilku to vypadalo, že spadne na zadek, potom, že spadne na kolena, všelijak se snažil zvládnout situaci a nakonec s žuchnutím dopadl tak, že si sedl na kotník. Karel viděl všechny svaté a i pár těch, co svatí nebyli a zůstal sedět. Když se bolest v kotníku zmírnila, zkusil vstát. Pinďa kolem něj pobíhal a poštěkával a asi si myslel, že je to nějaká nová hra. "Pinďo, budeš muset pro někoho doběhnout", řekl Karel. Pinďa si sedl, vrtěl ocasem a jestli věříte, že se psi usmívají, tak se usmíval. "Pinďo, to není legrace. Bolí mě noha a nemůžu vstát. Musíš mi pomoct." Řekl Karel důrazně. Pinďa ale stále seděl a vrtěl ocasem. "Ach jo", povzdechl si Karel. "Běž pro pomoc", zakřičel na Pinďu a ten leknutím nadskočil, stáhl ocas mezi nohy a kousek odběhl. "Běž, běž", křičel Karel a Pinďa konečně pochopil, že se něco stalo. Utíkal k vesnici, občas se zastavil a ohlížel se za Karlem, ale ten ho povzbuzoval aby utíkal a štěkal. Když doběhl k domu pošťáka Josefa, štěkal, štěkal jako o život, až Josef vyšel z domu. "Co to tu vyvádíš? Jedeš, pryč!" odháněl Pinďu. Ten se ale nedal a štěkal dál. Josef přišel blíž a díval se na psa. "Ty jsi Karlův pes, viď? Pinďa. Co tu ale děláš?" zeptal se a začalo mu docházet, že to nebude jenom tak. Vrátil se domů pro kabát, obul boty a vydal se za Pinďou, který se už vracel ke Karlovi. Když k němu doběhl i Josef, bylo mu jasné, že na tohle sám stačit nebude, ale měl v kapse telefon a tak si zavolal pro pomoc a Karla odnesli k Josefovi domů. Zavolali lékaře a ten nechal odvézt Karla do nemocnice. V nemocnici Karlovi udělali rentgen kotníku a obrázek ukázal, že kotník není zlomený, ale pochroumaný. A tak mu kotník zpevnili, půjčili berle a Josef odvezl Karla zpátky domů. Před domem seděl Pinďa a čekal na Karla. Ten se sotva dobelhal k domů a svalil se do křesla. "Tak kamarádi, máme po výletech", povzdechl si Karel. Kotník ho bolel a ještě ke všemu měl po náladě.
Chodil celé dny doma o berlích, ale ven jít nemohl. Pinďa byl taky nakvašený, mohl jenom běhat po zahradě a tak alespoň štěkal jako o život. Filipovi to nevadilo, potuloval se po domě, honil myši ve sklepě a spal u kamen. Karel občas zašel do autobusu, ale tam vládl zimní spánek. Zmocnila se ho nuda. Přehrál všechny oblíbené desky a to hned několikrát, četl knihy, díval se na televizi, přesto zbývalo stále moc času na nudu. Jednou večer se zahloubal do vzpomínek na své dětství a rodiče. Měl je moc rád. Skoro už si ani nepamatuje, jak vypadali. Kdepak asi jsou rodinné fotky? Maminka si psávala deník a tatínek rád fotil, to všechno musí někde být. Přemýšlel, přemýšlel a pak jako zábleskem z čistého nebe najednou věděl, kde to všechno je. Otevřel oči dokořán a usmál se. No jasně, na půdě. Ale jak tam teď vyleze? Bude muset po čtyřech. Rozhodl se, že zítra vyleze na půdu, ale aby ta námaha stála za to, vezme si s sebou jídlo a pití a stráví tam celý den. Už se na to těšil. Ráno si naskládal do košíku chléb, sýr, pivo a vodu. Ke košíku přivázal lano a druhý konec si ovázal kolem pasu. Berle nechal dole pod žebříkem a vydal se lézt po kolenou. Zpočátku mu to nešlo a dost ho bolela kolena, ale nakonec těch pár metrů vylezl. Když byl nahoře, sedl si a rozdýchával tu námahu. Potom vytáhl košík s jídlem a pitím. Na půdě léta nikdo nebyl a všude byla spousta prachu, který se při každém Karlovo kroku začal vířit. Karel vyndal z kapsy látkový kapesník a ovázal ho přes nos a ústa, aby mohl dýchat. Snažil se chodit pomalu a opatrně, ale zkuste lézt po čtyřech tak, abyste ten stoletý prach nerozvířili. Karel vyndal z druhé kapsy baterku a čekal, až si prach znovu sedne. Po chvilce rozsvítil baterku a svítil do všech koutů. Zakrátko padl jeho pohled na starou dřevěnou truhličku. Dolezl k ní a opatrně jí otevřel. Navrchu byl kus látky a do něj bylo něco zabaleno. Zmocnilo se ho vzrušení a opatrně rozbaloval látku. Uvnitř byl maminčin deník. Listoval v něm a četl. Deník začínal, když bylo jeho mamince deset let. Vyprávěla o kamarádkách, trápení s tatínkem, který byl nemocný a hodně pil. Přeskočil několik stran a našel tu, kde bylo mamince devatenáct let a pracovala v kině jako uvaděčka. Tam poznala tatínka, když tam se tam jako voják chodil dívat na filmy a později i na krásnou uvaděčku. O pár stran dál si maminka psala, jaké to bylo, když svému muži sdělila, že bude chovat. Karel hltal stránky, až došel k místu, kde maminka vzpomínala na jeho příchod na svět. Tu noc byl veliký vítr a byla bouřka. Maminka se bála, že je to špatné znamení, že se dítěti něco stane, ale byla to jenom obyčejná bouře. Když po porodu maminka usnula, zdál se jí velmi živý sen. V tom snu viděla svého zrovna narozeného syna, jak se usmívá. Nad ním stál maličký muž, usmíval se a v ruce držel volant. Netušila co to znamená, asi nic, byl to jenom sen vyčerpané rodičky. Karel nad tím přemýšlel. Jemu nepřišlo, že to nic neznamená. Možná tím byl určen jeho osud. Probíral se dál truhlou a našel spoustu starých fotek, kde byl někdy s maminkou a jindy s tatínkem. Usmíval se na těch fotkách a zářila z nich radost a štěstí. Karel ani netušil, jak ubíhá čas a pozdě odpoledne ho přepadl spánek. Ve spánku viděl malého mužíčka, jak drží v ruce volant a klíčky. Usmívá se a podává mu je. Nebylo pochyb, byl to pidlimužík. Pokračování příště

Po čem muži touží?

28. prosince 2011 v 14:48 | Jana Jindráková
Když mi bylo šestnáct, sdělila jsem Honzovi, klukovi, se kterým jsem chodila, že chci jednou mít šest dětí a šest psů. Trochu jsem ho tím sdělením vyděsila. Dneska mám s tím samým Honzou dva kluky a jednu kočku a musím říct, že je to akorát. Nicméně vždycky jsem věděla, že děti chci. Když mi bylo dvacet, těšila jsem se, až jednou budu máma. Když mi bylo dvacetčtyři, byla jsem poprvé těhotná. Když jsem vyšla ze záchodu s dvěma čárkami na testu, vypadal můj muž, jako bych ho polila horkou vodou, celý zrudnul. Řekl, že má radost. Za tři týdny bylo po radosti a na další těhotenství jsme si rok počkali. Byl zrovna na vojně a tak jsem mu to sladké tajemství zatelefonovala. Řekl, že má radost. Narodil se nám kluk jako hrom. Táta byl u toho a říkal, že to byl neuvěřitelný zážitek. Když byly synovi dva roky, zadělali jsme na další děťátko. Že jsem těhotná jsem věděla ještě dříve, než byl očekávaný termín upířích dní. Test jsem měla připravený na WC s tím, že jak ráno otevřu oko, vletím tam a uvidíme. Probudila jsem se ve tři ráno a potřebovala čůrat. Takže test jsem provedla hned a za dvě minuty bylo jasno, za pár měsíců přiletí čáp nebo vrána. Tu skvělou novinu jsem ve tři hodiny a deset minut sdělovala spícímu muži. Řekl, že je rád a spal dál. Ráno se vzbudil a ptal se, jestli se mu to zdálo, nebo jsem mu opravdu v noci sdělila, že budeme mít dítě. Na děti jsem se hrozně těšila a toužila jsem po nich, ale ráda bych věděla, jak to cítí muži. Jestli také touží po dětech, nebo je mají proto, že to tak má být, proto, že chtějí mít pokračovatele, protože si zase chtějí kupovat vláčky na ovládání. Vím, že když se jim narodí, jsou šťastní, bývají skvělí tátové, ale cítí touhu po dětech? Svého muže se zeptat nemůžu, protože by se mu těžko říkalo, že ne kdyby to tak bylo a ano se tak nějak od otce mých dětí očekává. Tak jsem se rozhodla pro malý osobní výzkum a ptala se mužů v práci. Jeden mi řekl, že chce mít velkou rodinu, alespoň tři děti. Na otázku zda touží po dětech, mi odpovědět nedokázal. Minulý týden se jednomu kolegovi narodil syn. Od prvních týdnů těhotenství jeho partnerky chodil jako páv, takže dnes je hrdým otcem. Musím se ho zeptat, jestli po dětech toužil. Nevím proč, ale tahle otázka mi vážně vrtá hlavou.

Kluci jsou malí muži

28. prosince 2011 v 14:47
Jsem v naší rodině jedinou nositelkou ženského pohlaví a nemůžu říct, že by mi to vadilo. Nikdy jsem ani netoužila po holčičce. Kdyby jsem místo jednoho z kluků měla holčičku, nevadilo by mi to, ale stávající situace mi vyhovuje. Moji kluci mě hýčkají a nutno dodat, že je to hlavně tatínkova zásluha, protože ten je to naučil. Nicméně, už i naši páni kluci jsou prostě muži se vším všudy. Pár příkladů za všechny.
Jednou, když byly staršímu synovi 4 roky, courali jsme venku, malého jsem měla v kočárku a pokukovala jsem po výlohách. U jedné jsem se obzvlášť dlouho zdržela. Byl to velkoobchod s italskou módou a kabelkami. Asi jsem tam stála hodně dlouho a koukala se hodně smutně a tak paní vedoucí mě pozvala dovnitř a nabídla, že mi prodá, co si vyberu, za velkoobchodní cenu. Protože mi je v italské módě malé i XL, vybrala jsem si dvě krásně kabelky v celkové hodnotě 900,- Kč a měla jsem z nich nelíčenou radost. Syn se na mě podíval a zeptal se :"Proč si kupuješ dvě kabelky, když najednou můžeš nosit jenom jednu?" Vysvětlovala jsem, že to bylo hrozně výhodné a že se mi to už asi nepoštěstí. "Hm, ale stejně můžeš nosit jenom jednu" uzavřel diskuzi o kabelkách. Doma jsme to celé převyprávěli tatínkovi a ten zážitek toho dne shrnul slovy :"Vidíš i to malé dítě to pochopí". Musím ještě dodat, že jsme to všichni brali s humorem a můj muž mi nikdy nevyčítá nic co si koupím a na cenu se neptá. Jediné co by rád, abych za každou novou věc co přinesu domů, jsem alespoň jednu starou vyhodila, ale copak to jde? Já je potřebuji všechny.
Zhruba ve stejnou dobu jsem takhle jednou večer ležela v posteli a četla si. Mladší syn spinkal a starší se přišel pomazlit. Mačkal mě, třel se jako kapr a pak mi shrnul tričko z břicha a položil na něj ucho. "Co to děláš?" zeptala jsem se. "Poslouchám, jestli tam nemáš ještě jedno miminko" odpověděl syn a já zjihla. "Ty by sis ještě rád jednoho bratříčka nebo sestřičku?" otázala jsem se v a očekávala odpověď. "Ne, ale máš pořád takové kulaté břicho, tak jsem si myslel, že tam ještě jedno máš". Manžel, který zrovna ležel ve vaně a celou diskuzi vyslechl, se smál tak, že se málem utopil. Tak jsem synovi vysvětlila, že žádné miminko v bříšku nemám a mít nebudu. "To jsem rád, mimina hrozně řvou". No asi o tom musí něco vědět, protože kdyby byla olympijská disciplína ve řvaní, měl by jasně zlatou.
Moji kluci jsou nejen bráchové, ale i báječní kamarádi, co stojí při sobě, když jde do tuhého. Když byly mladšímu asi dva roky, starší měl pět let. Starší byl od malička takovej na pérko a mladší zase tvrdohlavý. Jednou si malej postavil hlavu a zůstal stát na ulici a že dál nepůjde. Tak jsem ho volala, lákala na dobroty, ale nic. Tak jsem to zkusila po zlém. "Tak si tu zůstaň a my s Vaškem jdeme. On si tě někdo najde a odvede", vyhrožovala jsem. Malého tvrdohlavce nechalo moje vyhrožování chladným, ne tak staršího. Ten stál mezi námi a nevěděl, co má dělat. Nakonec se rozeběhl k bráškovi a se slovy :"Brácho neblbni a pojď" se ho snažil tlačit před sebou. Nic. Tak jsem udělala pá pá a naznačila odchod. Starší syn začal brečet a volat :"No mami, přece ho tu nenecháme, vždyť je to můj brácha a já ho mám rád". To pohlo jak trucounem tak nazlobenou maminkou. Malej se vydal ke mně, já ho vzala za jednu ruku, staršího za druhou a zase jsem měla o čem přemýšlet.
Mladší syn Honzík chodí do druhé třídy a je opravdu hodně chytrý. Do první třídy šel a uměl už číst, malou násobilku zvládal už v první třídě a nedávno si sám odvodil zlomky. Hondě pochytil od staršího syna, který je také chytrý, ale známky, které nosí ze školy tomu neodpovídají. Jeho příchod na svět provázely mnohé problémy a tak jsme vděčni za to, jak to je. Nedávno byl starší syn nemocný, byl doma sám a já ze školy vyzvedávala jenom mladšího. Ten cestou v autě vyprávěl, že jeden jeho spolužák nosí stejně špatné známky ze školy, jako náš Vašek. Snažila jsem se mu vysvětlit, že Vašík nosil ve druhé třídě známky jenom o trošku horší, než nosí Honzík a že je rozdíl učení ve druhé a v páté třídě. Honzík mi to odkýval a řekl :"Navíc brácha se narodil přiškrcený s natřikrát omotanou pupeční Šňůrou okolo krku a ještě k tomu měl hroznou žloutenku. On za to nemůže". Srdce se mi zastavilo. Někdy holt i dospělý potřebuje, aby mu prcek otevřel oči. Měl pravdu.
Minulý týden na mě volá opět straší syn, dnes už téměř jedenáctiletý :" Mami, proč máš v koupelně dvě žehličky na vlasy?". "To jedno je kulma a to druhé žehlička" odpověděla jsem. "A k čemu se to používá?" zajímal se syn. "Kulmou si vlasy kroutím, aby byly vlnité a žehličkou je narovnávám." Vysvětlovala jsem. "A to si je nejdříve nakroutíš a potom zase vyžehlíš?" divil se Vašík. Manžel se do toho vložil a řekl :"To se nesnaž pochopit". Synovi oči v sloup dávaly jasně znát co si o tom myslí. Z toho vyplývá, že ať velký nebo malý kluci jsou prostě chlapi, už se tak narodí, myslí tak, chovají se tak a já je mám takové ráda.

Pohádka o starém autobusu díl 10

16. prosince 2011 v 9:49 | Jana Jindráková
Díl desátý
Karlovi spadl kámen ze srdce a byla to rána, jak z děla. "Bude to dobré, Pinďo" řekl a ranní kávu si vypil už s klidem v duši. Po snídani se vydali navštívit Filipa. Pohled na něj byl žalostný, ale pan doktor sliboval, že to zvládne. Měl vyholenou půlku těla, které teď vypadalo tak hubeně. "Necháme si ho tu asi týden. Dáváme mu sedativa, aby byl v klidu a nevykousal si stehy. Jestli chcete, můžete ho jezdit navštěvovat, ale on hodně spí, tak nevím, jestli z té vaší návštěvy bude něco mít" řekl pan doktor. A tak Karel s Pinďou jezdili za Filipem ob den a s každou další návštěvou bylo znát, že se jeho stav zlepšuje a jednou jim pan doktor řekl :" Dneska si ho můžete odvézt domů. Myslím, že už je na tom tak dobře, že to zvládnete doma". Karel položil Filipa opatrně do přepravky, kterou vozil stále s sebou a vydali se k domovu. Jeli pomalu, aby žádný hrbol na silnici nezpůsobil Filipovi bolest. Doma ho uložil ke kamnům a dal mu mléko. Filip byl klidný a hodně odpočíval. Kdo má kočku ví, jak hodně jsou čistotné a když Filip potřeboval na záchod, vstal, ale hrozně se mu motaly tlapky a každou chvilku upadl. Karel ho něžně zvedl a donesl do bedýnky, kam Filip chodí na záchod. Pak ho zase odnesl zpět, položil do teplého pelíšku a hladil ho po hlavičce. "Budeš zase chlapík, uvidíš, ale musíš být trpělivý. Chvilku to potrvá" chlácholil ho Karel a Filip mu vděčně olizoval ruku. To Karla nesmírně dojalo, protože to kočky běžně nedělají. Byl zvyklý, že Pinďa ho stále oblizoval, ale to byl pes a u nich se to rozumí samo s sebou. Filip byl kočka a to jsou takové hrdé osobnosti, ale v kocourkovi se něco zlomilo, hrdost byla ty tam a on byl vděčný za všechnu péči a lásku.
Dny utíkaly a blížily se Vánoce. Filipovi zarůstaly lysiny a také trošku přibral, takže se mu pomalu vracela jeho krása. Po domě už chodil sebejistě, ale ven jít nechtěl a Karel ho nenutil. Sedával na okně a díval se ven, ale jít tam nechtěl. S Bertíkem už Karel také nikam nejezdil, ale každý den za ním zašel, aby si popovídal s pidlimužíkem a také zjistil, jak se daří ježkovi. Přítomnost ježka způsobila, že pidlimužík měl stále dobrou náladu, stali se z nich kamarádi. Bodejť ne, trávili spolu všechen čas a tak se velmi sblížili. Karel byl rád, že tomu tak je, protože nikdo by neměl být sám a protože pidlimužík nemohl opustit autobus a být s ostatními v domě, našel svého společníka v ježkovi.
Jednou zvečera zavolala Jana tátovi a zvala ho na Vánoce k nim, ale Karlovi se nechtělo. "Janičko, víš, že Filip byl nemocný a já ho tu nemůžu nechat. K vám ho také brát nechci, protože on vůbec nechce opustit dům. Co kdybyste strávili letos Vánoce u mě? Ježíšek si vás tu určitě najde" řekl Karel. Jana slíbila, že to probere s klukama a dá mu vědět. Druhý den mu zavolala znovu a řekla, že to je nakonec prima nápad, na venkově jsou Vánoce takové vánočnější a že tedy přijedou už 23.prosince. "Kapra tati nekupuj, toho přiveze Honza" sdělila mu Jana a s tím se rozloučili. Karel se rozhodl, že sežene ten nejkrásnější stromeček a ještě jeden menší pro Bertíka, pidlimužíka a ježka. Nakonec to dopadlo tak, že stromky dostal od starosty jako dárek za to, že tak ochotně vzal babičky a dědečky na výlet na Karlštejn a tak Karlovi zbývalo už jenom stromky ozdobit. Na půdě našel krabici se starodávnými ozdobami ještě z doby, kdy byl sám kluk a moc by se nedivil, kdyby byly ještě po jeho prarodičích. Do oken dal světýlka, do chodby dal velikánskou vánoční hvězdu, kterou koupil v květinářství, do misky nasypal různé oříšky, aby měli kluci co mlsat, nakoupil ovoce a už dva dny před vánocemi provoněl celý dům purpurou. Sehnal také olovo, protože kluci chtěli zkusit odlévat olovo a v Praze v paneláku se to tak nějak nehodilo. A tak se stalo, že se Karel po letech od Karolínčiny smrti zase těšil na Vánoce. Připravil i dárky pro zvířátka, protože těm Ježíšek dárky nenosí a pro jistotu také pro pidlimužíka, protože si nebyl jist, jak je na tom Ježíšek s nošením dárků pro pohádkové bytosti. Vánoční atmosféra byla všude kolem, na starém gramofonu si pouštěl koledy a 23.prosince netrpělivě vyhlížel svoji rodinu. Přijeli odpoledne a kluci se hned vrhli k Bertíkovi. "Tedy dědo, ten je krásnej. Kdy nás někam svezeš?" ptali se. "Až na jaře, kluci. Teď už je na nás moc sychravo, ale v létě, pojedeme všichni k moři, tedy pokud vaši rodiče nebudou mít nic proti" slíbil jim děda. Rodiče se smály, proč by měli mít něco proti, že to bude prima dovolená, budou moci cestovat a když na to přijde, můžou v autobuse i přespat. V domě bylo krásně teplo, na kamnech vonělo svařené víno s bylinkami a z gramofonu se linuly tóny starých vánočních písní.
Na štědrý den si všichni vyšli na procházku. Všichni, kromě Filipa. Ten stále odmítal opustit dům. Povídali si a hádali, co jim Ježíšek nadělí. Karel si vlastně ani nic nepřál, protože to co by si přál je nesplnitelné, a jinak má všechno, co potřebuje. Ale Ježíšek byl asi jiného názoru, protože mu přeci jenom něco přinesl. Nový svetr, aby mu nebyla zima, něco dobrého na zub a hlavně, krásnou čepici pro řidiče autobusu. Karel si jí posadil na hlavu a zhlížel se v zrcadle. Slušela mu moc. Kluci dostali spoustu her a hraček. Máma s tátou dostali nové mobily a maminka nějakou ozdobu na sebe a knížky a spoustu jiných věcí. V noci se vydali na půlnoční mši do místního kostela, ale tentokrát zůstal doma i Pinďa, protože zvířátka do kostela nesmí. Ještě než odešli, zašel Karel ještě do autobusu s dárkem pro pidlimužíka a ježka. Pidlimužíkovi nadělil maličkatou houpačku, kterou sám vyrobil a pro ježka měl pár žížal, které vyhrabal z kompostu.
Vánoční mše byla krásná a kluci sami říkali, že tak krásné Vánoce ještě neměli. Karel byl rád, že i když jsou to kluci z Prahy co žijí v moderní době, dokázali ocenit kouzlo pravých Vánoc. Šťastné a veselé.

Pohádka o starém autobusu díl 9

15. prosince 2011 v 15:29 | Jana Jindráková
Díl devátý
Karel se vrátil domů unavený, ale spokojený. Zaparkoval Bertíka na zahradě, poplácal ho po kapotě a spolu s Pinďou zašli do domu. Filip už byl také doma a čekal, až dostane baštu. Karel zatopil v kamnech a všichni strávili příjemný večer v teple, venku klepal déšť na okenní tabulky a Karel se svými společníky podřimovali. Z polospánku ho vytrhlo několikero zatroubení. Všichni nadskočili a chvilku jim trvalo, než se vzpamatovali a zjistili, že to troubí Bertík. Karel vyběhl do deště a letěl k Bertíkovi. Ten se otřásal a troubil jako o život. "Proboha, co se to děje?" zvolal Karel a s Pinďou v patách vběhl do Bertíka. Tam běhal na zemi Pidlimužík a honil ježka, nebo ježek honil pidlimužíka, ono to nebylo zcela zřejmé, kdo koho honí. Pidlimužík příšerně ječel a ježek zase dupal. Karel se sehnul a chytil pidlimužíka do dlaně. "Co to tu proboha vyvádíte?" zeptal se ho a musel na něj fouknout, aby se vůbec vzpamatoval. "Když jsme přijeli, chtěl jsem si zdřímnout a jak jsem lezl do své díry v sedačce, napíchl jsem se na ježka, ten se lekl tak jako já, začal běhat a dupat a já se ho snažil chytit a…." chrlil ze sebe pidlimužík. "Počkej, a kde se tu vůbec vzal?" dumal Karel a sehnul se k ježkovi, který se mezitím stočil do klubíčka. "To nevím, já ho nezval", ohradil se uraženě pidlimužík a snažil se uvolnit sevření Karlovi ruky, aby se dostal z jeho dosahu. "Možná, že ho přineslo některé z dětí" napadlo ho. "To je možné" uznal Karel a stále pozoroval ježka. "Co ale s ním?" přemýšlel. "Je dost malý na to, že brzy bude zima a on by měl venku přežít sám. Četl jsem, že pokud nejsou dost velcí a silní, zimu nepřežijí" řekl a dloubl do pichlavé kuličky. Kulička se trochu pohnula a vykoukl čumáček. Pidlimužík k němu pomalu přistoupil a sáhl mu na čumáček, ale ten se zase rychle schoval. "Tak neboj, my ti nic neuděláme" chlácholil ho pidlimužík a snažil se najít to místo, kam se čumáček schoval. Ježek byl chvilku schovaný a pak si dodal odvahy a roztočil se. Plaše se díval na Karla, Pinďu i pidlimužíka. "Ach jo, tak budeme mít o krk navíc" řekl Karel a šel pro krabici do které nasypal hobliny z pytle na zátop a milého ježka do ní uložil. Chtěl ho odnést do domu, ale pidlimužík váhavě povídá. "Nech ho tady, alespoň tu nebudu sám. Budu se o něj starat a hrát si s ním budu" sliboval a Karel po chvilce uvažování přikývl a krabici s ježkem zase položil. Došel mu pro vodu, z mrazáku vyndal kus mletého masa a dal ho rozmrznout. Když maso rozmrzlo, zamíchal do něj vajíčko a odnesl to do autobusu. Ježek, ale jíst nechtěl, tak to tam Karel nechal a šel domů spát. Ráno se přišel na ježka podívat a zjistil, že s ním v krabici sedí pidlimužík a vkládá mu kousky masa do tlamičky. Byl na ně tak roztomilý pohled, že Karel nechtěl rušit a potichu odešel.
Podzim byl v plném proudu, často pršelo a foukal studený vítr. Karel zvažoval, jestli ještě někam s Bertíkem vyrazí nebo ne, ale někam daleko se bál. Jednou za ním přišel starosta, že by chtěl pro místní důchodce uspořádat výlet na Karlštejn, ale že pronájem autobus je hrozně drahý a jestli by nemohl jet Karel se svým autobusem, benzín že by mu zaplatil úřad. Karel to zvážil a uznal, že by bylo dobré být užitečný a tak se dohodli, že příští sobotu pojedou důchodci na Karlštejn, protože to je poslední víkend, kdy mají otevřeno, než se brány hradu uzavřou na zimu. Filip poslední dobou vyrážel na celé dny pryč a Karel ho podezříval, že si někde našel nějakou pěknou micku a za tou že chodí. Zvykl si i na to, že byl pryč den i noc, ale další den byl vždycky zpátky. Když Karel v sobotu vyndal krabici s ježkem a dal jí do kůlny, vyrazil k obecnímu úřadu, kde na něj už čekala spousta babiček a dědečků, co se těšili na výlet. Karel si byl vědom veliké zodpovědnosti za tolik lidí a také si uvědomoval, že sám není úplně zdráv, přestože ho srdíčko poslední dobou nezlobilo, takže jel opatrně, pomalu, vždyť není spěch. Všem se výlet moc líbil a cestou zpátky většina uondaných turistů usnula. Karel je vyložil opět před obecním úřadem. Když přijel domů, Filip tam nebyl. Pinďa poskakoval kolem Karla a vítal ho, jako by ho neviděl několik dní. Karel dal opět ježka na starosti Pidlimužíkovi a šel připravit všem večeři. Připravil i pro Filipa, protože až se vrátí ze záletů, bude mít hlad. Ale ráno byla Filipova miska prázdná. Však on přijde, říkal si Karel a celý den Filipa vyhlížel. Když se přichýlil večer, začal být nervózní. Chodil okolo domu a volal ho, ale Filip nikde. Celý ustaraný šel spát, ale pořád se budil a chodil se dívat, jestli ten Don Juan už přišel, ale nebyl tam. Ráno už měl opravdu strach a s Pinďou šli všude tam, kam věděli, že Filip chodívá. Pak se Pinďa divoce rozštěkal a kolem něčeho obíhal dokolečka. Karel rychle přiběhl a podíval se, co to Pinďa našel. Byl to Filip, nebo se to tak alespoň zdálo. Byl to kocourek celý potrhaný, krvácel a sotva dýchal. Karel na něj promluvil :"Filipe, Filípku, jsi to ty?" Kocourek slabě zamňoukal, ale ani hlavičku nezvedl. Karel si bleskurychle sundal bundu a kocourka do ní vložil. S Pinďou v závěsu uháněl domů, bundu položil na sedadlo do auta, do domu vběhl pro peníze a doklady. Potom skočil do auta a uháněl na veterinu. Pinďa jel samozřejmě s ním a celou dobu kňučel. S bundou v náručí vběhl do čekárny k panu doktorovi ,bušil na dveře a Pinďa do toho divoce štěkal. Pan doktor polekaně otevřel a když uviděl uříceného a vyděšeného Karla s Pinďou, bylo mu jasné, že se stalo něco vážného. Pozval Karla dál a ten položil uzlík na vyšetřovací stůl. Pan doktor ho rozbalil a podíval se na Filipa. Ten už byl více mrtvý než živý. "Pane bože, ten tedy vypadá. Co se mu stalo?" zeptal se. "Nevím, opravdu nevím. Ani nevím, kdy se mu to stalo. Dva dny nebyl doma. Šli jsme ho s Pinďou hledat a takhle jsme ho našli" odpověděl Karel a slzy měl na krajíčku. "Karle, běžte prosím, s Pinďou do čekárny. Uděláme, co bude v našich silách, abychom ho zachránili" řekl pan doktor a Karel s Pinďou poslušně šli. Seděli v čekárně dvě hodiny a Karel nedokázal ani promluvit. Když se dveře ordinace otevřely, vyskočil a očekával co mu pan doktor řekne. "Žije, Karle, ale jestli to přežije, rozhodne noc. Necháme si ho tady a vy jeďte domů". Požádal je pan doktor. "A co se mu vlastně stalo?" zeptal se Karel. "Asi se popral a nezvítězil" to se někdy stává. Je to ale statný kocour, má šanci". Řekl pan doktor a s tím se s nimi rozloučil. Cesta domů byla smutná a noc ještě smutnější. Ráno si Karel sedl k telefonu a chtěl panu doktorovi zavolat, jak na tom Filip je, ale bál se, že uslyší něco, co slyšet nechce a tak tam seděl a díval se na telefon. Pak najednou telefon sám zazvonil. Karel se lekl, ale zvedl ho. "Dobrý den Karle, tak mám pro vás dobré zprávy. Žije a bude žít". Pokračování příště.

Míra úspěchu

14. prosince 2011 v 19:59 | Jana Jindráková
Poslední rok jsem absolvovala několik pracovních pohovorů. O změně práce přemýšlím od té doby, co jsem se na středně stará kolena rozhodla studovat vysokou školu. Taky jsem chtěla zjistit, na co se dnes personalisté ptají, aby, až mi o něco fakt půjde, jsem byla připravená a žádná otázka mě nezaskočila. Už na prvním pohovoru jsem získávala pocit, že se schéma otázek zase tak moc nezměnilo, ale jen do chvíle, než se mě sympatická personalistka zeptala : "Co považujete za svůj největší úspěch?" Chvilku jsem přemýšlela, jak to myslí a zeptala se, zda má na mysli soukromý nebo pracovní úspěch. "Záleží na Vás", zněla odpověď a mě došlo, že pro ní bude spíš důležité to, co já vůbec považuji za úspěch. Takže můžu upřímně říct, že za svůj největší úspěch považuji to, že jsme s mužem založili harmonickou rodinu a do ní přivedli dva prima kluky. Ale to by paní asi slyšet nechtěla. Taky bych se mohla kasat, že mám za sebou tolik úspěchů, že těžko vybrat jeden, ten největší. No ale fuj, takhle samolibá nejsem. Nebo, že na svůj největší úspěch zatím čekám a že bych ho ráda dosáhla v jejich skvělé firmě. Brr, to je hrozně podbízivé. Vsadila jsem na něco mezi a kličkovala jsem mezi rodinným štěstím, několika zdárně dokončenými tendry a stydlivě vyjádřeným přáním realizovat se v jejich firmě. Neuspěla jsem. Dali přednost kandidátce, která více vyhovovala požadovaným kritériím. Taky tu větu znáte? U druhého pohovoru mě zaskočila otázka, co považuji ve své dosavadní práci za nejvíce stresující. Ach jo. Takže upřímně? To, že můj šéf je mizernej manažer, že neumí vést lidi a že si toho zahraniční vedení ještě nevšimlo. Ovšem po této větě už bych se mohla jenom rozloučit a místo "Na shledanou" říct "Sbohem". Nebo, že mě do stresu jen tak něco nedostane, protože jsem jenom o něco měkčí než skála. A ještě bych toto tvrzení mohla podložit agresivním úsměvem. Také bych mohla říct, že stres zvládám s přehledem a považuji ho za takový zdravý stimul. Jestli jsem spěla? Zatím nevím. Jestli chci uspět? Také nevím. Přemýšlím, jak se měří a čím míra úspěšnosti u obyčejných lidí, jako jsem já. Když půjdu na zkoušku, je tou mírou udělala/neudělala, když budete sportovec, tak vám změří úspěšnost stopky, nebo počet gólů nebo co já vím ještě. Když jako zpěvák dostanete Zlatého slavíka, tak jste asi úspěšný, stejně jako herec, co získal Oscara. Ale já, myš kancelářská? Já opravdu považuji za svůj úspěch rodinu, že jsem překonala nemoc a jí navzdory dodělávám školu při dětech i práci. Ale zajímá tohle někoho? Že můj největší stres v práci je to, že lidi neříkají, co si myslí, nejsou kolegiální a že šéfovi to všechno vlastně vyhovuje, protože to odvádí pozornost od jeho osoby? A proč se vůbec pohybujeme v tak extrémních otázkách? Zajímá někoho, že prostě chci dělat práci, co mě bude bavit, s prima lidma, za slušné peníze?
Tak jsem si to teď po sobě přečetla a došla jsem k závěru, že jsem zase napsala pohádku. Nakonec, nezní už požadavek "Mladá vysokoškolačka s deseti lety praxe a odrostlými dětmi" jako nadpis SCI-FI povídky

Jsem ženská, co neví, co chce

14. prosince 2011 v 11:30 | Jana Jindráková
Jsem výrazným vzorkem žen, o kterých se říká, že neví co chtějí. Včera mi došlo, že to nevím ani já. Pořád se někam ženu, stanovím si cíl a když už ho mám nadosah, změní směr běhu a letím zase za něčím jiným. Když jsem byla na mateřské, přišlo mi, že s každým dnem narůstá geometrickou řadou počet mozkových buněk, které mě nenávratně opustily. A tak jsem si našla stimul, jak jejich úprk zadržet. Rok jsem chodila na kurz Masér pro zdravotnická zařízení, do hlavy natlačila latinu a anatomii. Maséra jsem ale nikdy nedělala. Občas někomu zvalchuju záda, ale to je všechno. Po mateřské jsem se vrátila do původní práce a rozhodla se studovat dálkově vysokou školu. Jakou kládu jsem si naložila jsem netušila, ale statečně ji vláčím dál. Teď jsem před koncem studia a chtěla bych se věnovat tomu, co studuji. No a je to tady. Absolvovala jsem dva pohovory. Jeden ve veliké prestižní firmě na pozici o které jsem snila. Podmínky nic moc, ale jako start nové kariéry dobrý. Sice hodně mladých lidí a hlavně ženských, což je přesně to co jsem už nechtěla, ale zase je to postup. Druhý pohovor v maličké české firmě s prací jakou znám a baví mě, v zjevně přátelském kolektivu, ale nejde o žádný kariérní postup, čímž zazdím svoje studijní úsilí. No a teď se zamýšlím, co já vlastně chci? Chci kariéru, start za cenu velké neosobní firmy, nebo chci zajímavou práci v malém osobním kolektivu, ale bez možnosti postupu kamkoliv výše? Oboje zní lákavě, oboje má své stinné stránky, a já nevím co mám chtít. Je mi jasné, že se stejně budu muset rozhodnout sama, ale jak neudělat chybu? Skoro si začínám myslet, že by se mi ulevilo, kdyby mě ani v jedné firmě nechtěli a vyřešili tak moje dilema. Nicméně v budoucnosti více než blízké budu muset stejný problém řešit znovu, protože firma, kde pracuji teď, pomalu končí v té podobě, v jaké fungovala celým 15 let, co v ní pracuji. Takže stejně budu zase stát na rozcestníku a zase nebudu vědět, kam mám jít.

Pohádka o starém autobusu díl 8

14. prosince 2011 v 10:52 | Jana Jindráková
Díl osmý
Z toho překvapení nemohl Karel ani spát. Pořád musel přemýšlet nad tím, jaký to má skrytý smysl. To přeci nemůže být jen tak. Najde Pinďu, který ho přivede k Bertíkovi, k autobusu, kterým jako kluk jezdil do školy, kterého měl rád a díky němuž celý život pracoval jako řidič autobusu. Pidlimužík, který žije v autobuse, Filip, které ho našel uvnitř Bertíka. Stejné datum narození Karla s datem uvedení do provozu Bertíka. Přemýšlel nad tím, jestli to má nějaký cíl. Má něco pochopit? Něco udělat? Ale co? Nad ránem šel nakonec spát a zdálo se mu o Karolínce. Usmívala se ve snu na něj, ale nic neříkala. Chtěl se jí na všechno zeptat, ale nemohl vůbec otevřít ústa. Když se před polednem probudil, neměl vůbec pocit, že by byl o něco moudřejší. Ráno moudřejší večera? Pro mě ne, pomyslel si. Uvařil si kávu, namazal chleba máslem a totéž udělal v menším a šel k Bertíkovi. Otevřel dveře a s podnosem vstoupil dovnitř. Pidlimužík jakmile ucítil vůni káva, vylezl ze své díry. Protáhl se a poskakoval ke Karlovi.
"Proč se tváříš tak zadumaně?" zeptal se Karla a usrkoval kávu. Při každém doušku se mu kroutily fousky a on slastně mručel a přivíral očka. "Mňam, mňam", pochvaloval si. "Stále musím myslet na to, co se událo za poslední rok. Když nad tím přemýšlím jako celkem, nedává mi to smysl. Nemůže to být náhoda", povzdychl Karel. "Je to všechno takové zvláštní. I tvoje existence. Vždyť nejsme v pohádce. Ale ty jsi, mluvíš a piješ kávu. Kouzlíš a chráníš starý autobus. No a autobus má stejný datum narození jako já. Chtěl bych tomu porozumět", řekl a znovu povzdychl. Pidlimužík usrkával kávu, kousal chleba a nic neříkal. Seděli tak spolu a mlčeli. Nakonec přeci jenom řekl :"Možná se ještě něco musíš dozvědět, abys to pochopil. Možná ještě není ten správný čas. Osud ti dává nahlížet do svých karet, ale ty zatím nevíš, jak bude hra pokračovat dál. Máš pravdu, je to všechno zvláštní, ale jestli ti smím radit, nech věci plynout a třeba později pochopíš víc." Karel se na něj díval a usmál se. "Hm, asi to tak bude. Chystám se jet na technickou kontrolu s Bertíkem. Pojedeš se mnou?" zeptal se. "Samozřejmě, já nemůžu nejet. Nemůžu opustit autobus. Když, tak jenom na chvilku. Nemůžu žít mimo něj. Je to, jako když vyndáš rybu z vody. Může bez ní být jenom chvilku a pak umře. I já bych umřel bez Bertíka." Řekl to velmi vážně a díval se Karlovi do očí. Ten přikývl a šel si sbalit vše, co bude na cestu potřebovat. Filip se mu motal okolo nohou a tak se ho Karel zeptal, jestli nechce jet s nimi. Kocour se naježil a jedním skokem byl pryč. Karel se musel smát a volal za Filipem :"Dělal jsem si srandu". Ale ten byl pryč. Zato Pinďa by si tu cestu nedal ujít. Karel dal ještě pidlimužíkovi kousínek Kinedrylu a doufal, že tentokrát je dávka akorát.
Stanice technické kontroly byla buď v Praze nebo mohl jet do nejbližšího většího města. Do Prahy se mu nechtělo a tak vyrazil do Berouna. Jel po okresních silnicích, rozhodně by si netroufl jet na dálnici. Jeli pomalu, nikam nespěchali. Karel mluvil na pidlimužíka, aby měl jistotu, že nespí a ptal se ho, jestli mu není špatně. Všechno bylo v pořádku. Když dojeli na stanici technické kontroly, způsobili svým příjezdem pozdvižení. Všichni technici se seběhli a obcházeli autobus. Chválili ho, jak je pěkně udržovaný, vyptávali se jak je starý, kolik potřebuje benzínu, jak rychle jezdí a na jiné věci, které zajímají velké kluky. Karel si s nimi rád povídal, bylo příjemné najít lidi se stejnou zálibou. Také jim ukázal starý technický průkaz a zeptal se, jestli s tím půjde něco udělat. Technik se podrbal na hlavě a zavolal nadřízeného. Všichni, kdo měli jenom trochu čas, prohlíželi Bertíka, shora, zdola zevnitř. Kontrolovali číslo motoru a vůbec věnovali kontrole technického stavu mimořádnou kontrolu, ale asi po třech hodinách řekli, že nevidí důvod, proč ten technický průkaz nevystavit. A tak se pozdě odpoledne Karel vracel se zcela nových a platným technickým průkaze. Teď už nic nebránilo tomu, aby se vydal na ty výlety, které si v hlavě naplánoval. Během odpoledne se prudce změnilo počasí, začalo hodně foukat a pršet. Karel jel opatrně a protože nespěchal a měl už i technický průkaz, rozhodl se, že nepojede přímou cestou domů, ale pojede okrajovými silnicemi a projede se po okolí. Cestou se počasí ještě zhoršilo a Karel skoro začal litovat, že přeci jenom nejel přímo domů. Když míjel jednu zastávku autobusu, všiml si, že je plná dětí, které se k sobě mačkají pod střechou čekárny a je jim zima. Zpomalil a pak zastavil. Zacouval kousek zpět k zastávce a otevřel dveře. "Co tady děláte?" , zeptal se a podíval se na paní, která se tam s nimi krčila. Všichni byli promočení a prochladlí a vypadali unaveně. Z paní se vyklubala paní učitelka a řekla :"Byla jsem s dětmi na výletě, ale ujel nám autobus a další jede až za 2 hodiny". Karel se znovu podíval na děti a zeptal se, odkud jsou. Děti křičely jedno přes druhé, že jim ani rozumět nebylo. Paní učitelka řekla, že jsou z Nenačovic, malé vesničky, která je asi 20 kilometrů daleko. Karel se na ně usmál a pravil :"Tak si drobotino nastupte a já vás tam odvezu." Paní učitelka byla na rozpacích, neznala toho pána a měla zodpovědnost za všechny děti, ale když uviděla, že v autobuse je i pes, řekla si, že to nemůže být zlý člověk a s dětmi rychle nastoupila. Karel v autobuse zatopil a vydal se na cestu do Nenačovic. Pidlimužík se mezi tím schoval do popelníku, aby ho nikdo neviděl. Karel se jenom bál, co bude vyvádět Bertík, když zase po letech veze tolik dětí. Ale i ten se choval slušně, asi mu bylo jasné, že děti jsou unavené a tak s nimi nevyváděl žádné lotroviny. Když dojeli do Nenačovic, byla plná náves čekajících a nervózních rodičů. Paní učitelka se omlouvala, že se zdrželi a vysvětlovala, že děti šly pomaleji, než čekala, že jim autobus ujel, pak začalo pršet a dětem byla zima, ale tenhle hodný pán se rozhodl je odvézt tímto krásným starým autobusem. Rodiče si oddychli, převzali si děti, poděkovali Karlovi za ochotu a rozešli se do svých domovů. Karel jim ještě na rozloučenou zatroubil a i on se otočil na cestu domů. Z tohoto dne si odvážel moc hezký pocit. Nejen že měl opět technický průkaz pro Bertíka a mohl tak jezdit, kam se mu zlíbilo, ale mohl hned také udělat dobrý skutek a to každého dobrého člověka pohladí po duši. Pokračování příště

Láska v akváriu

12. prosince 2011 v 22:19 | Jana Jindráková
"Ahoj mami", ozvalo se z telefonu, když jsem ho po dlouhém zvonění zvedla.
"Ahoj Vendo, jak ti je?" zeptala jsem se já.
"Jo, je mi dobře. Víš co je nového? Pepíci mají miminko".
Tak na vysvětlenou. Pepíci, jsou naši sumečkové v akváriu. Pepíci jim říkáme, protože nevíme, kterej je kterej. Mysleli jsme si, že máme dva kluky. Tak asi ne, když mají v akváriu miminko.
"Vážně? To je super a jak je veliký?" řekla jsem s upřímnou radostí. Máme malé akvárium a v něm dva sumečky a jednu závojnatku. Závojnatka, které říkáme Emilka je velká a vůbec není plachá narozdíl od Pepíků, tedy teď už Pepíka a Pepiny.
"Je malinkej, tak 12 milimetrů, ale babička říkala, že nám ho Emilka sežere", naříkal syn.
"Snad ne, něco vymyslíme, až přijedu", slíbila jsem Vendovi a domů jsem se upřímně těšila, až uvidím ten přírůstek. Doma jsem lezla po čtyřech, ale miminko jsem neviděla.
"On se schovává", hlásil syn a mladší mi přinesl baterku, abychom mohli prozkoumat zákoutí akvária. Svítila jsem pod kořen, pod kámen, do rostliny až jsem ho nakonec našla. Byl maličkej a krásnej a co víc, nebyl sám. Má bratříčka, nebo sestřičku. To už naše veselí nemělo konce. Já vím, že to zní trochu bláznivě, radovat se z vylíhnutí dvou rybek, ale ať si o tom myslíte co chcete, je to život a ten vznikl v našem akváriu.
"Emilko, jestli je sežereš, dostaneš na zadek a půjdeš do koule", varoval závojnatku syn. Koule, kterou jí vyhrožoval byla připravená, abychom jí tam dali, než miminka vyrostou do takové velikosti, aby je už nespolkla. Nakonec jsme to riskli a dali průchod přírodě, ale zároveň nepřestali doufat, že si miminka svoje právo na život v akvárku uhájí. Příroda je ale moudrá a vybavila sumečky instinktem, že dokud jsou malí, mají být schovaní. A tak jsme den co den leželi na břiše s baterkou a kontrolovali, že tam jsou. Včera začali opouštět své úkryty, už povyrostli a Emilce by dalo dost zabrat, kdyby je chtěla spolknout. Velcí akvaristi z nás nebudou, přesto mě ta láska v akváriu dojala.

Pohádka o starém autobusu díl 7

12. prosince 2011 v 15:26 | Jana Jindráková
Ráno se Karel probudil s hlavou jasnou a s myšlenkou, že dnes prvně pojedou Bertíka projet. Z postele se mu tedy vstávalo radostně. Udělal si kávu, nasnídal se, nakrmil Filipa, vzal Kinedryl pro Pidlimužíka a šel k Bertíkovi. Pidlimužík na něj u čekal. "Kolik ti ho ale mám dát?" přemýšlel Karel a ulomil ¼ Kinedrylu. Pidlimužík jí spolkl, ale křenil se u toho, kroutil palcema a celý zrudl."Fuj tajb, to je ale hnusný", řekl. "To víš, není to bonbon, ale prášek. Alespoň ti nebude špatně", odpověděl Karel. Zavolal na Pinďu, Filipa a když byla celá posádka v autobuse, opatrně nastartoval. Byla v něm malinká dušička, co když nenaskočí? Přestože už to několikrát zkoušel, bál se. Bál se ale zbytečně. Motor Bertíka naskočil na první otočení klíčku. Vycouvali ze zahrady a pomalinku se rozjeli. Karel věděl, že nemůže jet nikam daleko, protože neměl technický průkaz, ale po vesnici a i kousek za ní si troufl. Lidé na návsi mu mávali, všichni věděli, že Bertíka opravoval a měli radost, že se mu to povedlo. Karel jim troubil na pozdrav, mával jim a šťastně se usmíval. Pidlimužík seděl na palubní desce, Pinďa na sedadle a Filip se krčil pod sedačkou. Když vyjeli z vesnice, troufl si Karel také trochu zrychlit. Bertík, jakoby poznával cestu, najížděl do zatáček s kvílením a vjížděl do každé louže, jako za mlada. Karel se díval na Pidlimužíka, jak snáší cestu a jestli mu není špatně. Pidlimužík seděl, nic neříkal a jen tak mu hlavička poskakovala. Pinďa byl naprosto nadšený, Filip už méně. Karlovi ale bylo divné, že Pidlimužík nic neříká, trochu do něj cvrnkl prstem a on se svalil na palubní desku a začal mohutně chrápat. Karel se začal smát. "Není mu špatně, ale usnul. Dal jsem mu toho Kinedrylu asi moc. Příště budu muset prášek rozdrtit a dát mu méně. Hlavně, že mu není špatně." Pidlimužíkovi sice špatně nebylo, ale Filipovi ano. Kdyby mohl kocour zezelenat, byl by jako brčál. Krčil se pod sedadlem s očima vykulenýma. Karel autobus otočil hned, jak to bylo možné a vrátili se. Filip z autobusu vylétl jako střela v okamžiku, kdy se otevřely dveře a ten den ho už neviděli. Pinďa štěkal nadšení z jízdy a Pidlimužík spal až do druhého dne. Ale jedno bylo jisté, Bertík jezdí a jezdit bude. Teď ještě musí sehnat technický průkaz.
Když se Pidlimužík druhý den probudil, divil se, že si z cesty nic nepamatuje. "Bodejť jo, vždyť jsi to celé prospal" vysvětloval Karel. "Příště si to užijeme víc, uvidíš. Ale Filipa necháme doma!" řekl. "Bylo mu strašně špatně, asi už do Bertíka hned tak nevleze". A opravdu, od té doby kolem něj nedůvěřivě kroužil a na výlet s nimi už nikdy nejel. Druhý den večer někdo klepal na dveře. Pinďa štěkal a Filip se ježil a také se pokoušel o štěkot. Za dveřmi stál Petr, Lojzův syn, od kterého Karel Bertíka koupil. Petr pozdravil a v ruce držel obálku. Karel ho pozval dál a s překvapením se ptal, co on tady. "Přijel jsem vyřídit pozůstalost po tátovi, prodat dům a tak. Když jsem dům vyklízel, našel jsem starý techničák od toho autobusu, co jsem Vám ho prodal. Lidi říkali, že jste ho opravil a že jezdí, tak mě napadlo, že by se Vám mohl hodit", vyprávěl. "Ani netušíte, jakou radost jste mi udělal" zvolal Karel. "Zrovna dneska jsem ho byl projet, ale jenom kousek za vesnici, protože nemám technický průkaz." Petr se usmál a řekl :"Nevím, jestli vám k něčemu bude, je strašně starý. Ale mohli by vám podle něj vystavit nový, když jste ho dal do takového stavu. Je z něj fešák." Petr začal vyprávět, jak táta s autobusem rád jezdil, že s ním vozil děti do školy a že vždycky říkal, že si někdy ten autobus dělá, co chce. Hlavně, když vozil děti. "My se mu vždycky smáli, ale on to vyprávěl tak věrohodně, že nás skoro nahlodal" řekl Petr. Karel pozorně poslouchal a pak se zeptal:"Říkáte, že váš táta Lojza jezdil s tímhle autobusem? Že vozil děti do školy? Kdy to bylo?" "No, to je už hrozně dávno, já ještě něbyl na světě. Počítám tak 55 let. Proč se ptáte?" podivil se Petr. Karel chvilku přemýšlel , v duchu počítal a pak se mu rozsvítilo mezi ušima. Lojza byl ten řidič, co je vozil autobusem do školy. No nakonec to dá rozum. Proto ho také našel u něj na zahradě. "Víte, táta měl ten autobus hrozně rád a když už dosloužil a oni koupili nový, vzal si ho domů. Nemohl bez něj být. Táta by byl rád, kdyby věděl, že jste ho opravil a že zase jezdí." S tím se rozloučil a odešel. Karel si prohlížel technický průkaz a při jeho čtení narazil na datum uvedení autobusu do provozu 15.4.1946. Cítil, jak mu tepe krev v mozku. Tohle nemůže být náhoda. Vždyť Bertík byl uveden do provozu ve stejný den, jako on se narodil. Karlovi bylo jasné, že jeho osud je s tím Bertíkovým spojen mnohem více než si dosud myslel. Pokračování příště.

Pohádka o starém autobusu díl 6

7. prosince 2011 v 21:16 | Jana Jindráková
S novým pomocníkem šlo Karlovi opravování autobusu mnohem lépe. Pidlimužík byl maličký a dostal se i tam, kam Karel nemohl. Přinesl, podržel a dokonce i poradil. Nakonec kdo znal autobus lépe než on? Léto uplynulo v dokonalé shodě všech. Autobus měl opravený motor a čekaly ho opravy venkovní fasády. Karel chtěl, aby byl Bertík fešák, ale zároveň chtěl, aby vypadal co nejvíce autenticky. Sháněl staré obrázky, aby viděl, jak autobus vypadal dříve. Šel se podívat i do knihovny, kam chodil jako kluk a ptal se po starých časopisech a novinách. Když sehnal, co potřeboval, obrousil vrchní vrstvu laku Bertíka, půjčil si stroj na stříkání barvy a jeden den na konci léta se do toho pustil. Zavřel Filipa i Pinďu do domu, aby mu nepřekáželi a pidlimužík se koukal z vnitřku autobusu. S notnou dávkou nervozity začal. Střecha autobusu byla modrá, okolo oken bílá a část pod okny červená. Tedy alespoň tak si to Karel naplánoval. Plán by byl dobrý, kdyby se doma Filip s Pinďou nehonili, nerozbili při honičkách okno a kdyby Filip nevyletěl oknem ven a nepřeběhl po modré nezaschlé střeše. Při seskoku ze střechy obtiskl modré tlapky na bílou a potom i na červenou část autobusu. Do toho vletěl Pinďa, který u té srandy přeci nemůže chybět, ocasem vrtěl a rozmatlával barvu na všechny strany. Do toho se je Karel snažil zahnat, ale nevypnul stříkací pistoli a tak když ta mela utichla, byl na Bertíka žalostný pohled. Karlovi se chtělo křičet, vyhnat ty lotry a na všechno se vykašlat. Nakonec se umyl a šel do hospody na pivo. Pinďa stáhl ocas mezi nohy, Filip utekl a tak tam zůstal pidlimužík sám. Koukal na tu spoušť a pak si plivl do dlaní, zavřel oči a začal tancovat, přitom něco mumlal a začaly se dít věci. Barvy se vracely tam, kde je chtěl Karel mít, Pinďův ocas byl zase zrzavý, tak jako předtím a Filipovi tlapky byly růžové, tak mu je vyčarovala příroda. Karel mezitím zapíjel svůj vztek a domů se vydal až za svítání. Svět se mu trošku motal, ale nálada se mu spravila a svět mu připadal veselejší. Když se dostal domů, vycházelo sluníčko a prvními paprsky pohladilo bezchybný lak Bertíka. "Páni, já toho tedy vypil", řekl Karel, když uviděl Bertíka. Doma padl do postele a spal až do odpoledne. Když se vzbudil, bolela ho hlava a když si ještě vzpomněl na tu včerejší spoušť, nechtěl ani vylézt z postele. Nakonec ho vyhnal hlad a žízeň, přesto se stále vyhýbal pohledu z okna. Pak ho napadlo, kde jsou Pinďa a Filip. "Já je vyhnal", vzpomněl si a dostal na sebe hrozný vztek. Vyběhl ven, aby zkusil zvířátka přivolat, ale než stačil vyloudil zvuk z úst, uviděl Bertíka. Celý se leskl a pyšně stál na zahradě. Karel otevřel a zavřel oči, promnul si je, ale Bertíkův lak byl pořád stejně krásný.
"Pinďo, Filipe", zavolal a než se nadál, oba stáli vedle něj. Byli schovaní za kůlnou, a tak když slyšeli volání svého pána, přiběhli.
"Co se to tu dělo? Jak je to možné?" divil se Karel a pak mu najednou svitlo. Za sklem uviděl malého pidlimužíka jak na něj mává a usmívá se. I Karel mu zamával, obcházel Bertíka, hladil mu nádherný lak a pak vstoupil dovnitř.
"Pidlimužíku, nevím, jak jsi to dokázal, ale já už věřím i na zázraky. Moc ti děkuji. A zítra se na oslavu vydáme na výlet. Teď jsi jdu ale znovu lehnout, strašně mě bolí hlava." Řekl Karel.
"I s tím ti můžu pomoci, dokážu tu bolest odčarovat", odpověděl pidlimužík.
"Děkuji, ale s tím si musím poradit sám. Pil jsem víc než je zdrávo, křičel jsem a zlobil se na kamarády, dobře mi tak, že mě bolí hlava".
"Tak ať je ti brzy dobře a nezapomeň na ten Kinedryl", volal za ním ještě pidlimužík.
"Mám ho, neboj. A ještě jednou děkuji". Pokračování příště

Spousta zbytečných rad

6. prosince 2011 v 21:39 | Jana Jindráková
Ze všech stran se na mě sypou rady jak zhubnout, jak se oblékat, kdy, jak a jak často a s kým provozovat sex, jak se líčit, nelíčit, co dělat, aby mi žádný muž neodolal a jak je svádět. Nic z toho nepotřebuju, přesto se to valí zprava, zleva. Odevšad se na mne usmívají mladé, krásné, moderní, štíhlé, šťastné a perfektně nalíčené dívky. Vedle nich stojí o nic méně perfektní muži s perfektními, hodnými a šťastnými dětmi. Někdy i se psy, to aby byla iluze idylky dokonalá. Ty ženy zapadají do statistik a tabulek. Dobře, takže víme, jak se nalíčit a co si vzít na sebe, když máme velkej zadek, event. co dělat proto, abychom ho velkej neměly. Já bych ale chtěla, aby mi někdo řekl, proč jsou na sebe lidé hnusní. Jak to změnit? Proč, když se na někoho usměju, dívá se na mě, jako bych spadla z Marsu? Proč je každý dobrý skutek po zásluze potrestán? Proč, ač se nazýváme pány tvorstva, se vraždíme ve jménu něčeho tak neuchopitelného, jako je víra? Proč vynakládáme miliardy na zbrojení, abychom za pár let vynaložili další miliardy na odzbrojení? Proč se na jedné straně planety sotva valí tlusté děti a na druhé umírají hlady? Proč skloňujeme ve všech pádech slovo tolerance a v zápětí jsme schopni odsoudit člověka pro jeho vzhled? Proč se díváme jenom na slupku a ne pod ní? Mám spoustu otázek. Odpoví mi na ně někdy někdo?

Šaty dělají člověka ?!

6. prosince 2011 v 13:01 | Jana Jindráková
Firma, ve které pracuji, má pronajaté prostory v jednom nejmenovaném byznys parku v Praze. Když jsem se nedávno vracela z oběda, vyšli z budovy čtyři mladíci, radost na ně pohledět. Vysocí, štíhlí, perfektně padnoucí obleky, lesknoucí se boty, slušivé účesy, elegantní brýle, značkové hodinky, pěstěné nehty, příjemná vůně .... no prostě manažeři jako z časopisu. Obvykle nepadám na zadek z pěkných chlapů, ale tady mi málem spadla čelist. Vypadali opravdu náramně a hned čtyři najednou. Člověk by nevěděl, kterého si vybrat dříve. Předešli mě a tak jsem si je mohla prohlédnout i ze zadu. Pohled to nebyl o nic horší. Docela hezky se mi za nimi vykračovalo. Moje okouzlení trvalo asi 3 vteřiny, dokud první neotevřel pusu.
"Ty krávo, viděls tu buchtu? Ta má pr*el."
"Tu bych nevojel ani kdyby prosila".
"Ale kozy měl dobrý".
Tak teď mi ta čelist opravdu spadla. O kom byla řeč? Nevím! Dál už jsem neslyšela. Kdybych je před tím neviděla, myslela bych si, že přijel Venca na traktoru. Okouzlení bylo pryč. Šaty dělají člověka? Asi jo, dokud jejich nositel nepromluví.

Pohádka o starém autobusu díl 5

6. prosince 2011 v 13:01 | Jana Jindráková
Díl pátý
Dny plynuly. Filip se uzdravil a stával se z něj mladý kočičí frajer. Vyrážel za kočkami a pak celé dny prospal. Pinďa hlídal zahradu a začínal si zvykat na Bertíka. Karel se věnoval celé dny opravám autobusu. Občas to vypadalo, že je ho jenom spodní půlka, protože ta vrchní byla celé dny schovaná v motoru. Špína mu zalezla za nehty, do uší, do nosu. Když byl jednou zase ponořený do hlubin motoru a zabrán do své práce, skočil mu na záda Filip a zatnul drápky. Karel zařval a praštil se do hlavy o zvednutou kapotu. Zařval znovu a v motore se to zachvělo.
"No, ještě ty se mi směj." Pokáral Karel Bertíka.
Jindy si Karel odložil klíč na povolování matek a když si ho chtěl znovu vzít, klíč byl pryč. Hledal ho snad půl hodiny, aby ho nakonec našel tam, kde si ho položil. Tohle se mu stávalo častěji a častěji. Jedno odpoledne se rozpršelo a tak Karel pracoval uvnitř autobusu. Opravoval sedačky, utahoval a povoloval šroubky. Jeden šroubek ne a ne povolit. Došel si pro olejničku. Nakapal olej na zarputilý šroubek a chtěl vzít do ruky klíč a ten nikde. Položil si na sedadlo brýle a hledal po zemi ztracený klíč. Klíč našel, ale zase se mu ztratily brýle. "Tak to už přestává všechno. Buď jsem se zbláznil, nebo mi tu někdo dělá čertovy kousky". Ozvalo se slabounké zachichtání. Bylo slabounké, ale slyšitelné. Karel vyndal baterku z kapsy a svítil do všech koutů, co jich autobus měl. Na chvilku se zastavil a poslouchal. Nic. "Asi jsem se opravdu zbláznil", ulevil si Karel. Znovu zachichotání. Teď ho Karel slyšel, jasně, zřetelně a vycházelo zezadu autobus. Přeběhl tam a posvítil si na sedačku. V jedné byla díra. Posvítil si do ní. Najedou vykoukla z díry maličkatá hlavička a řekla :"Ahoj Karle". Tak to bylo na Karla moc a praštil s sebou o zeml. Jak dlouho tam tak ležel, nevěděl, ale probralo ho Pinďovo olizování. "Fuj, Pinďo, nech toho", zahnal ho Karel.
"Nějak to s tebou zacloumalo", řekla ona hlavička, která už teď měla i krk a tělíčko, dvě ruce a maličké nohy, a znovu se zasmála.
"Kdo jsi?" vydechl nevěřícně Karel. Koukal na postavičku a myslel, že snad spí.
"Já jsem pidlimužík",odpověděl.
"Myslíš pidimužík", opravil ho Karel.
"NE!!" dupl si nožičkou maličký. "Já jsem pidlimužík", vykřikl a založil ruce v bok. Karel se posadil a přiblížil obličej k pidlimužíkovi.
"A co tu ty prcku děláš?" zeptal se a fouknul na něj. Pidlimužík spadl na zadek, ale hned se zvedl. Doběhl ke Karlovi, kopl ho do nosu a schoval se v díře, ze které před chvilkou vylezl.
"Jauvajs", zaklel Karel. "Vylez ty potvoro malá, nebo na tebe zavolám Filipa." Vyhrožoval Karel.
"Si zavolej", smál se pidlimužík. "Stejně mi nic neudělá, my jsme už dlouho kamarádi". Karel si povzdychl.
"Tak vylez a řekni mi, kdo jsi a co tu děláš", řekl už mnohem mírněji a přívětivěji. Hlavička znovu vykoukla a usmívala se.
"A nebudeš už na mě foukat? Ani do mě cvrnkat?" zeptal se.
"Nebudu", slíbil Karel. A tak pidlimužík vylezl a posadil se na sedačku blízko Karla. Pinďa seděl vedle Karla a nevěřícně koukal na toho mrňouska. Je to myš? Pomyslel si. Nebo pták? Přiblížil čenich k pidlimužíkovi, ale Karel ho zadržel.
"Fuj, Pinďo". Odtáhl ho za obojek.
"Jakýpak fuj?"ohradil si pidlimužík. "Já jsem ochránce tohoto autobusu", kasal se mužíček.
"Ty?" zasmál se od srdce Karel. "A jakpak ho chráníš, co?"
"Kradu ti nástroje, brýle a tak, abych ti škodil" odpověděl nazlobeně.
"A tím si myslíš, že ho ochraňuješ? Proč to děláš?", divil se Karel.
"Nechci, abys ho opravil", odpověděl mužíček.
"A proč?" vyhrkl Karel.
"Protože nechci, aby znovu jezdil. Dělá se mi špatně v zatáčkách", odvětil pidlimužík.
Karel se od srdce zasmál. "Tak na to mám lehkou pomoc, pidlimužíku". Koupím ti Kinedril a bude ti hej.
"Co to je, Kinedril?" otázal se maličký.
"To jsou prášky, co berou děti, kterým se dělá v autobuse nebo autě špatně. Můj vnuk Vašek, je bere také. Nemusíš se bát."
"A opravdu mi nebude špatně" zeptal se nedůvěřivě pidlimužík.
"Nebude." Slíbil Karel. "Ale už mi nesmíš škodit" řekl přísně Karel.
"Tak já nebudu", zakňoural pidlimužík. A když už to slíbil, tak to také dodržel. Od toho dne měl Karel o jednoho pomocníka více. Pokračování příště.