Pohádka o starém autobusu díl 13

9. února 2012 v 12:59 | Jana Jindráková
O tom, že se blíží jaro už, nebylo možné pochybovat. V noci sice ještě mrzlo, ale přes den už svítilo sluníčko a teploty vystoupily nad nulu a tak se ze souvislé sněhové pokrývky stávaly ojedinělé polštáře a za pár dní i ony zmizely. Na místo nich zůstala na zemi švachtanice, ze které začaly vystrkovat hlavičky sněženky, protože je lákalo sluníčko. Když zjistily, že jaro je opravdu tady, vyskákaly ze země a zkrášlily okolní krajinu. Tráva se začala zelenat, ptáčci zpívali veselejší písničku a Karel mohl natrvalo odložit hůl. Když oschlo bláto, vyrazil s Pinďou na první dlouhou procházku. Zpočátku se mu šlo ztěžka, ale jarní vzduch a sluníčko ho rychle posílili a tak si s Pinďou vykračovali zvesela. Když se vrátili z procházky, zašel Karel do autobusu a zahlaholil : "Hola, hola, ospalci, je tady jaro, vstáváme, vstáváme". Za chviličku se objevila střapatá hlavička pidlimužíka. Zívl, protáhl se a vykoukl z okna. "Hurá, jaro je tady", zavolal a začal tančit oslavný tanec jara. Ten tanec sestával z bláznivého skákání, kroucení zadečkem, mávání rukama, výskokama, otočkama a výskáním : "Jupííí já jééééje". Karel se smál, ale chápal pidlimužíkovu radost. Když se skřítek vydováděl, utíkal se podívat na svého pichlavého kamaráda. I ten už otevřel očka a vrtěl čumáčkem, jak nasával jarní vzduch. "Tak, budeš moci jít do světa", řekl Karel a zvedl krabici s ježkem. Pidlimužík ztuhl jako by znovu udeřil mráz. "Jak to myslíš, že půjde do světa?" zeptal se udiveně. Karel se na něj podíval a začal vysvětlovat : "Ježek žije v přírodě. V autobuse strávil jenom zimu, protože byl malý a slabý a bez naší pomoci by nepřežil. Teď je ale čas, pustit ho zpět do přírody." "Já ho mám ale rád, je to můj kamarád", kňoural pidlimužík. Karlovi ho bylo líto, když viděl, jak nešťastně se kouká, ale stál si na svém: "Právě proto, že ho máš rád, musíš ho nechat jít. Nemůžeš ho nutit žít tak, jak ty bys chtěl, když pro něj je to proti přirozenosti." Říkal to smutně a opatrně, ale zároveň dost přesvědčivě, takže pidlimužík pochopil, že více se o tom nemůže diskutovat. Podíval se na ježka, seskočil k němu do krabice a rozloučil se s ním : "Tak ahoj." Pohladil ho po čumáčku a se slzami tekoucími po tvářích odešel. Vlezl zpět do své díry v sedačce a nevylezl, i když ho Karel prosil. Znovu mu vysvětloval, že je to tak správné, že ho chápe, protože byli s ježkem kamarádi, ale takhle to musí být. Nic naplat. Vzal ježka s krabicí a položil ji venku na trávu. Ježek se chvilku rozhlížel, čenichal a pak opatrně vylezl z krabice. "Přijď se na něj někdy podívat", prosil Karel ježka. Ten se ale ani neotočil a byl pryč.
Karel chodil za pidlimužíkem každý den, nosil mu jeho oblíbené pamlsky, ale pidlimužík nevylezl a ani se netknul všech těch dobrot. Karlovi to bylo líto a doufal, že ho to časem přejde, přesto neustával a chodil za ním každý den. Blížil se den výročí Karlovi svatby s Karolínou a tak se Karel rozhodl, že zajede za Karolínkou na hřbitov. Zašel si pro klíče od Bertíka. Alespoň bude mít Bertík příležitost si protáhnout kola po té dlouhé zimě, kdy jenom stál na zahradě. Karel nasedl do autobusu, zasunul klíčky do zapalování a otočil s nimi. Nic. Zkusil si znovu, ale zase nic. Napumpoval plynovým pedálem benzín a znovu otočil klíčkem. Motor ani neškytl. To je divné, pomyslel si Karel. Zvedl kapotu od motoru a hledal, kde by mohl být problém. Přezkoušel autobaterii, ale ta byla celou zimu v domě a nabíjela se, takže byla při síle. Zkusil hadičky od benzínu, řemeny a všechno možné, co ho jenom napadlo, ale nezdálo se, že by měl mít problém s nastartováním. Zašel do domu, převlékl se do montérek, přinesl si nářadí a ponořil se do motoru. Přes všechnu vynaloženou snahu žádný problém nenalezl. Napadlo ho, že by mu mohl pomoci pidlimužík a tak ho volal a prosil o pomoc, ale ten se ani neozval, ani nos nevystrčil. "Ach jo", povzdechl si Karel a svoji snahu vzdal. Za Karolínkou jel vlakem.
Druhý den ráno, když Karel otevřel dveře a chtěl vyjít na zahradu, uviděl něco hrozného. Tak to je snad zlý sen. Zahrada byla plná krtčích hromádek. Byly všude kam se podíval, byly i pod Bertíkem a bylo jich tolik, jako by tam operovala armáda krtků. "Do prkenné ohrady," zařval Karel a vztekle kopl do kýble, který stál poblíž. Šel pro hrábě a pustil se do rozhrabávání krtinců. Ten Karlův výkřik vylákal pidlimužíka z jeho úkrytu. Opatrně, aby ho Karel neviděl, vykoukl z okýnka. Oči vykulil na tu spoušť. Pozoroval Karla, jak se moří s prací a pak uviděl dvě myšky táhnoucí za sebou jednoho krtka. Tak to už ho popadla zvědavost do takové míry, že zapomněl na svoje trucování a vyběhl z autobusu a šel k myškám. Chvilku se na ně jenom díval a pak si jich Karel všiml a šel k nim. Zdálo se mu, jakoby s nimi pidlimužík mluvil. Karel měl na krtka hrozný vztek a měl chuť ho praštit hráběmi, ale pidlimužík ho zarazil. "Hele, uklidni se, jo?" řekl nakvašeně Karlovi a dal si ruce v bok. "Ten krtek je zraněný. Loni ho vzal nějaký zahradník lopatou a přerazil mu pravou tlapku. Od té doby hrabe jenom levou a jak nic nevidí a pravou tlapku má chromou, pořád zatáčí doleva a do něčeho naráží. Ony se o něj doposud staraly, ale včera se jim narodilo 10 mláďat a oni už o něj pečovat nemůžou. Krtek se jim ztratil a vyvedl tu spoušť u nás na zahradě." Vysvětlil pidlimužík Karlovi a otočil se zpět k myškám a krtkovi. Karel je nechal rokovat a pokračoval v rozhrabávání hromádek, ale po očku je stále pozoroval. Když už měl všechny hromádky rozhrabané, přišel pidlimužík k němu. "Já bych se o něj postaral" řekl opatrně a s úpěnlivou prosbou se díval na Karla. No tak to bude nadělení, mít krtka na zahradě, pomyslel si Karel, ale neměl to srdce pidlimužíkovi odmítnou a tak souhlasil. Pidlimužíkovi zajiskřila očička a upaloval sdělit hlodavcům, že od nynějška bude krtkův opatrovník on. A tak vzal Karel krabici po ježkovi a naplnil jí hlínou. Krabici dal do stodoly, u které byl Bertík zaparkovaný a pidlimužík se začal starat o krtka. Chodil mu pro žížaly, občas s ním lezl i do děr, ale jenom na chvilku, protože nemohl být nikdo dlouho bez Bertíka. Pidlimužík se měl o koho starat, byl užitečný a našel nového kamaráda, který by bez jeho pomoci asi nepřežil. Karel se na ně podíval s něhou v očích a šel se převléct do montérek. Když znovu přinesl nářadí a chystal se opět ponořit do hlubin Bertíkova motoru, zavolal na něj pidlimužík :"Ehm, to nářadí zase odnes. Myslím, že teď už nastartuješ". Karel se podivil, ale došel si pro klíčky a znovu zkusil nastartovat. Motor naskočil na první pokus. Karel se otočil na pidlimužíka. Ten se tvářil jako neviňátko, ale Karlovi to došlo. Když pidlimužík trucoval, Bertík nestartoval. "Ty potvoro jedna", zasmál se Karel a odnesl nářadí do kůlny. …pokračování příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hanush hanush | E-mail | Web | 9. února 2012 v 13:06 | Reagovat

ahoj, na mém blogu je SONB podívej se kdžy se bude líbit tak se zapoj dík

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama