Míra úspěchu

14. prosince 2011 v 19:59 | Jana Jindráková
Poslední rok jsem absolvovala několik pracovních pohovorů. O změně práce přemýšlím od té doby, co jsem se na středně stará kolena rozhodla studovat vysokou školu. Taky jsem chtěla zjistit, na co se dnes personalisté ptají, aby, až mi o něco fakt půjde, jsem byla připravená a žádná otázka mě nezaskočila. Už na prvním pohovoru jsem získávala pocit, že se schéma otázek zase tak moc nezměnilo, ale jen do chvíle, než se mě sympatická personalistka zeptala : "Co považujete za svůj největší úspěch?" Chvilku jsem přemýšlela, jak to myslí a zeptala se, zda má na mysli soukromý nebo pracovní úspěch. "Záleží na Vás", zněla odpověď a mě došlo, že pro ní bude spíš důležité to, co já vůbec považuji za úspěch. Takže můžu upřímně říct, že za svůj největší úspěch považuji to, že jsme s mužem založili harmonickou rodinu a do ní přivedli dva prima kluky. Ale to by paní asi slyšet nechtěla. Taky bych se mohla kasat, že mám za sebou tolik úspěchů, že těžko vybrat jeden, ten největší. No ale fuj, takhle samolibá nejsem. Nebo, že na svůj největší úspěch zatím čekám a že bych ho ráda dosáhla v jejich skvělé firmě. Brr, to je hrozně podbízivé. Vsadila jsem na něco mezi a kličkovala jsem mezi rodinným štěstím, několika zdárně dokončenými tendry a stydlivě vyjádřeným přáním realizovat se v jejich firmě. Neuspěla jsem. Dali přednost kandidátce, která více vyhovovala požadovaným kritériím. Taky tu větu znáte? U druhého pohovoru mě zaskočila otázka, co považuji ve své dosavadní práci za nejvíce stresující. Ach jo. Takže upřímně? To, že můj šéf je mizernej manažer, že neumí vést lidi a že si toho zahraniční vedení ještě nevšimlo. Ovšem po této větě už bych se mohla jenom rozloučit a místo "Na shledanou" říct "Sbohem". Nebo, že mě do stresu jen tak něco nedostane, protože jsem jenom o něco měkčí než skála. A ještě bych toto tvrzení mohla podložit agresivním úsměvem. Také bych mohla říct, že stres zvládám s přehledem a považuji ho za takový zdravý stimul. Jestli jsem spěla? Zatím nevím. Jestli chci uspět? Také nevím. Přemýšlím, jak se měří a čím míra úspěšnosti u obyčejných lidí, jako jsem já. Když půjdu na zkoušku, je tou mírou udělala/neudělala, když budete sportovec, tak vám změří úspěšnost stopky, nebo počet gólů nebo co já vím ještě. Když jako zpěvák dostanete Zlatého slavíka, tak jste asi úspěšný, stejně jako herec, co získal Oscara. Ale já, myš kancelářská? Já opravdu považuji za svůj úspěch rodinu, že jsem překonala nemoc a jí navzdory dodělávám školu při dětech i práci. Ale zajímá tohle někoho? Že můj největší stres v práci je to, že lidi neříkají, co si myslí, nejsou kolegiální a že šéfovi to všechno vlastně vyhovuje, protože to odvádí pozornost od jeho osoby? A proč se vůbec pohybujeme v tak extrémních otázkách? Zajímá někoho, že prostě chci dělat práci, co mě bude bavit, s prima lidma, za slušné peníze?
Tak jsem si to teď po sobě přečetla a došla jsem k závěru, že jsem zase napsala pohádku. Nakonec, nezní už požadavek "Mladá vysokoškolačka s deseti lety praxe a odrostlými dětmi" jako nadpis SCI-FI povídky
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama