Únor 2012

Pohádka o starém autobusu díl 15

24. února 2012 v 13:28 | Jana Jindráková
Příjezd do Plzně se vydařil. Bertík, jako největší z veteránů, kteří dorazili, si užíval pozornosti lidí okolo. Všichni se na něj usmívali a pochvalně kývali hlavami. Někteří po pohladili po nablýskaném laku a to měl Bertík moc rád. Co měl rád ještě víc, byly děti a těch tam byla spousta. Karel jim dovolil si vlézt do Bertíka, posedět si v něm a koukat z okýnek. Musely se ale slušně chovat, žádné rozjívené děti tam nesměly a protože děti Bertík opravdu hodně zajímal, byly hodné a slušné. Bertík se cítil jako mladík a jemu i Karlovi to připomnělo chvíle jejich mládí. Později odpoledne k nim přistoupil starší pán a velmi pozorně si Bertíka prohlížel. Ten cítil pánův zájem a snažil se vypadat co nejlépe. Kroutil zrcátky a házel na něj slunečními odrazy prasátka, aby na sebe upozornil. Pán přistoupil ke Karlovi a řekl: "Dobrý den, jmenuji se Emil Nezbedný a jsem ředitelem Technického muzea v Praze. Váš autobus mě zaujal. Neprodal byste nám ho?" Karel byl jeho nabídkou velmi zaskočený a co teprve pidlimužík a Bertík sám. "Víte, autobusu z té doby, jako je ten Váš, nám v expozici chybí a už dlouho ho sháníme. Ten Váš je evidentně ve výborném stavu. Kolik byste za něj chtěl?" zeptal se. Bertík ani nedýchal a pidlimužík Karla provrtával pohledem, který, kdyby ho Karel zachytil, by mu způsobil velké bolení hlavy. "Víte, já jsem o prodeji nikdy nepřemýšlel. Tento autobus, mě jako kluka vozil do školy a já na něj po letech náhodou narazil na zahradě bývalého školního řidiče. Opravil jsem ho a splnil si svůj klukovský sen. Myslím, že neexistuje částka, za kterou byste si mohl koupit ten můj sen. Nezlobte se. Já Vám za tu nabídku děkuji, moc mi Váš zájem lichotí, ale nemohu jí přijmout." Odpověděl Karel. Pidlimužík si zhluboka oddychl a Bertík uvolnil strachy stažené ventily. Emil Nezbedný byl zklamaný, a tak alespoň požádal, jestli by si mohl projít autobus zevnitř. To mu Karel rád umožnil a sám ho provedl a dokonce mu ukázal srdíčko, které sám před mnoha a mnoha lety vyryl do laku pod oknem. "Chápu, že ho nechcete prodat, ale kdybyste si to rozmyslel, tady máte mojí vizitku", a podal mu lístek s číslem. Už se chtěl rozloučit, ale Karel ho zadržel :"Měl bych pro Vás jeden návrh", řekl. V pidlimužíkovi znovu hrklo, jako ve starých pendlovkách. "Co kdybych Vám autobus zapůjčil na zimu? Víte, já s ním přes zimu nejezdím a parkuji ho na zahradě. Myslím, že mu ta zima moc dobře nedělá a tak mě napadlo, že bych vám ho na zimu půjčil jako exponát." Řekl Karel. "To je zajímavá nabídka. Kolik byste chtěl za zapůjčení?" zeptal se pan Nezbedný. "Nic, jenom volný vstup do muzea pro sebe a mojí dceru s rodinou." Odvětil Karel a na to si plácli. Nakonec ze srazu veteránů odjížděli všichni spokojeni. Bertík si užil pozornosti, pidlimužík byl rád, že je Karel neprodal, pan Nezbedný sice autobus nekoupil, ale zase získal na 4 měsíce zdarma exponát a Karel si nemusel dělat starosti, že mu Bertík přes zimu zrezne. Domů se vrátili až za tmy a všichni byli utrmácení a unavení, ale spokojení.
Jednou ráno, to už bylo jaro v plné síle, Karla vzbudilo troubení Bertíka. Nebylo poplašné, to už poznal, spíš jakoby ho volal a chtěl mu něco říct. Karel se nerad vyhrabal z peřin, vzal si na sebe župan a šel se podívat na zahradu. Po zahradě lítal pidlimužík, skákal do výšky Karlových kolen a výskal radostí. Když se Karel rozkoukal, uviděl na zahradě čtyři ježky. Dva velké a dva malé. Rázem pochopil, proč pidlimužík tak vyvádí. Byl to jeho kamarád ježek a přišel i s celou rodinkou. Sám z toho měl radost, když viděl, jak je pidlimužík šťastný. "Představ si Karle, zabydlel se tady u nás s rodinkou. Bydlí támhle za stodolou", vykřikoval pidlimužík a vrhl se obejmout svého starého přítele. Ale kdo se kdy objímal s ježkem ví, že to bolí a navíc to ježci moc rádi nemají a stočí se do klubíčka. Pidlimužík ječel, jak se popíchal, ale smál se u toho. Ježek s rodinou strávil celý den na zahradě, pidlimužík mu ukázal Pepu. Pepovi neukázal nikoho, protože ten byl téměř slepý, ale jakmile se o ježka píchl, věděl, s kým má tu čest. Karel byl moc rád, že se ježek vrátil a šel si uvařit kávu. Z okna pak pozoroval pidlimužíka, jak se točí kolem svých přátel a měl radost, že je pidlimužík šťastný.

Sny a fantazie

20. února 2012 v 19:52 | Jana Jindráková
Někde jsem četla, že pokud se vám zdají každou noc sny, je to proto, že jste člověk s fantazií. Jestli je tato rovnice pravdivá, můžu s čistým svědomým říct, že s mojí fantazií je všechno naprosto v pořádku, ba co víc, jsem, co se týče fantazie, nadprůměrná. Sny se mi zdají pořád a to nejen v noci. Dám si šlofíčka po obědě a můžu vám zaručit, že rozhodně nebude bezesný. Těch snových milostných románků, s muži, o kterých by mě s otevřenýma očima snít nenapadlo, jsem měla tolik, že by pařížská kurtizána byla proti mně jeptiška. Nedávno jsem se ve snu pohádala se šéfem takovým způsobem, že jsem měla ráno co dělat, abych ho pozdravila. Spoustu nedořešených konfliktů jsem bohužel vyřešila jenom ve snu. A to, co všechno se mi dokáže pomíchat dohromady, by nedokázali vymyslet ani v Holywoodu. Minulou sobotu jsem měla nad ránem krásný sen. Ležím na pláži u moře, je mi krásně vedro, moře šumí a slyším hlasy našich kluků, takže vím, že se neutopili a tak můžu krásně relaxovat. No prostě ráj, který najednou přerušil můj muž, když mi začal brousit čelo smirkovým papírem. I v tom snu jsem tak nějak pochopila, že to je divné. Dost to bolelo a tak jsem otevřela oči. Nebyl to manžel, kdo mi brousil čelo, ale naše kočka, která mi ho olizovala. Kdo má kočku, ví, že jejich jazyk si se smirkovým papírem nezadá. To co šumělo, nebylo moře, ale voda napouštějící se do záchodu. Vedro mi nebylo od letního slunce, ale proto, že jsem byla zamotaná do peřiny tak, že mi koukala jenom hlava s obroušeným čelem. Jediné co bylo skutečné, byly hlasy našich dětí, které si šeptaly tak hlasitě, že mohly rovnou řvát a vyšlo by to na stejno. Tomu říkám pád do reality. Přesto je spaní moje nejmilejší zimní činnost a tak se chystám se ke spánku a těším se, co moje bujná fantazie zase vymyslí. Dobrou noc.


Pohádka o starém autobusu díl 14

15. února 2012 v 16:38 | Jana Jindráková
"Jmenuje se Pepa", řekl pidlimužík Karlovi. Mluvil o krtkovi o kterého se staral. "Je s ním sranda. Sice vůbec nevidí, špatně slyší a má chromou pravou tlapku, ale má smysl pro humor", pokračoval pidlimužík. Karel si nějak nedovedl představit, jak se projevuje krtek se smyslem pro humor, ale budiž, nebude pidlimužíkovi kazit radost. "Představ si, že žížaly nejí jenom tak, nejdříve na ní udělá uzel, pořádně ho utáhne a potom jí sní. Nevím, proč to dělá." Vyprávěl pidlimužík. "Hele, tohle snad ani nechci poslouchat", řekl Karel a pokrčil nos , když si představil to, co mu pidlimužík popisoval. Nicméně přítomnost krtka na zahradě způsobila hodně problémů. Když se Filip vrátil ze záletů, čmuchal, čmuchal hlodavce a jako správná šelma se vydal na lov. Lovícího Filipa uviděl pidlimužík a zavřeštěl tak, až Filip nadskočil a zaprskal. To uslyšel Pinďa a začal lítat po zahradě a štěkal jako o život. Tohle se opakovalo několikrát a tak Karel svolal poradu. Posadil si krtka s pidlimužíkem, Pinďu i Filipa do řady a spustil řeč : "Filipe, tohle je krtek Pepa. Je to pidlimužíkův chráněnec a kamarád. Je chromý a ty ho nebudeš honit a rozhodně ho nesežereš. Jasné?" Filip se na něj díval znuděným pohledem a začal si lízat tlapku a pak si okusoval drápky, protáhl se, stočil do klubíčka a hodlal si zdřímnou a vůbec dával Karlovi najevo, že co jeho se týče, ať mu krtek nekříží cestu, jinak za sebe neručí. Karel se rozzlobil a chytil Filipa za kůži za krkem a dal si ho těsně před obličej. "Poslouchej ty Kasanovo, tebe jsme se taky ujali a nenechali tě umřít a to hned dvakrát, tak budeš kamarád a necháš tady Pepu na pokoji. Je to jasné?" řekl Karel s takovou důrazností, že Filip prsknul, seknul drápkem, vysmekl se mu a zmizel ve stodole. Nicméně od toho dne už nechal Pepu na pokoji. Od Filipa byl sice klid, ale krtkův pach stále provokoval Pinďův citlivý čumák a tak hrozilo, že se neudrží zase Pinďa. No, není jednoduché mít na jedné zahradě zvířátka, která se v normálním případě nesnáší a žerou. Pidlimužík byl úplně vyčerpaný z ochrany a péče o Pepu, ale časem se situace uklidnila a všichni si zvykli. Krtek spával v bedně s hlínou a snažil se vyhýbat Filipovi i Pinďovi.
Protože jaro jelo na plné obrátky, bylo na čase, vyrazit s Bertíkem do světa. Tím světem bylo pro začátek nejbližší okolí. Aby mohl pidlimužík pohodlně cestovat, vyrobil mu Karel malé křesílko, které přilepil na palubní desku. "Když pojedeme sami, můžeš si dělat, co chceš, ale když někoho povezeme, je potřeba, aby ses choval jako figurka. Budu říkat, že jsi můj talisman pro štěstí." Řekl Karel a pidlimužík souhlasil. Rozhodně neměl zájem na tom, aby někdo další věděl o jeho existenci.
Jednoho dne, když Karel pil ranní kávu a četl si noviny, padl jeho zrak na článek o plánovaném srazu automobilových veteránů. "To je ono", vykřikl Karel. "Pidlimužíku, pojedeme na sraz veteránů. Bertík je sice autobus, ale to snad nevadí." Pidlimužík netušil o čem to Karel mluví a proč je tak rozjařený a tak mu to Karel vysvětlil. "Můžeme našeho Bertíka předvést lidem, co mají rádi stará auta, pečují o ně a jezdí na různé výstavy a soutěže." "To se mu bude líbit" odvětil pidlimužík. "Bertík je rád středem pozornosti". A tak začaly mohutné přípravy. Sraz se měl konat za tři týdny v Plzni, což nebylo tak daleko a tak se čistilo, opravovala, myla se okna, leštila světla a při tom všem šmrdlání a lechtání se Bertík občas otřásl a zavrněl. "Buď hodnej, nebo se nebudeš líbit", káral ho pidlimužík a tak Bertík držel a když se blížil den srazu, leskl se, jako by sjel před chvílí z výrobního pásu.
Ráno si Karel sbalil jídlo, pití a Pinďu s pidlimužíkem, nasedli do Bertíka a vyrazili směr Plzeň. Nejeli po dálnici, chtěli si cestu užít a jeli po okresních silnicích. Všude, kudy projížděli, působili pozdvižení. Takový starý a krásný autobus se nevidí každý den. Bertík si té pozornosti všímal a začínal se naparovat. Kroutil zatáčky, vypouštěl kouř z výfuku, až to v něm škytlo a začalo se mu kouřit z motoru. Karel se lekl, zastavil, hned jak to šlo a utíkal k motoru. Zvedl kapotu a z ní se vyvalila pára. Bertíkovi se z toho všeho naparování začala vařit voda v chladiči. "Ty jsi úplně nemožnej a namyšlenej", křičel na něj pidlimužík. "Jen na tebe někdo zírá, ty se začněš naparovat a teď kvůli tobě nedojedeme na sraz veteránů" káral ho. Karel se smál a krotil pidlimužíka i Bertíka. "Tak kluci, nechte toho", povídal. Nalil do Bertíkova chladiče novou vodu z kanystru a poklepal ho po karosérii. "Už neblbni, ať dojedem", prosil Karel a chytil pidlimužíka za kabátek a odnesl ho do vozu. Chvilku ještě počkali a když klesla teplota v motoru vyrazili do Plzně. Pokračování příště

Andělíčku můj strážníčku

15. února 2012 v 15:48 | Jana Jindráková
Jsem si jistá, že každý máme svého andělíčka strážníčka. Možná na ně nevěříte, možná je nevidíte, ale jsou. Ten můj se už něco nalítal, tolikrát mě varoval, byť to tak zpočátku nevypadalo. Jenom je potřeba vidět znamení, mýt oči i uši dokořán. Když jsem ležela několik týdnů upoutaná na lůžko a smutnila nad svým osudem, přišel ke mně můj anděl a řekl :"Kde se ti to stalo?" "V hotelu, v konferenční místnosti." Odpověděla jsem mu. "Byli tam kolem tebe lidé?" zeptal se znovu. "Ano, byli tam všichni moji kolegové." "Vidíš, a to jsem zařídil já. Muselo se to stát, to jsem odvrátit nedokázal, ale dokázal jsem zařídit, aby, až se to stane, jsi nebyla sama." Anděl odešel a já přemýšlela o jeho slovech a začal mi běhat mráz po zádech, když jsem si uvědomila, v kolika okamžicích se mi to mohlo stát. Den předem jsem vezla děti a kamarádku autem, pak jsem sama ležela v lázeňské vaně s vodou po bradu a pár minut před tím kolapsem jsem byla v mrazu sama v lese na procházce. Můj anděl měl pravdu, bylo to sice strašné, ale bylo kolem mě spousta lidí, kteří se o mě postarali a zavolali záchranku. Díky němu i díky jim, tady dneska jsem. Snažím se předvídat nebezpečí, která hrozí mě a především mým dětem, vyhlížím naše anděly a dělám všechno pro to, aby se nic nestalo. Zatím se dá říci, že je to v mých rukách. Zatím, když přecházíme ulici, vezmu děti za ruku a převedu je. Ale jednou a nebude to dlouho trvat, už svoji ruku do mé nestrčí a já vím, že pak stačí jeden neopatrný krok, jeden hloupý dětský nápad, jedno zbrklé vyběhnutí za míčem a je konec. Prosím naše anděly, aby byli stále bdělí, aby nás chránili a nedopustili, aby se stalo něco strašného. Je mi to hrozně líto a myslím na to pořád, ale ptám se, kde byl anděl TOHO kluka, co pár hodin po oslavě Silvestra šel domů podél trati? Proč ON šel tak blízko, proč HO anděl nevaroval? Nebo HO varoval a ON, oslaben oslavováním, jeho varování neslyšel? A kde je teď JEHO anděl, když ON už ho nepotřebuje? Možná ještě pořád sedí u té trati a pláče. Prosím, nezarmucujte svoje anděly, rozhlížejte se kolem sebe a vnímejte varování, která nám dávají, aby pak nemusely vaše mámy plakat.

To by se mi líbilo

14. února 2012 v 12:08 | Jana Jindráková
Na světě je tolik krásných míst, které stojí za to vidět. Ani vyjmenovat je nedokážu. Pro mě to má ale jednu zásadní vadu. K tomu, abych ta místa navštívila, bych musela cestovat a to především letadlem. No a jsme u jádra problému. Já nelétám. Křídla mi nenarostla a letadel se bojím. O tom, co stojí letenky už ani nemluvím. Takže, dokud někdo nevymyslí jiný způsob cestování, mám utrum. Dneska se mi zablýsklo na lepší časy. Ráno zazvonil telefon a tam se ozvalo :"Dobrý den, mám dotaz. Včera jsem Vám posílala faxem paní Mílu, ale nějak nám to tu zlobí a tak nevím, jestli Vám tam vylezla. Můžete se na to podívat?" Podívala jsem se na fax a paní Mílu jsem neviděla. Nicméně představa paní Míly lezoucí z faxu mi vnukla nápad. Kdyby mě někdo poslal faxem do Karibiku, na Havaj, do Thajska.... byla bych tam hned s minimálními náklady. Otázka je, jestli by šly se mnou poslat i kufry. Taky nevím, jestli to nebolí, ale zeptám se paní Míly, až vyleze. No a ještě jednu obavu mám. Někdy fax prostě nedorazí a ztratí se v éteru. Co kdybych se i já ztratila? A hledal by mě vůbec někdo? No nic, počkám si na nějaký lepší způsob cestování, třeba poslat e-mailem.

P.S. Paní Míla dorazila. Jednalo se o spotřebu implantátů na operaci paní Míly X.

Pohádka o starém autobusu díl 13

9. února 2012 v 12:59 | Jana Jindráková
O tom, že se blíží jaro už, nebylo možné pochybovat. V noci sice ještě mrzlo, ale přes den už svítilo sluníčko a teploty vystoupily nad nulu a tak se ze souvislé sněhové pokrývky stávaly ojedinělé polštáře a za pár dní i ony zmizely. Na místo nich zůstala na zemi švachtanice, ze které začaly vystrkovat hlavičky sněženky, protože je lákalo sluníčko. Když zjistily, že jaro je opravdu tady, vyskákaly ze země a zkrášlily okolní krajinu. Tráva se začala zelenat, ptáčci zpívali veselejší písničku a Karel mohl natrvalo odložit hůl. Když oschlo bláto, vyrazil s Pinďou na první dlouhou procházku. Zpočátku se mu šlo ztěžka, ale jarní vzduch a sluníčko ho rychle posílili a tak si s Pinďou vykračovali zvesela. Když se vrátili z procházky, zašel Karel do autobusu a zahlaholil : "Hola, hola, ospalci, je tady jaro, vstáváme, vstáváme". Za chviličku se objevila střapatá hlavička pidlimužíka. Zívl, protáhl se a vykoukl z okna. "Hurá, jaro je tady", zavolal a začal tančit oslavný tanec jara. Ten tanec sestával z bláznivého skákání, kroucení zadečkem, mávání rukama, výskokama, otočkama a výskáním : "Jupííí já jééééje". Karel se smál, ale chápal pidlimužíkovu radost. Když se skřítek vydováděl, utíkal se podívat na svého pichlavého kamaráda. I ten už otevřel očka a vrtěl čumáčkem, jak nasával jarní vzduch. "Tak, budeš moci jít do světa", řekl Karel a zvedl krabici s ježkem. Pidlimužík ztuhl jako by znovu udeřil mráz. "Jak to myslíš, že půjde do světa?" zeptal se udiveně. Karel se na něj podíval a začal vysvětlovat : "Ježek žije v přírodě. V autobuse strávil jenom zimu, protože byl malý a slabý a bez naší pomoci by nepřežil. Teď je ale čas, pustit ho zpět do přírody." "Já ho mám ale rád, je to můj kamarád", kňoural pidlimužík. Karlovi ho bylo líto, když viděl, jak nešťastně se kouká, ale stál si na svém: "Právě proto, že ho máš rád, musíš ho nechat jít. Nemůžeš ho nutit žít tak, jak ty bys chtěl, když pro něj je to proti přirozenosti." Říkal to smutně a opatrně, ale zároveň dost přesvědčivě, takže pidlimužík pochopil, že více se o tom nemůže diskutovat. Podíval se na ježka, seskočil k němu do krabice a rozloučil se s ním : "Tak ahoj." Pohladil ho po čumáčku a se slzami tekoucími po tvářích odešel. Vlezl zpět do své díry v sedačce a nevylezl, i když ho Karel prosil. Znovu mu vysvětloval, že je to tak správné, že ho chápe, protože byli s ježkem kamarádi, ale takhle to musí být. Nic naplat. Vzal ježka s krabicí a položil ji venku na trávu. Ježek se chvilku rozhlížel, čenichal a pak opatrně vylezl z krabice. "Přijď se na něj někdy podívat", prosil Karel ježka. Ten se ale ani neotočil a byl pryč.
Karel chodil za pidlimužíkem každý den, nosil mu jeho oblíbené pamlsky, ale pidlimužík nevylezl a ani se netknul všech těch dobrot. Karlovi to bylo líto a doufal, že ho to časem přejde, přesto neustával a chodil za ním každý den. Blížil se den výročí Karlovi svatby s Karolínou a tak se Karel rozhodl, že zajede za Karolínkou na hřbitov. Zašel si pro klíče od Bertíka. Alespoň bude mít Bertík příležitost si protáhnout kola po té dlouhé zimě, kdy jenom stál na zahradě. Karel nasedl do autobusu, zasunul klíčky do zapalování a otočil s nimi. Nic. Zkusil si znovu, ale zase nic. Napumpoval plynovým pedálem benzín a znovu otočil klíčkem. Motor ani neškytl. To je divné, pomyslel si Karel. Zvedl kapotu od motoru a hledal, kde by mohl být problém. Přezkoušel autobaterii, ale ta byla celou zimu v domě a nabíjela se, takže byla při síle. Zkusil hadičky od benzínu, řemeny a všechno možné, co ho jenom napadlo, ale nezdálo se, že by měl mít problém s nastartováním. Zašel do domu, převlékl se do montérek, přinesl si nářadí a ponořil se do motoru. Přes všechnu vynaloženou snahu žádný problém nenalezl. Napadlo ho, že by mu mohl pomoci pidlimužík a tak ho volal a prosil o pomoc, ale ten se ani neozval, ani nos nevystrčil. "Ach jo", povzdechl si Karel a svoji snahu vzdal. Za Karolínkou jel vlakem.
Druhý den ráno, když Karel otevřel dveře a chtěl vyjít na zahradu, uviděl něco hrozného. Tak to je snad zlý sen. Zahrada byla plná krtčích hromádek. Byly všude kam se podíval, byly i pod Bertíkem a bylo jich tolik, jako by tam operovala armáda krtků. "Do prkenné ohrady," zařval Karel a vztekle kopl do kýble, který stál poblíž. Šel pro hrábě a pustil se do rozhrabávání krtinců. Ten Karlův výkřik vylákal pidlimužíka z jeho úkrytu. Opatrně, aby ho Karel neviděl, vykoukl z okýnka. Oči vykulil na tu spoušť. Pozoroval Karla, jak se moří s prací a pak uviděl dvě myšky táhnoucí za sebou jednoho krtka. Tak to už ho popadla zvědavost do takové míry, že zapomněl na svoje trucování a vyběhl z autobusu a šel k myškám. Chvilku se na ně jenom díval a pak si jich Karel všiml a šel k nim. Zdálo se mu, jakoby s nimi pidlimužík mluvil. Karel měl na krtka hrozný vztek a měl chuť ho praštit hráběmi, ale pidlimužík ho zarazil. "Hele, uklidni se, jo?" řekl nakvašeně Karlovi a dal si ruce v bok. "Ten krtek je zraněný. Loni ho vzal nějaký zahradník lopatou a přerazil mu pravou tlapku. Od té doby hrabe jenom levou a jak nic nevidí a pravou tlapku má chromou, pořád zatáčí doleva a do něčeho naráží. Ony se o něj doposud staraly, ale včera se jim narodilo 10 mláďat a oni už o něj pečovat nemůžou. Krtek se jim ztratil a vyvedl tu spoušť u nás na zahradě." Vysvětlil pidlimužík Karlovi a otočil se zpět k myškám a krtkovi. Karel je nechal rokovat a pokračoval v rozhrabávání hromádek, ale po očku je stále pozoroval. Když už měl všechny hromádky rozhrabané, přišel pidlimužík k němu. "Já bych se o něj postaral" řekl opatrně a s úpěnlivou prosbou se díval na Karla. No tak to bude nadělení, mít krtka na zahradě, pomyslel si Karel, ale neměl to srdce pidlimužíkovi odmítnou a tak souhlasil. Pidlimužíkovi zajiskřila očička a upaloval sdělit hlodavcům, že od nynějška bude krtkův opatrovník on. A tak vzal Karel krabici po ježkovi a naplnil jí hlínou. Krabici dal do stodoly, u které byl Bertík zaparkovaný a pidlimužík se začal starat o krtka. Chodil mu pro žížaly, občas s ním lezl i do děr, ale jenom na chvilku, protože nemohl být nikdo dlouho bez Bertíka. Pidlimužík se měl o koho starat, byl užitečný a našel nového kamaráda, který by bez jeho pomoci asi nepřežil. Karel se na ně podíval s něhou v očích a šel se převléct do montérek. Když znovu přinesl nářadí a chystal se opět ponořit do hlubin Bertíkova motoru, zavolal na něj pidlimužík :"Ehm, to nářadí zase odnes. Myslím, že teď už nastartuješ". Karel se podivil, ale došel si pro klíčky a znovu zkusil nastartovat. Motor naskočil na první pokus. Karel se otočil na pidlimužíka. Ten se tvářil jako neviňátko, ale Karlovi to došlo. Když pidlimužík trucoval, Bertík nestartoval. "Ty potvoro jedna", zasmál se Karel a odnesl nářadí do kůlny. …pokračování příště.