Pohádka o starém autobusu díl 14

15. února 2012 v 16:38 | Jana Jindráková
"Jmenuje se Pepa", řekl pidlimužík Karlovi. Mluvil o krtkovi o kterého se staral. "Je s ním sranda. Sice vůbec nevidí, špatně slyší a má chromou pravou tlapku, ale má smysl pro humor", pokračoval pidlimužík. Karel si nějak nedovedl představit, jak se projevuje krtek se smyslem pro humor, ale budiž, nebude pidlimužíkovi kazit radost. "Představ si, že žížaly nejí jenom tak, nejdříve na ní udělá uzel, pořádně ho utáhne a potom jí sní. Nevím, proč to dělá." Vyprávěl pidlimužík. "Hele, tohle snad ani nechci poslouchat", řekl Karel a pokrčil nos , když si představil to, co mu pidlimužík popisoval. Nicméně přítomnost krtka na zahradě způsobila hodně problémů. Když se Filip vrátil ze záletů, čmuchal, čmuchal hlodavce a jako správná šelma se vydal na lov. Lovícího Filipa uviděl pidlimužík a zavřeštěl tak, až Filip nadskočil a zaprskal. To uslyšel Pinďa a začal lítat po zahradě a štěkal jako o život. Tohle se opakovalo několikrát a tak Karel svolal poradu. Posadil si krtka s pidlimužíkem, Pinďu i Filipa do řady a spustil řeč : "Filipe, tohle je krtek Pepa. Je to pidlimužíkův chráněnec a kamarád. Je chromý a ty ho nebudeš honit a rozhodně ho nesežereš. Jasné?" Filip se na něj díval znuděným pohledem a začal si lízat tlapku a pak si okusoval drápky, protáhl se, stočil do klubíčka a hodlal si zdřímnou a vůbec dával Karlovi najevo, že co jeho se týče, ať mu krtek nekříží cestu, jinak za sebe neručí. Karel se rozzlobil a chytil Filipa za kůži za krkem a dal si ho těsně před obličej. "Poslouchej ty Kasanovo, tebe jsme se taky ujali a nenechali tě umřít a to hned dvakrát, tak budeš kamarád a necháš tady Pepu na pokoji. Je to jasné?" řekl Karel s takovou důrazností, že Filip prsknul, seknul drápkem, vysmekl se mu a zmizel ve stodole. Nicméně od toho dne už nechal Pepu na pokoji. Od Filipa byl sice klid, ale krtkův pach stále provokoval Pinďův citlivý čumák a tak hrozilo, že se neudrží zase Pinďa. No, není jednoduché mít na jedné zahradě zvířátka, která se v normálním případě nesnáší a žerou. Pidlimužík byl úplně vyčerpaný z ochrany a péče o Pepu, ale časem se situace uklidnila a všichni si zvykli. Krtek spával v bedně s hlínou a snažil se vyhýbat Filipovi i Pinďovi.
Protože jaro jelo na plné obrátky, bylo na čase, vyrazit s Bertíkem do světa. Tím světem bylo pro začátek nejbližší okolí. Aby mohl pidlimužík pohodlně cestovat, vyrobil mu Karel malé křesílko, které přilepil na palubní desku. "Když pojedeme sami, můžeš si dělat, co chceš, ale když někoho povezeme, je potřeba, aby ses choval jako figurka. Budu říkat, že jsi můj talisman pro štěstí." Řekl Karel a pidlimužík souhlasil. Rozhodně neměl zájem na tom, aby někdo další věděl o jeho existenci.
Jednoho dne, když Karel pil ranní kávu a četl si noviny, padl jeho zrak na článek o plánovaném srazu automobilových veteránů. "To je ono", vykřikl Karel. "Pidlimužíku, pojedeme na sraz veteránů. Bertík je sice autobus, ale to snad nevadí." Pidlimužík netušil o čem to Karel mluví a proč je tak rozjařený a tak mu to Karel vysvětlil. "Můžeme našeho Bertíka předvést lidem, co mají rádi stará auta, pečují o ně a jezdí na různé výstavy a soutěže." "To se mu bude líbit" odvětil pidlimužík. "Bertík je rád středem pozornosti". A tak začaly mohutné přípravy. Sraz se měl konat za tři týdny v Plzni, což nebylo tak daleko a tak se čistilo, opravovala, myla se okna, leštila světla a při tom všem šmrdlání a lechtání se Bertík občas otřásl a zavrněl. "Buď hodnej, nebo se nebudeš líbit", káral ho pidlimužík a tak Bertík držel a když se blížil den srazu, leskl se, jako by sjel před chvílí z výrobního pásu.
Ráno si Karel sbalil jídlo, pití a Pinďu s pidlimužíkem, nasedli do Bertíka a vyrazili směr Plzeň. Nejeli po dálnici, chtěli si cestu užít a jeli po okresních silnicích. Všude, kudy projížděli, působili pozdvižení. Takový starý a krásný autobus se nevidí každý den. Bertík si té pozornosti všímal a začínal se naparovat. Kroutil zatáčky, vypouštěl kouř z výfuku, až to v něm škytlo a začalo se mu kouřit z motoru. Karel se lekl, zastavil, hned jak to šlo a utíkal k motoru. Zvedl kapotu a z ní se vyvalila pára. Bertíkovi se z toho všeho naparování začala vařit voda v chladiči. "Ty jsi úplně nemožnej a namyšlenej", křičel na něj pidlimužík. "Jen na tebe někdo zírá, ty se začněš naparovat a teď kvůli tobě nedojedeme na sraz veteránů" káral ho. Karel se smál a krotil pidlimužíka i Bertíka. "Tak kluci, nechte toho", povídal. Nalil do Bertíkova chladiče novou vodu z kanystru a poklepal ho po karosérii. "Už neblbni, ať dojedem", prosil Karel a chytil pidlimužíka za kabátek a odnesl ho do vozu. Chvilku ještě počkali a když klesla teplota v motoru vyrazili do Plzně. Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama