Pohádka o starém autobusu díl 6

7. prosince 2011 v 21:16 | Jana Jindráková
S novým pomocníkem šlo Karlovi opravování autobusu mnohem lépe. Pidlimužík byl maličký a dostal se i tam, kam Karel nemohl. Přinesl, podržel a dokonce i poradil. Nakonec kdo znal autobus lépe než on? Léto uplynulo v dokonalé shodě všech. Autobus měl opravený motor a čekaly ho opravy venkovní fasády. Karel chtěl, aby byl Bertík fešák, ale zároveň chtěl, aby vypadal co nejvíce autenticky. Sháněl staré obrázky, aby viděl, jak autobus vypadal dříve. Šel se podívat i do knihovny, kam chodil jako kluk a ptal se po starých časopisech a novinách. Když sehnal, co potřeboval, obrousil vrchní vrstvu laku Bertíka, půjčil si stroj na stříkání barvy a jeden den na konci léta se do toho pustil. Zavřel Filipa i Pinďu do domu, aby mu nepřekáželi a pidlimužík se koukal z vnitřku autobusu. S notnou dávkou nervozity začal. Střecha autobusu byla modrá, okolo oken bílá a část pod okny červená. Tedy alespoň tak si to Karel naplánoval. Plán by byl dobrý, kdyby se doma Filip s Pinďou nehonili, nerozbili při honičkách okno a kdyby Filip nevyletěl oknem ven a nepřeběhl po modré nezaschlé střeše. Při seskoku ze střechy obtiskl modré tlapky na bílou a potom i na červenou část autobusu. Do toho vletěl Pinďa, který u té srandy přeci nemůže chybět, ocasem vrtěl a rozmatlával barvu na všechny strany. Do toho se je Karel snažil zahnat, ale nevypnul stříkací pistoli a tak když ta mela utichla, byl na Bertíka žalostný pohled. Karlovi se chtělo křičet, vyhnat ty lotry a na všechno se vykašlat. Nakonec se umyl a šel do hospody na pivo. Pinďa stáhl ocas mezi nohy, Filip utekl a tak tam zůstal pidlimužík sám. Koukal na tu spoušť a pak si plivl do dlaní, zavřel oči a začal tancovat, přitom něco mumlal a začaly se dít věci. Barvy se vracely tam, kde je chtěl Karel mít, Pinďův ocas byl zase zrzavý, tak jako předtím a Filipovi tlapky byly růžové, tak mu je vyčarovala příroda. Karel mezitím zapíjel svůj vztek a domů se vydal až za svítání. Svět se mu trošku motal, ale nálada se mu spravila a svět mu připadal veselejší. Když se dostal domů, vycházelo sluníčko a prvními paprsky pohladilo bezchybný lak Bertíka. "Páni, já toho tedy vypil", řekl Karel, když uviděl Bertíka. Doma padl do postele a spal až do odpoledne. Když se vzbudil, bolela ho hlava a když si ještě vzpomněl na tu včerejší spoušť, nechtěl ani vylézt z postele. Nakonec ho vyhnal hlad a žízeň, přesto se stále vyhýbal pohledu z okna. Pak ho napadlo, kde jsou Pinďa a Filip. "Já je vyhnal", vzpomněl si a dostal na sebe hrozný vztek. Vyběhl ven, aby zkusil zvířátka přivolat, ale než stačil vyloudil zvuk z úst, uviděl Bertíka. Celý se leskl a pyšně stál na zahradě. Karel otevřel a zavřel oči, promnul si je, ale Bertíkův lak byl pořád stejně krásný.
"Pinďo, Filipe", zavolal a než se nadál, oba stáli vedle něj. Byli schovaní za kůlnou, a tak když slyšeli volání svého pána, přiběhli.
"Co se to tu dělo? Jak je to možné?" divil se Karel a pak mu najednou svitlo. Za sklem uviděl malého pidlimužíka jak na něj mává a usmívá se. I Karel mu zamával, obcházel Bertíka, hladil mu nádherný lak a pak vstoupil dovnitř.
"Pidlimužíku, nevím, jak jsi to dokázal, ale já už věřím i na zázraky. Moc ti děkuji. A zítra se na oslavu vydáme na výlet. Teď jsi jdu ale znovu lehnout, strašně mě bolí hlava." Řekl Karel.
"I s tím ti můžu pomoci, dokážu tu bolest odčarovat", odpověděl pidlimužík.
"Děkuji, ale s tím si musím poradit sám. Pil jsem víc než je zdrávo, křičel jsem a zlobil se na kamarády, dobře mi tak, že mě bolí hlava".
"Tak ať je ti brzy dobře a nezapomeň na ten Kinedryl", volal za ním ještě pidlimužík.
"Mám ho, neboj. A ještě jednou děkuji". Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama