Díky Shirley

23. ledna 2012 v 14:14 | Jana Jindráková
Zamýšlela jsem se nad tím, jak vnímáme čas a potažmo náš věk. Jako malá jsem se hrozně těšila na to až mi bude deset let. Přišlo mi, že už budu velká holka, když místo jednoho čísla budu mít dvě. Pak jsem se nemohla dočkat, až mi bude dvanáct a budu moct jezdit v autě vepředu. Tyto očekávané narozeniny jsem oslavila u tety, která má tři syny. Pán Bůh si mohl vybrat z 365 dní v roce, ale ne, on mi musel nadělit první měsíčky k narozeninám. Tak díky. Dostala jsem dvojnásobného hobla od svých bratranců. Šlapala jsem životu na plyn a chtěla, aby to jelo, co to dá. Na patnáctiny jsem se klepala z důvodu obdržení občanského průkazu. V osmnácti jsem řešila dilema, že když budu dospělá, můžou mě zavřít, když něco vyvedu. "Tak nic nevyváděj a nezavřou tě", řekla mi máma a bylo vymalováno. Pak jsem jela dlouhou dobu na volnoběh a nikam se nehnala. S blížící se třicítkou jsem začala používat i brzdu. Už by to tak letět nemuselo. Jen jsem se otočila a z těch mých miminek jsou velcí kluci. Teď už docela mohutně brzdím, protože v dálce vidím ceduli s čtyřicítkou. Ne, že bych se jí bála, ti kdo už tuhle cifru minuli, tvrdí, že teď život začíná. No uvidíme.
Před dvěma lety jsem byla v divadle na úžasné one women show se Simonou Stašovou - Shirley Valentine. Smíchy jsem brečela a pak jsem brečela dojetím, když se ona Shirley středního věku zamýšlela nad tím, jak jí ten život protekl mezi prsty, kde jsou ty sny a plány, které jako mladá měla? Žila, nebo se jenom životem sunula? Silná myšlenka. Sehnala jsem lístky a šla se na Shirley podívat znovu a klidně bych šla i potřetí. Díky ní jsem si uvědomila, že žiju naplno, beru si od života, co mi nabízí a někdy urvu i to, co mi dát nechce. Ve třicetičtyřech letech jsem se pustila do vysoké školy a teď jsem ve finiši. Těším se, až mi před jméno přibydou ta dvě písmenka a já si zhluboka oddychnu. Ale na jak dlouho? Už si plánuju, jak napíšu tu knihu, jak namaluju ten obraz, jak si udělám státnice z angličtiny, obuju se do němčiny….. Já si vždycky něco najdu. Ale díky Shirley vím, že jedu na plný plyn, že brzdit nemá smysl. Moc ráda bych, až mi přijde povolávací rozkaz (doufám, že tam nahoru), si řekla, že jsem ten čas vyplnila, užila si ho a to bez ohledu na to, kdy budu muset odejít. P.S. Ještě takových 40 let bych ale potřebovala, abych to všechno stihla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama