Pohádka o starém autobusu díl 8

14. prosince 2011 v 10:52 | Jana Jindráková
Díl osmý
Z toho překvapení nemohl Karel ani spát. Pořád musel přemýšlet nad tím, jaký to má skrytý smysl. To přeci nemůže být jen tak. Najde Pinďu, který ho přivede k Bertíkovi, k autobusu, kterým jako kluk jezdil do školy, kterého měl rád a díky němuž celý život pracoval jako řidič autobusu. Pidlimužík, který žije v autobuse, Filip, které ho našel uvnitř Bertíka. Stejné datum narození Karla s datem uvedení do provozu Bertíka. Přemýšlel nad tím, jestli to má nějaký cíl. Má něco pochopit? Něco udělat? Ale co? Nad ránem šel nakonec spát a zdálo se mu o Karolínce. Usmívala se ve snu na něj, ale nic neříkala. Chtěl se jí na všechno zeptat, ale nemohl vůbec otevřít ústa. Když se před polednem probudil, neměl vůbec pocit, že by byl o něco moudřejší. Ráno moudřejší večera? Pro mě ne, pomyslel si. Uvařil si kávu, namazal chleba máslem a totéž udělal v menším a šel k Bertíkovi. Otevřel dveře a s podnosem vstoupil dovnitř. Pidlimužík jakmile ucítil vůni káva, vylezl ze své díry. Protáhl se a poskakoval ke Karlovi.
"Proč se tváříš tak zadumaně?" zeptal se Karla a usrkoval kávu. Při každém doušku se mu kroutily fousky a on slastně mručel a přivíral očka. "Mňam, mňam", pochvaloval si. "Stále musím myslet na to, co se událo za poslední rok. Když nad tím přemýšlím jako celkem, nedává mi to smysl. Nemůže to být náhoda", povzdychl Karel. "Je to všechno takové zvláštní. I tvoje existence. Vždyť nejsme v pohádce. Ale ty jsi, mluvíš a piješ kávu. Kouzlíš a chráníš starý autobus. No a autobus má stejný datum narození jako já. Chtěl bych tomu porozumět", řekl a znovu povzdychl. Pidlimužík usrkával kávu, kousal chleba a nic neříkal. Seděli tak spolu a mlčeli. Nakonec přeci jenom řekl :"Možná se ještě něco musíš dozvědět, abys to pochopil. Možná ještě není ten správný čas. Osud ti dává nahlížet do svých karet, ale ty zatím nevíš, jak bude hra pokračovat dál. Máš pravdu, je to všechno zvláštní, ale jestli ti smím radit, nech věci plynout a třeba později pochopíš víc." Karel se na něj díval a usmál se. "Hm, asi to tak bude. Chystám se jet na technickou kontrolu s Bertíkem. Pojedeš se mnou?" zeptal se. "Samozřejmě, já nemůžu nejet. Nemůžu opustit autobus. Když, tak jenom na chvilku. Nemůžu žít mimo něj. Je to, jako když vyndáš rybu z vody. Může bez ní být jenom chvilku a pak umře. I já bych umřel bez Bertíka." Řekl to velmi vážně a díval se Karlovi do očí. Ten přikývl a šel si sbalit vše, co bude na cestu potřebovat. Filip se mu motal okolo nohou a tak se ho Karel zeptal, jestli nechce jet s nimi. Kocour se naježil a jedním skokem byl pryč. Karel se musel smát a volal za Filipem :"Dělal jsem si srandu". Ale ten byl pryč. Zato Pinďa by si tu cestu nedal ujít. Karel dal ještě pidlimužíkovi kousínek Kinedrylu a doufal, že tentokrát je dávka akorát.
Stanice technické kontroly byla buď v Praze nebo mohl jet do nejbližšího většího města. Do Prahy se mu nechtělo a tak vyrazil do Berouna. Jel po okresních silnicích, rozhodně by si netroufl jet na dálnici. Jeli pomalu, nikam nespěchali. Karel mluvil na pidlimužíka, aby měl jistotu, že nespí a ptal se ho, jestli mu není špatně. Všechno bylo v pořádku. Když dojeli na stanici technické kontroly, způsobili svým příjezdem pozdvižení. Všichni technici se seběhli a obcházeli autobus. Chválili ho, jak je pěkně udržovaný, vyptávali se jak je starý, kolik potřebuje benzínu, jak rychle jezdí a na jiné věci, které zajímají velké kluky. Karel si s nimi rád povídal, bylo příjemné najít lidi se stejnou zálibou. Také jim ukázal starý technický průkaz a zeptal se, jestli s tím půjde něco udělat. Technik se podrbal na hlavě a zavolal nadřízeného. Všichni, kdo měli jenom trochu čas, prohlíželi Bertíka, shora, zdola zevnitř. Kontrolovali číslo motoru a vůbec věnovali kontrole technického stavu mimořádnou kontrolu, ale asi po třech hodinách řekli, že nevidí důvod, proč ten technický průkaz nevystavit. A tak se pozdě odpoledne Karel vracel se zcela nových a platným technickým průkaze. Teď už nic nebránilo tomu, aby se vydal na ty výlety, které si v hlavě naplánoval. Během odpoledne se prudce změnilo počasí, začalo hodně foukat a pršet. Karel jel opatrně a protože nespěchal a měl už i technický průkaz, rozhodl se, že nepojede přímou cestou domů, ale pojede okrajovými silnicemi a projede se po okolí. Cestou se počasí ještě zhoršilo a Karel skoro začal litovat, že přeci jenom nejel přímo domů. Když míjel jednu zastávku autobusu, všiml si, že je plná dětí, které se k sobě mačkají pod střechou čekárny a je jim zima. Zpomalil a pak zastavil. Zacouval kousek zpět k zastávce a otevřel dveře. "Co tady děláte?" , zeptal se a podíval se na paní, která se tam s nimi krčila. Všichni byli promočení a prochladlí a vypadali unaveně. Z paní se vyklubala paní učitelka a řekla :"Byla jsem s dětmi na výletě, ale ujel nám autobus a další jede až za 2 hodiny". Karel se znovu podíval na děti a zeptal se, odkud jsou. Děti křičely jedno přes druhé, že jim ani rozumět nebylo. Paní učitelka řekla, že jsou z Nenačovic, malé vesničky, která je asi 20 kilometrů daleko. Karel se na ně usmál a pravil :"Tak si drobotino nastupte a já vás tam odvezu." Paní učitelka byla na rozpacích, neznala toho pána a měla zodpovědnost za všechny děti, ale když uviděla, že v autobuse je i pes, řekla si, že to nemůže být zlý člověk a s dětmi rychle nastoupila. Karel v autobuse zatopil a vydal se na cestu do Nenačovic. Pidlimužík se mezi tím schoval do popelníku, aby ho nikdo neviděl. Karel se jenom bál, co bude vyvádět Bertík, když zase po letech veze tolik dětí. Ale i ten se choval slušně, asi mu bylo jasné, že děti jsou unavené a tak s nimi nevyváděl žádné lotroviny. Když dojeli do Nenačovic, byla plná náves čekajících a nervózních rodičů. Paní učitelka se omlouvala, že se zdrželi a vysvětlovala, že děti šly pomaleji, než čekala, že jim autobus ujel, pak začalo pršet a dětem byla zima, ale tenhle hodný pán se rozhodl je odvézt tímto krásným starým autobusem. Rodiče si oddychli, převzali si děti, poděkovali Karlovi za ochotu a rozešli se do svých domovů. Karel jim ještě na rozloučenou zatroubil a i on se otočil na cestu domů. Z tohoto dne si odvážel moc hezký pocit. Nejen že měl opět technický průkaz pro Bertíka a mohl tak jezdit, kam se mu zlíbilo, ale mohl hned také udělat dobrý skutek a to každého dobrého člověka pohladí po duši. Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama