Pohádka o starém autobusu díl 7

12. prosince 2011 v 15:26 | Jana Jindráková
Ráno se Karel probudil s hlavou jasnou a s myšlenkou, že dnes prvně pojedou Bertíka projet. Z postele se mu tedy vstávalo radostně. Udělal si kávu, nasnídal se, nakrmil Filipa, vzal Kinedryl pro Pidlimužíka a šel k Bertíkovi. Pidlimužík na něj u čekal. "Kolik ti ho ale mám dát?" přemýšlel Karel a ulomil ¼ Kinedrylu. Pidlimužík jí spolkl, ale křenil se u toho, kroutil palcema a celý zrudl."Fuj tajb, to je ale hnusný", řekl. "To víš, není to bonbon, ale prášek. Alespoň ti nebude špatně", odpověděl Karel. Zavolal na Pinďu, Filipa a když byla celá posádka v autobuse, opatrně nastartoval. Byla v něm malinká dušička, co když nenaskočí? Přestože už to několikrát zkoušel, bál se. Bál se ale zbytečně. Motor Bertíka naskočil na první otočení klíčku. Vycouvali ze zahrady a pomalinku se rozjeli. Karel věděl, že nemůže jet nikam daleko, protože neměl technický průkaz, ale po vesnici a i kousek za ní si troufl. Lidé na návsi mu mávali, všichni věděli, že Bertíka opravoval a měli radost, že se mu to povedlo. Karel jim troubil na pozdrav, mával jim a šťastně se usmíval. Pidlimužík seděl na palubní desce, Pinďa na sedadle a Filip se krčil pod sedačkou. Když vyjeli z vesnice, troufl si Karel také trochu zrychlit. Bertík, jakoby poznával cestu, najížděl do zatáček s kvílením a vjížděl do každé louže, jako za mlada. Karel se díval na Pidlimužíka, jak snáší cestu a jestli mu není špatně. Pidlimužík seděl, nic neříkal a jen tak mu hlavička poskakovala. Pinďa byl naprosto nadšený, Filip už méně. Karlovi ale bylo divné, že Pidlimužík nic neříká, trochu do něj cvrnkl prstem a on se svalil na palubní desku a začal mohutně chrápat. Karel se začal smát. "Není mu špatně, ale usnul. Dal jsem mu toho Kinedrylu asi moc. Příště budu muset prášek rozdrtit a dát mu méně. Hlavně, že mu není špatně." Pidlimužíkovi sice špatně nebylo, ale Filipovi ano. Kdyby mohl kocour zezelenat, byl by jako brčál. Krčil se pod sedadlem s očima vykulenýma. Karel autobus otočil hned, jak to bylo možné a vrátili se. Filip z autobusu vylétl jako střela v okamžiku, kdy se otevřely dveře a ten den ho už neviděli. Pinďa štěkal nadšení z jízdy a Pidlimužík spal až do druhého dne. Ale jedno bylo jisté, Bertík jezdí a jezdit bude. Teď ještě musí sehnat technický průkaz.
Když se Pidlimužík druhý den probudil, divil se, že si z cesty nic nepamatuje. "Bodejť jo, vždyť jsi to celé prospal" vysvětloval Karel. "Příště si to užijeme víc, uvidíš. Ale Filipa necháme doma!" řekl. "Bylo mu strašně špatně, asi už do Bertíka hned tak nevleze". A opravdu, od té doby kolem něj nedůvěřivě kroužil a na výlet s nimi už nikdy nejel. Druhý den večer někdo klepal na dveře. Pinďa štěkal a Filip se ježil a také se pokoušel o štěkot. Za dveřmi stál Petr, Lojzův syn, od kterého Karel Bertíka koupil. Petr pozdravil a v ruce držel obálku. Karel ho pozval dál a s překvapením se ptal, co on tady. "Přijel jsem vyřídit pozůstalost po tátovi, prodat dům a tak. Když jsem dům vyklízel, našel jsem starý techničák od toho autobusu, co jsem Vám ho prodal. Lidi říkali, že jste ho opravil a že jezdí, tak mě napadlo, že by se Vám mohl hodit", vyprávěl. "Ani netušíte, jakou radost jste mi udělal" zvolal Karel. "Zrovna dneska jsem ho byl projet, ale jenom kousek za vesnici, protože nemám technický průkaz." Petr se usmál a řekl :"Nevím, jestli vám k něčemu bude, je strašně starý. Ale mohli by vám podle něj vystavit nový, když jste ho dal do takového stavu. Je z něj fešák." Petr začal vyprávět, jak táta s autobusem rád jezdil, že s ním vozil děti do školy a že vždycky říkal, že si někdy ten autobus dělá, co chce. Hlavně, když vozil děti. "My se mu vždycky smáli, ale on to vyprávěl tak věrohodně, že nás skoro nahlodal" řekl Petr. Karel pozorně poslouchal a pak se zeptal:"Říkáte, že váš táta Lojza jezdil s tímhle autobusem? Že vozil děti do školy? Kdy to bylo?" "No, to je už hrozně dávno, já ještě něbyl na světě. Počítám tak 55 let. Proč se ptáte?" podivil se Petr. Karel chvilku přemýšlel , v duchu počítal a pak se mu rozsvítilo mezi ušima. Lojza byl ten řidič, co je vozil autobusem do školy. No nakonec to dá rozum. Proto ho také našel u něj na zahradě. "Víte, táta měl ten autobus hrozně rád a když už dosloužil a oni koupili nový, vzal si ho domů. Nemohl bez něj být. Táta by byl rád, kdyby věděl, že jste ho opravil a že zase jezdí." S tím se rozloučil a odešel. Karel si prohlížel technický průkaz a při jeho čtení narazil na datum uvedení autobusu do provozu 15.4.1946. Cítil, jak mu tepe krev v mozku. Tohle nemůže být náhoda. Vždyť Bertík byl uveden do provozu ve stejný den, jako on se narodil. Karlovi bylo jasné, že jeho osud je s tím Bertíkovým spojen mnohem více než si dosud myslel. Pokračování příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama