Leden 2012

Díky Shirley

23. ledna 2012 v 14:14 | Jana Jindráková
Zamýšlela jsem se nad tím, jak vnímáme čas a potažmo náš věk. Jako malá jsem se hrozně těšila na to až mi bude deset let. Přišlo mi, že už budu velká holka, když místo jednoho čísla budu mít dvě. Pak jsem se nemohla dočkat, až mi bude dvanáct a budu moct jezdit v autě vepředu. Tyto očekávané narozeniny jsem oslavila u tety, která má tři syny. Pán Bůh si mohl vybrat z 365 dní v roce, ale ne, on mi musel nadělit první měsíčky k narozeninám. Tak díky. Dostala jsem dvojnásobného hobla od svých bratranců. Šlapala jsem životu na plyn a chtěla, aby to jelo, co to dá. Na patnáctiny jsem se klepala z důvodu obdržení občanského průkazu. V osmnácti jsem řešila dilema, že když budu dospělá, můžou mě zavřít, když něco vyvedu. "Tak nic nevyváděj a nezavřou tě", řekla mi máma a bylo vymalováno. Pak jsem jela dlouhou dobu na volnoběh a nikam se nehnala. S blížící se třicítkou jsem začala používat i brzdu. Už by to tak letět nemuselo. Jen jsem se otočila a z těch mých miminek jsou velcí kluci. Teď už docela mohutně brzdím, protože v dálce vidím ceduli s čtyřicítkou. Ne, že bych se jí bála, ti kdo už tuhle cifru minuli, tvrdí, že teď život začíná. No uvidíme.
Před dvěma lety jsem byla v divadle na úžasné one women show se Simonou Stašovou - Shirley Valentine. Smíchy jsem brečela a pak jsem brečela dojetím, když se ona Shirley středního věku zamýšlela nad tím, jak jí ten život protekl mezi prsty, kde jsou ty sny a plány, které jako mladá měla? Žila, nebo se jenom životem sunula? Silná myšlenka. Sehnala jsem lístky a šla se na Shirley podívat znovu a klidně bych šla i potřetí. Díky ní jsem si uvědomila, že žiju naplno, beru si od života, co mi nabízí a někdy urvu i to, co mi dát nechce. Ve třicetičtyřech letech jsem se pustila do vysoké školy a teď jsem ve finiši. Těším se, až mi před jméno přibydou ta dvě písmenka a já si zhluboka oddychnu. Ale na jak dlouho? Už si plánuju, jak napíšu tu knihu, jak namaluju ten obraz, jak si udělám státnice z angličtiny, obuju se do němčiny….. Já si vždycky něco najdu. Ale díky Shirley vím, že jedu na plný plyn, že brzdit nemá smysl. Moc ráda bych, až mi přijde povolávací rozkaz (doufám, že tam nahoru), si řekla, že jsem ten čas vyplnila, užila si ho a to bez ohledu na to, kdy budu muset odejít. P.S. Ještě takových 40 let bych ale potřebovala, abych to všechno stihla.

Pohádka o starém autobusu díl 12

18. ledna 2012 v 12:16 | Jana Jindráková
Když se Karel probudil, nemohl si uvědomit kde je. Rozhlížel se a pomalu mu docházelo, že je na půdě, že usnul a zdál se mu zvláštní sen. Venku už padla tma a tak opatrně slezl po žebříku i s malou dřevěnou truhličkou. Šel se umýt, protože byl celý od prachu a zatopil v kamnech, sedl si k nim a znovu se věcmi z truhličky probíral. Přemýšlel nad tím, co se mu zdálo. Bylo to proto, co si přečetl v maminčině deníku, nebo to má být nějaké další znamení. Zdálo se mu o pidlimužíkovi, to věděl, ale kdo je vlastně pidlimužík, proč nemůže odejít z autobusu a proč tu vůbec je? V noci se převaloval, usínal a budil se, zdály se mu divoké sny a ráno měl pocit, že snad vůbec nespal. Rozhodl se, že musí najít odpověď na svoje otázky. Po snídani se teple oblékl, vzal hole a pomalu, opatrně vyrazil k autobusu. Otevřel dveře a zavolal:"Pidlimužíku, jsi tu?" nic se neozvalo. Podíval se do krabice k ježkovi, ale ten spal a byl tam sám. "Pidlimužíku, ozvi se, potřebuji s tebou mluvit", zavolal znovu. Po chvilce ticha uslyšel šramot a z dírky v sedačce vykoukla rozmrzelá hlavička. Pidlimužík zívnul, protáhl se a koukl na Karla. "To už je jaro?", zeptal se. "Není, ale potřebuji se tě na něco zeptat. Mám spoustu otázek, které mi nedají spát", řekl a smutně se podíval na pidlimužíka. Ten znovu zívl, protáhl se a vysoukal se z díry celý. "Cos mi přinesl dobrého", zeptal se uličnicky a mrkl na Karla. Ten vytáhl z kapsy jablíčko a pár oříšků. Pidlimužík si sedl na sedačku a pustil se do jablíčka. "Tak se ptej", řekl s plnou pusou. Karel mu vyprávěl o maminčině deníku, o tom, co se jí zdálo po jeho narození, jak usnul na půdě a jak se i jemu zdál podobný sen o malém mužíčkovi, ve kterém poznal pidlimužíka. "Proč tu jsi, proč nemůžeš odejít z autobusu a proč se mamince i mě o tobě zdálo?" Zeptal se. Pidlimužík se podrbal na rozcuchané hlavičce, vytáhl z ucha kus výplně ze sedačky a prsem se dotkl oříšku. Skořápka se rozskočila a na sedačku vypadl oříšek. Pidlimužík si ho kousek ukousl a zadumaně se díval na Karla, ale neodpovídal. Karel čekal. "To je moc otázek najednou", řekl po chvilce pidlimužík "a já nevím, na kterou ti odpovědět dřív. Ale víš, co? Uděláme to tak, že já ti odpovím na jednu z těch tří. Ty si vyber na kterou. Někdy příště si promluvíme o další otázce" navrhl pidlimužík. Karel byl zklamaný, doufal, že mu pidlimužík vysvětlí co a jak a jemu tak bude všechno jasné. Chvilku přemýšlel o tom, kterou otázku mu pidlimužík zodpoví. Došel k závěru, že začne od začátku. "Proč žiješ v tomto autobusu?" zeptal se nakonec. "Dobrá otázka", vypísknul pidlimužík. "Já jsem srdcem i duší tohoto autobusu. Tento autobus byl třistatřicátýtřetí vyrobený v noci, když byla silná bouře a vítr a stalo se něco zvláštního, že jsem se s tím autobuse narodil i já. Mám ho hlídat, chránit a nemůžu od něj odejít. Můžu být venku, ale jenom na pár metrů daleko. Kdybych odešel, nemohl bych dýchat, žít a Bertík by se stal obyčejným autobusem a já bych se vytratil." Vypověděl. "A teď už jdi, chce se mi spát. Příště přines zase něco dobrého, ale přijď až na jaře", řekl a s tím zmizel v díře v sedačce. Karel se vybelhal z autobusu a šel zpět do domu. Sedl si do křesla a přemýšlel o tom, co se dozvěděl. Je to vůbec možné? Je dospělý, copak může věřit na zázraky? Ale zase pidlimužík skutečně existuje a sám viděl, že to, jak louskal oříšky rozhodně nebylo normální. Přemýšlel, přemýšlel, až ho z toho hlava rozbolela. Měl opravdu o čem přemýšlet.
Dny ubíhaly, noha bolela méně a méně až Karel mohl odložit i hole. Chodil po domě opatrně, ale šlo to. Pinďa pobíhal okolo něj a z jeho štěkotu bylo patrné, že očekává, že vyrazí na procházku. "To si musíme ještě počkat, až sleze sníh, Pinďo", pohladil ho Karel po hlavičce a vypustil ho na zahradu. Filip se toulal ve stodole a lovil myši. V následujících dnech se oteplilo a sníh pomalu roztával. Ve vzduchu bylo cítit blížící se jaro, ale Karlovi v hlavě pořád zněly ony otázky. Pokračování příště