Pohádka o starém autobusu díl 9

15. prosince 2011 v 15:29 | Jana Jindráková
Díl devátý
Karel se vrátil domů unavený, ale spokojený. Zaparkoval Bertíka na zahradě, poplácal ho po kapotě a spolu s Pinďou zašli do domu. Filip už byl také doma a čekal, až dostane baštu. Karel zatopil v kamnech a všichni strávili příjemný večer v teple, venku klepal déšť na okenní tabulky a Karel se svými společníky podřimovali. Z polospánku ho vytrhlo několikero zatroubení. Všichni nadskočili a chvilku jim trvalo, než se vzpamatovali a zjistili, že to troubí Bertík. Karel vyběhl do deště a letěl k Bertíkovi. Ten se otřásal a troubil jako o život. "Proboha, co se to děje?" zvolal Karel a s Pinďou v patách vběhl do Bertíka. Tam běhal na zemi Pidlimužík a honil ježka, nebo ježek honil pidlimužíka, ono to nebylo zcela zřejmé, kdo koho honí. Pidlimužík příšerně ječel a ježek zase dupal. Karel se sehnul a chytil pidlimužíka do dlaně. "Co to tu proboha vyvádíte?" zeptal se ho a musel na něj fouknout, aby se vůbec vzpamatoval. "Když jsme přijeli, chtěl jsem si zdřímnout a jak jsem lezl do své díry v sedačce, napíchl jsem se na ježka, ten se lekl tak jako já, začal běhat a dupat a já se ho snažil chytit a…." chrlil ze sebe pidlimužík. "Počkej, a kde se tu vůbec vzal?" dumal Karel a sehnul se k ježkovi, který se mezitím stočil do klubíčka. "To nevím, já ho nezval", ohradil se uraženě pidlimužík a snažil se uvolnit sevření Karlovi ruky, aby se dostal z jeho dosahu. "Možná, že ho přineslo některé z dětí" napadlo ho. "To je možné" uznal Karel a stále pozoroval ježka. "Co ale s ním?" přemýšlel. "Je dost malý na to, že brzy bude zima a on by měl venku přežít sám. Četl jsem, že pokud nejsou dost velcí a silní, zimu nepřežijí" řekl a dloubl do pichlavé kuličky. Kulička se trochu pohnula a vykoukl čumáček. Pidlimužík k němu pomalu přistoupil a sáhl mu na čumáček, ale ten se zase rychle schoval. "Tak neboj, my ti nic neuděláme" chlácholil ho pidlimužík a snažil se najít to místo, kam se čumáček schoval. Ježek byl chvilku schovaný a pak si dodal odvahy a roztočil se. Plaše se díval na Karla, Pinďu i pidlimužíka. "Ach jo, tak budeme mít o krk navíc" řekl Karel a šel pro krabici do které nasypal hobliny z pytle na zátop a milého ježka do ní uložil. Chtěl ho odnést do domu, ale pidlimužík váhavě povídá. "Nech ho tady, alespoň tu nebudu sám. Budu se o něj starat a hrát si s ním budu" sliboval a Karel po chvilce uvažování přikývl a krabici s ježkem zase položil. Došel mu pro vodu, z mrazáku vyndal kus mletého masa a dal ho rozmrznout. Když maso rozmrzlo, zamíchal do něj vajíčko a odnesl to do autobusu. Ježek, ale jíst nechtěl, tak to tam Karel nechal a šel domů spát. Ráno se přišel na ježka podívat a zjistil, že s ním v krabici sedí pidlimužík a vkládá mu kousky masa do tlamičky. Byl na ně tak roztomilý pohled, že Karel nechtěl rušit a potichu odešel.
Podzim byl v plném proudu, často pršelo a foukal studený vítr. Karel zvažoval, jestli ještě někam s Bertíkem vyrazí nebo ne, ale někam daleko se bál. Jednou za ním přišel starosta, že by chtěl pro místní důchodce uspořádat výlet na Karlštejn, ale že pronájem autobus je hrozně drahý a jestli by nemohl jet Karel se svým autobusem, benzín že by mu zaplatil úřad. Karel to zvážil a uznal, že by bylo dobré být užitečný a tak se dohodli, že příští sobotu pojedou důchodci na Karlštejn, protože to je poslední víkend, kdy mají otevřeno, než se brány hradu uzavřou na zimu. Filip poslední dobou vyrážel na celé dny pryč a Karel ho podezříval, že si někde našel nějakou pěknou micku a za tou že chodí. Zvykl si i na to, že byl pryč den i noc, ale další den byl vždycky zpátky. Když Karel v sobotu vyndal krabici s ježkem a dal jí do kůlny, vyrazil k obecnímu úřadu, kde na něj už čekala spousta babiček a dědečků, co se těšili na výlet. Karel si byl vědom veliké zodpovědnosti za tolik lidí a také si uvědomoval, že sám není úplně zdráv, přestože ho srdíčko poslední dobou nezlobilo, takže jel opatrně, pomalu, vždyť není spěch. Všem se výlet moc líbil a cestou zpátky většina uondaných turistů usnula. Karel je vyložil opět před obecním úřadem. Když přijel domů, Filip tam nebyl. Pinďa poskakoval kolem Karla a vítal ho, jako by ho neviděl několik dní. Karel dal opět ježka na starosti Pidlimužíkovi a šel připravit všem večeři. Připravil i pro Filipa, protože až se vrátí ze záletů, bude mít hlad. Ale ráno byla Filipova miska prázdná. Však on přijde, říkal si Karel a celý den Filipa vyhlížel. Když se přichýlil večer, začal být nervózní. Chodil okolo domu a volal ho, ale Filip nikde. Celý ustaraný šel spát, ale pořád se budil a chodil se dívat, jestli ten Don Juan už přišel, ale nebyl tam. Ráno už měl opravdu strach a s Pinďou šli všude tam, kam věděli, že Filip chodívá. Pak se Pinďa divoce rozštěkal a kolem něčeho obíhal dokolečka. Karel rychle přiběhl a podíval se, co to Pinďa našel. Byl to Filip, nebo se to tak alespoň zdálo. Byl to kocourek celý potrhaný, krvácel a sotva dýchal. Karel na něj promluvil :"Filipe, Filípku, jsi to ty?" Kocourek slabě zamňoukal, ale ani hlavičku nezvedl. Karel si bleskurychle sundal bundu a kocourka do ní vložil. S Pinďou v závěsu uháněl domů, bundu položil na sedadlo do auta, do domu vběhl pro peníze a doklady. Potom skočil do auta a uháněl na veterinu. Pinďa jel samozřejmě s ním a celou dobu kňučel. S bundou v náručí vběhl do čekárny k panu doktorovi ,bušil na dveře a Pinďa do toho divoce štěkal. Pan doktor polekaně otevřel a když uviděl uříceného a vyděšeného Karla s Pinďou, bylo mu jasné, že se stalo něco vážného. Pozval Karla dál a ten položil uzlík na vyšetřovací stůl. Pan doktor ho rozbalil a podíval se na Filipa. Ten už byl více mrtvý než živý. "Pane bože, ten tedy vypadá. Co se mu stalo?" zeptal se. "Nevím, opravdu nevím. Ani nevím, kdy se mu to stalo. Dva dny nebyl doma. Šli jsme ho s Pinďou hledat a takhle jsme ho našli" odpověděl Karel a slzy měl na krajíčku. "Karle, běžte prosím, s Pinďou do čekárny. Uděláme, co bude v našich silách, abychom ho zachránili" řekl pan doktor a Karel s Pinďou poslušně šli. Seděli v čekárně dvě hodiny a Karel nedokázal ani promluvit. Když se dveře ordinace otevřely, vyskočil a očekával co mu pan doktor řekne. "Žije, Karle, ale jestli to přežije, rozhodne noc. Necháme si ho tady a vy jeďte domů". Požádal je pan doktor. "A co se mu vlastně stalo?" zeptal se Karel. "Asi se popral a nezvítězil" to se někdy stává. Je to ale statný kocour, má šanci". Řekl pan doktor a s tím se s nimi rozloučil. Cesta domů byla smutná a noc ještě smutnější. Ráno si Karel sedl k telefonu a chtěl panu doktorovi zavolat, jak na tom Filip je, ale bál se, že uslyší něco, co slyšet nechce a tak tam seděl a díval se na telefon. Pak najednou telefon sám zazvonil. Karel se lekl, ale zvedl ho. "Dobrý den Karle, tak mám pro vás dobré zprávy. Žije a bude žít". Pokračování příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama