Pohádka o starém autobusu díl 11

28. prosince 2011 v 20:22 | Jana Jindráková
Díl jedenáctý
Byly to opravdu krásné Vánoce. Napadl sníh, mrzlo a sluníčko se odráželo od sněhu tak, až oči bolely. Jana s rodinou strávili u Karla ještě první svátek vánoční a druhý odjeli navštívit Honzovi rodiče. Samotného Karla překvapilo, jaká vánoční atmosféra se ho zmocnila, jak moc si tyto Vánoce užil. Chodil se každý den dívat do autobusu na pidlimužíka, ale ten byl schovaný a spal stejně jako ježek zahrabaný pod hromadou hoblin. Filip byl už v pořádku, ale stále byl opatrný. Měl rád teplo a sníh a mráz ho pranic nelákal, takže dával přednost pochrupování u kamen. A tak jediný, kdo byl ochotný s Karlem chodit na procházky, byl Pinďa. Skákal ve sněhu a štěkal, aby mu Karel házel koule, které pak chytal do tlamy. Občas se Karel s Pinďou zastavili na návštěvě u některého ze sousedů, popili svařené víno a zase šli domů. Na jedné takové procházce Karel vstoupil na sněhem zapadanou zmrzlou kaluž, ztratil rovnováhu, chvilku to vypadalo, že spadne na zadek, potom, že spadne na kolena, všelijak se snažil zvládnout situaci a nakonec s žuchnutím dopadl tak, že si sedl na kotník. Karel viděl všechny svaté a i pár těch, co svatí nebyli a zůstal sedět. Když se bolest v kotníku zmírnila, zkusil vstát. Pinďa kolem něj pobíhal a poštěkával a asi si myslel, že je to nějaká nová hra. "Pinďo, budeš muset pro někoho doběhnout", řekl Karel. Pinďa si sedl, vrtěl ocasem a jestli věříte, že se psi usmívají, tak se usmíval. "Pinďo, to není legrace. Bolí mě noha a nemůžu vstát. Musíš mi pomoct." Řekl Karel důrazně. Pinďa ale stále seděl a vrtěl ocasem. "Ach jo", povzdechl si Karel. "Běž pro pomoc", zakřičel na Pinďu a ten leknutím nadskočil, stáhl ocas mezi nohy a kousek odběhl. "Běž, běž", křičel Karel a Pinďa konečně pochopil, že se něco stalo. Utíkal k vesnici, občas se zastavil a ohlížel se za Karlem, ale ten ho povzbuzoval aby utíkal a štěkal. Když doběhl k domu pošťáka Josefa, štěkal, štěkal jako o život, až Josef vyšel z domu. "Co to tu vyvádíš? Jedeš, pryč!" odháněl Pinďu. Ten se ale nedal a štěkal dál. Josef přišel blíž a díval se na psa. "Ty jsi Karlův pes, viď? Pinďa. Co tu ale děláš?" zeptal se a začalo mu docházet, že to nebude jenom tak. Vrátil se domů pro kabát, obul boty a vydal se za Pinďou, který se už vracel ke Karlovi. Když k němu doběhl i Josef, bylo mu jasné, že na tohle sám stačit nebude, ale měl v kapse telefon a tak si zavolal pro pomoc a Karla odnesli k Josefovi domů. Zavolali lékaře a ten nechal odvézt Karla do nemocnice. V nemocnici Karlovi udělali rentgen kotníku a obrázek ukázal, že kotník není zlomený, ale pochroumaný. A tak mu kotník zpevnili, půjčili berle a Josef odvezl Karla zpátky domů. Před domem seděl Pinďa a čekal na Karla. Ten se sotva dobelhal k domů a svalil se do křesla. "Tak kamarádi, máme po výletech", povzdechl si Karel. Kotník ho bolel a ještě ke všemu měl po náladě.
Chodil celé dny doma o berlích, ale ven jít nemohl. Pinďa byl taky nakvašený, mohl jenom běhat po zahradě a tak alespoň štěkal jako o život. Filipovi to nevadilo, potuloval se po domě, honil myši ve sklepě a spal u kamen. Karel občas zašel do autobusu, ale tam vládl zimní spánek. Zmocnila se ho nuda. Přehrál všechny oblíbené desky a to hned několikrát, četl knihy, díval se na televizi, přesto zbývalo stále moc času na nudu. Jednou večer se zahloubal do vzpomínek na své dětství a rodiče. Měl je moc rád. Skoro už si ani nepamatuje, jak vypadali. Kdepak asi jsou rodinné fotky? Maminka si psávala deník a tatínek rád fotil, to všechno musí někde být. Přemýšlel, přemýšlel a pak jako zábleskem z čistého nebe najednou věděl, kde to všechno je. Otevřel oči dokořán a usmál se. No jasně, na půdě. Ale jak tam teď vyleze? Bude muset po čtyřech. Rozhodl se, že zítra vyleze na půdu, ale aby ta námaha stála za to, vezme si s sebou jídlo a pití a stráví tam celý den. Už se na to těšil. Ráno si naskládal do košíku chléb, sýr, pivo a vodu. Ke košíku přivázal lano a druhý konec si ovázal kolem pasu. Berle nechal dole pod žebříkem a vydal se lézt po kolenou. Zpočátku mu to nešlo a dost ho bolela kolena, ale nakonec těch pár metrů vylezl. Když byl nahoře, sedl si a rozdýchával tu námahu. Potom vytáhl košík s jídlem a pitím. Na půdě léta nikdo nebyl a všude byla spousta prachu, který se při každém Karlovo kroku začal vířit. Karel vyndal z kapsy látkový kapesník a ovázal ho přes nos a ústa, aby mohl dýchat. Snažil se chodit pomalu a opatrně, ale zkuste lézt po čtyřech tak, abyste ten stoletý prach nerozvířili. Karel vyndal z druhé kapsy baterku a čekal, až si prach znovu sedne. Po chvilce rozsvítil baterku a svítil do všech koutů. Zakrátko padl jeho pohled na starou dřevěnou truhličku. Dolezl k ní a opatrně jí otevřel. Navrchu byl kus látky a do něj bylo něco zabaleno. Zmocnilo se ho vzrušení a opatrně rozbaloval látku. Uvnitř byl maminčin deník. Listoval v něm a četl. Deník začínal, když bylo jeho mamince deset let. Vyprávěla o kamarádkách, trápení s tatínkem, který byl nemocný a hodně pil. Přeskočil několik stran a našel tu, kde bylo mamince devatenáct let a pracovala v kině jako uvaděčka. Tam poznala tatínka, když tam se tam jako voják chodil dívat na filmy a později i na krásnou uvaděčku. O pár stran dál si maminka psala, jaké to bylo, když svému muži sdělila, že bude chovat. Karel hltal stránky, až došel k místu, kde maminka vzpomínala na jeho příchod na svět. Tu noc byl veliký vítr a byla bouřka. Maminka se bála, že je to špatné znamení, že se dítěti něco stane, ale byla to jenom obyčejná bouře. Když po porodu maminka usnula, zdál se jí velmi živý sen. V tom snu viděla svého zrovna narozeného syna, jak se usmívá. Nad ním stál maličký muž, usmíval se a v ruce držel volant. Netušila co to znamená, asi nic, byl to jenom sen vyčerpané rodičky. Karel nad tím přemýšlel. Jemu nepřišlo, že to nic neznamená. Možná tím byl určen jeho osud. Probíral se dál truhlou a našel spoustu starých fotek, kde byl někdy s maminkou a jindy s tatínkem. Usmíval se na těch fotkách a zářila z nich radost a štěstí. Karel ani netušil, jak ubíhá čas a pozdě odpoledne ho přepadl spánek. Ve spánku viděl malého mužíčka, jak drží v ruce volant a klíčky. Usmívá se a podává mu je. Nebylo pochyb, byl to pidlimužík. Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama