Březen 2012

Pohádka o starém autobusu díl 20

13. března 2012 v 22:02 | Jana Jindráková

"Asi to bude chtít nějaký čas", řekl Karel a pohladil Vaška po hlavě. Otevřel okénko, aby mohl do autobusu proudit vzduch, přikryl pidlimužíka kapesníkem a nechali ho ležet na sedačce. Celé odpoledne s Vaškem nebyla řeč, nechtěl se koupat, nechtěl zmrzlinu ani bonbony a Jana začala mít vážné obavy, že je nemocný. Šáhla mu na čelo, ale Vašek jenom zavrčel, že mu nic není a šel za dědou. "Dědo, asi bych to měl říct Honzíkovi" řekl a Karel přikývl. Vašek našel Honzíka, jak si stavěl hrd z kamínků a pošeptal mu do ucha, že mu musí s dědou prozradit tajemství, které nesmí za žádnou cenu vyzradit, ani kdyby ho mučili. Honzík horlivě přikyvoval a sliboval mlčenlivost a přísahal na holý pupík. Tak ho Vašek s Karlem zasvětili do tajemství starého autobusu a jeho pidlimužíka. A protože by Honzík malý kluk, nemuseli ho o ničem přesvědčovat. Všemu hned uvěřil. "A uzdraví se, dědo" zajímal se Honzík. "Já nevím, snad ano. Doufám" odpověděl Karel. "Mohli bychom ho třeba uzdravit sami" napadlo Honzíka. "A jak prosím, tě?" obořil se na něj Vašek a začal litovat, že mu vůbec něco říkali. "Třeba nemá vůbec žádnou sílu a maminka říká, že když je někdo vysílený, potřebuje cukr, aby mu dodal energii" řekl Honzík a vůbec to neznělo hloupě, ba naopak, to vypadalo nadějně. "Co takhle fíky?" napadlo Vaška a na nic nečekal a běžel k prvnímu stromu natrhat ty nejzralejší. Honzík ještě přinesl broskev a šli za pidlimužíkem do autobusu. Karel odkryl s obavami kapesník a pohlédl na toho drobečka malého. Byl stále stejně malý, ale zdálo se, že mu tváře malinko zrůžověly a také bylo znát, že se pohnul, protože ležel na druhém boku, než když ho opouštěli. "Myslím, že to zvládne" řekl Karel a věřil tomu. "Necháme mu to tady a půjdeme, ať má klid" řekl a hnal kluky zase ven z autobusu. I rodiče si všimli, že kluci mají nějaké tajemství s dědou, ale neptali se na nic a byli rádi, že mají klid a děda, že si užije kluky. Kdyby jenom tušili, ale vyprávějte takové věci dospělým. Večer se šli znovu podívat na pidlimužíka, ale ten stále spal. Přesto odcházeli s velkou radostí. Fíky byly pryč. Ráno zmizla i broskev a v poledne zmizel i pidlimužík. Přišli ho znovu zkontrolovat, ale pod kapesníkem už neležel. "Pidlimužíku, jsi tu?" zeptal se opatrně Karel a doufal, že dostane odpověď. Musel zavolat ještě jednou a kluci s ním, aby se z díry v sedačce objevila hlavička. Byla menší než obvykle, ale vypadala už zdravěji. "Pidlimužíku, kamaráde, jsem tak rád, že jsi v pořádku" řekl Karel a oči se mu zaleskly, jak se v nich objevily slzy. Vašek slzy z očí vypustil, jako když zvedneš stavidla a Honzík se přidal, i když ani nevěděl proč. Pidlimužík se usmál a vysoukal se ven celý. "Pidlimužíku, je mi to moc líto. Já to vážně nevěděl, že jsi živý a že nemůžeš odejít z autobusu. Nezlob se na mě." Omlouval se Vašek a protože to myslel upřímně, odpustil mu pidlimužík a plácli si na to. Celé odpoledne nevylezli z autobusu, vyprávěli si a smáli se lumpárnám, které pidlimužík vyváděl během nocí cestou k moři. A tak se stalo další kouzlo. Z pidimužíka a kluků se stali kamarádi, kteří mají tajemství a docela určitě toho spolu ještě hodně zažijí. Nakonec, prázdniny teprve začínají.

Pohádka o starém autobusu díl 19

13. března 2012 v 21:38 | Jana Jindráková

Už téměř za tmy dojeli k prvnímu kempu. Rozhodli se, že dál nepojedou a přespí tady. Vykoupali se v moři, potom si dali sprchu, večeři a postavili stan. Jana s Honzou spali ve stanu, ale kluci s dědou zůstali v autobuse. Honzík byl zvědavý, jestli se v noci zase něco stane a tak dlouho nemohl usnout. Povídal si s Vaškem, potom hladil Pinďu a nakonec přeci jenom usnul. Jakmile všichni pravidelně oddychovali, vystrčil hlavu pidlimužík a vyrazil na noční bojovku. Pobíhal po autobuse, pořád něco kutil a tak ráno, když se všichni probudili a koukli na Vaška, jestli zase nebude od oleje, začali se hrozně smát. Vašek byl nalíčený maminčinýma malovátkama. Vypadal spíš jako Vendulka než jako Venda. Nicméně zip rozepnout šel a dokonce boty měly nové tkaničky, takže se Vašek mohl obout a jít se na sebe do umývárny podívat. Když se uviděl, musel se taky začít smát. Byla to sice zase lumpárna, ale taková, které se i on musel zasmát a tak se rozhodl, že legraci nepokazí a malovátky si nesmyl. Šel probudit rodiče, mluvil vysokým hláskem, kňoural jako holka, vrtěl pozadím. No prostě se pitvořil. Všichni se smáli a smál se i pidlimužík, který to celé pozoroval z úkrytu za stínítkem proti slunci. Tak tenhle kluk je správnej, pomyslel se.

Po snídani sbalili stan a vyrazili znovu na cestu. Protože teď jeli podél moře a bylo se na co dívat, zapomněl Vašek na pidlimužíka jako na úkol z češtiny a těšil se, až dorazí na místo. A dočkal se on i ostatní. Ve dvě odpoledne byli v cíli, ve vesničce Blato. Děda s Bertíkem sklidili potlesk za bezpečnou jízdu a začalo vypakovávání věcí. Nikdo, až na pidlimužíka, netušil, jak se Bertíkovi ulevilo. Nikdo neslyšel, jeho hluboké vydechnutí, jenom pidlimužík.

Když přestěhovali všechno z Bertíka do apartmánu, šli všichni k moři. Měli to sotva pár kroků. Kluci řádili jak delfíni, cákali jako kachny a křičeli jako rackové. Užívali si prázdniny, teplo a moře. Majitel apartmány, kde bydleli, jim připravil silné červené víno a pečené ryby. První večer u moře byl kouzelný. Moře zářilo jako rybí oko a odráželo se na mořské hladině, od moře pofukoval vlažný větřík a moře šumělo. Jana s Honzou a Karlem seděli na terase, popíjeli víno, dýchali a každým kouskem svého těla vnímali tu pohodu. Kluci pobíhali okolo domu a bylo je pořád slyšet. Nakonec je Jana zahnala do pokoje, zítra je taky den, dobrou noc. Jenomže tuhle noc měl plán Vašek. Jakmile Honzík začal pochrupovat, bylo jasné, že spí a Vašek vyklouzl z pokoje. Vzal dědovi klíčky od autobusu a plížil se k Bertíkovi. Otevřel autobus a pohledem hledal pidlimužíka. Nemusel hledat dlouho, seděl ve svém křesílku a spal. Vašek ho opatrně vzal a strčil do kapsy, zavřel autobus a jako myška se vracel zpátky do pokoje. Vlezl si do postele a plánoval, jak si pidlimužíka prohlédne z blízka, ale teď už byla noc a tma, takže to bude muset počkat do rána. Ráno na pidlimužíka ani nevzdychl a hned jak svlékl pyžamo, oblékl si plavky a hurá do moře. Honzík ho s hurónským pokřikem následoval. Po snídani vytáhli člun a vydali se s tátou na výpravu podél pobřeží. Na milého pidlimužíka si vzpomněl až po obědě, kdy k moři nesměli kvůli slunci a tak sáhl do kapsy, že si pidlimužíka prohlédne. Ale to, co vytáhl, se dědově figurce moc nepodobalo. Byl ještě menší než včera, úplně bílý a podivně zkroucený. Vašek s ním otáčel a začal se bát, že něco provedl. Nevěděl co si počít, ale přesto, že to byl kluk ušatá a rozjívená, měl také duši křehkou a dobré srdce, takže šel za dědou a řekl :" Dědo, já si včera v noci půjčil z autobusu to tvojí figurku a zapomněl jsem jí vrátit. Teď jsem si vzpomněl, vyndal ho z kapsy a on vypadá takhle" řekl Vašek a rozevřel dlaň. Na ní se choulil droboulinký a bílý mužíček. Karel zavřel oči a myslel, že se o něj pokouší infarkt. Potom sebral Vaškovi z dlaně pidlimužíka a utíkal k autobusu. Vašek utíkal za ním. Karel vběhl dovnitř a položil pidimužíka na sedačku s dírou, kde se obvykle schovával. Pozoroval ho a čekal, jestli se něco stane, ale nestalo se nic. Pidlimužík stále ležel schoulený a bílý. "Prober se kamaráde", šeptal Karel a bylo mu do breku. Hladil ho oparně prstem, dýchal na něj, ale pidlimužík se ani nepohnul. " No tak, přeci to nevzdáš a neopustíš Bertíka" vzdychal Karel a nevnímal, že za ním stojí Vašek a po tváři se mu koulí obrovské slzy. "Dědo, co jsem to udělal?" zeptal se a zajíkal se slzami. Karel se na něj otočil a při pohledu na toho kluka nešťastného, mu ho bylo hrozně líto. Znovu vzdychl a vzal Vaška kolem ramen. "To není tvoje vina, Vendo. Měl jsem ti říct pravdu hned, jak tě kousl" řekl Karel a vypověděl Vaškovi vše o pidlimužíkovi a Bertíkovi a jak jeden bez druhého nemůžou být moc dlouho. "Dědo, uzdraví se?" zeptal se Vašek a v očích měl obrovský strach. "Nevím" přiznal Karel. "Záleží na tom, jak dlouho byl z Bertíka pryč, ale doufám, že ano" odpověděl, ale měl stejný strach jako Vašek.

Pohádka o starém autobusu díl 18

13. března 2012 v 20:59 | Jana Jindráková

Odpoledne přijeli do rakouských Alp a vydali se na výlet k jezerům. Bertík si tak mohl odpočinout a ostatní protáhnout těla. Pidlimužík s nimi nešel a ani mu to nevadilo. Po karambolu s Vaškem si rád odpočinul. Vašek celou cest k jezerům dorážel na dědu, aby mu řekl, co je ta figurka zač a jestli je živá, ale Karel dělal, že nechápe, o čem Vašek mluví. Nakonec to, že ho kopl a kousl, nikdo neviděl. Takže když mu děda nic neřekl, vzdal to a začal s Honzíkem honit Pinďu, do kopce, z kopce až byli všichni tři úplně uřícení. Jen ať se unaví, pomyslela si Jana. Alespoň bude chvilku klid. Pozdě odpoledne dorazili k jezerům. Nad jejich krásnou modrou barvou a křišťálově čistou vodou došla i klukům řeč a rozhodli se, že se vykoupou. Svlékli se, vzali si plavky a vřítili se do vody. Po pár krocích se s ječením zase vyřítili ven, protože voda byla studená, co studená, byla ledová, div, že na ní nebyl led. Všichni se smáli, až se za břicha popadali a kluci, aby dokázali, že nejsou bábovky, se otočili a s indiánským jekotem se přeci jenom vrhli do ledové vody. Udělali dvě tempa a už se hnali ven. Z té zimy jim naskočila husí kůže, že by se za ní nemusel stydět ani krocan, zmodrali a boleli je kosti. Máma je rychle utřela a kluci se oblékli a dali si závody kolem jezera. Za chvilku jim bylo teplo. Protože se v horách může velmi rychle a dramaticky změnit počasí, rozhodli se dospělí, při pohledu na oblohu, že je čas se vydat zpátky k autobusu. Udělali dobře, protože k autobusu přicházeli už s prvními kapkami deště. Protože se blížil večer, rozhodli se strávit noc v blízkém kempu. Stan a spacáky byly z těch věcí, které počítali, že budou potřebovat, ale nakonec na stan nedošlo. Pršelo, lilo, byla mlha a tak se nakonec usnesli, že v autobuse je místa dost a tak vytáhli karimatky, spacáky a strávili noc v Bertíkovi. V noci stále pršelo a jak déšť bubnoval na střechu autobusu, spali všichni jako zabití. A tak přišla chvíle pro pidlimužíka. Mysleli jste si, že kopnutím a kousnutím to skončilo? Chyba lávky. Pidlimužík chystal pomstu a pořádnou. Jakmile všichni usnuli, přihopkal k Vaškovým teniskám a svázal mu tkaničky dohromady asi 333 uzly a uzlíky. Zip u Vaškova spacáku začaroval, Vaškovi dlaně potřel motorovým olejem a u kalhot mu udělal uzly na nohavicích. Pinďa se vzbudil a zvedl hlavu. Pidlimužík mu přejel rukou před očima a pes znovu usnul. Takže ráno, když se všichni probudili a začali se zvedat, zvedli se všichni, až na Vaška. Vašek se vzbudil, promnul si oči a na obličej si tak napatlal motorový olej. Potom chtěl rozepnout zip, ale ten byl zaseklý, takže hledali kleště, aby zip roztáhly. Jakmile Honzík uviděl Vaška, začal ječet, protože ho nepoznal, jak byl zamatlaný. Když Vaška vysvobodili ze spacáku, chtěl se obout, aby se šel umýt. Tkaničky tenisek byly tak zamotané, že už je nikdy nikdo nerozmotal. Vyběhl tedy bos, umyl se a chtěl se obléct. Ale nohavice kalhot byly taky zauzlované. "Kdo to udělal?" řval Vašek, jako rozzuřený lev, ale nikdo kromě pidlimužík a Karla nevěděli, co se stalo. Na dlouhou dobu zůstala tato příhoda záhadou pro všechny ostatní. Jakmile se jim podařilo Vaška uklidnit, kalhoty rozvázat a tkaničky rozstříhat, nasnídali se a vyrazili směr Slovinsko. Vašek byl nafučený, div neulétl jako balonek, s nikým nemluvil a každého podezříval, že mu udělal ty lumpárny. Mělo to tu výhodu, že byl cestou klid a tak brzy překonali hranice se Slovinskem a mířili na chorvatské hranice. Oběd si dali už v Chorvatsku, vyvenčili Pinďu a snažili se uchlácholit Vendu, který pořád s nikým nemluvil. Nejprve si myslel, že bude držet i protestní hladovku, ale tohle předsevzetí mu vydrželo akorát do prvního zakručení v břiše. Jídlo ho trochu uklidnilo a tak se už s veselejším Vaškem vydali znovu na cestu. V podvečer se přiblížili k tunelům, z nichž dva byly opravdu dlouhé. A za tím posledním uviděli to, na co se tak dlouho těšili. Před nimi se otevřela nevěřitelně velká vodní plocha, která se pyšnila tolika odstíny modré, že by šmoulové záviděli. Byla to krása. Jakmile to jenom trochu šlo, Karel zastavil a všichni vystoupili, aby se rozhlédli. Vzduch byl lehce slaný a vlhký, foukal vítr od moře a slunce svítilo jakoby přes tenounký závoj. Pidlimužík stál u okna a díval se s výrazem naprostého čarování. Věděl, že je maličký, ale když uviděl moře, připadal si titěrný. Srdce se mu zalilo něhou. Stál a usmíval se. V tu chvíli se Vašek otočil a podíval se na autobus. Zahlédl pidlimužíka, jak stojí a usmívá se. Usmál se taky. Chviličku na sebe koukali a pak na něj pidlimužík mrknul. Vašek už nikomu nic neříkal, stejně by mu nevěřili, ale tušil, že se tu děje něco zvláštního a že tyhle prázdniny rozhodně budou stát za to.

Pohádka o starém autobusu díl 17

13. března 2012 v 20:18 | Jana Jindráková


Když chcete vyrazit na dovolenou k moři starým autobusem, musíte si být jisti, že je v dobré kondici, že tu cestu zvládne a ve zdraví vás přiveze i zpět. Karel přípravě Bertíka věnoval celý zbytek jara i kus léta, takže když se přiblížil odjezd k moři, byl Bertík v kondici téměř nového autobusu. Motor prošel zevrubnou prohlídkou, které se usilovně věnoval i pidlimužík, který mohl prolézat motorem a podívat se i tam, kam Karel neviděl. Práce jim přinášela spoustu radosti i legrace, jako když pidlimužík uklouzl na kapce motorového oleje a po nějaké hadičce jel jako po tobogánu. Karel se občas praštil do hlavy o kapotu motoru a to se zase smál pidlimužík. Karel si během té práce vzpomněl na svoje tři otázky, z čehož odpověď na jednu už znal, ale rozhodl se, že zatím není příhodný čas na druhou otázku. Snad později.

Výhoda cestování autobusem je ta, že si s sebou můžete vzít spoustu věcí. Vše co potřebujete, mohli byste potřebovat a taky hromadu toho, co pravděpodobně vůbec potřebovat nebudete, ale co kdyby. Takže těsně před odjezdem k moři, se na zahradě hromadily věci, až z toho přecházel zrak a Bertíkovi z toho tak trochu docházel i humor. Tohle všechno on poveze. Uff. Jana měla nakoupeno, uvařeno a sbaleno, všechno jídlo, krémy, léky, prostě všechno, na co myslí holky, ale dost často to potřebují právě kluci. Honza připravil kola a člun, kolečkové brusle, helmy…. Prostě byla to hromada. Karel si sbalil jednu malou tašku a pro pidimužíka vyrobil ze dřeva křesílko, které přilepil na palubní desku, aby měl pidimužík rozhled. Nadrcený Kinedryl měl v krabičce v kapse a víc nepotřeboval. Kluci sbalili vodní děla, míče a další nutnosti k vodním válkám. Takže jediný, kdo nebalil, byl Pinďa. Ten si sbalil svých pár blech v kožichu a ráno naskočil do autobusu připraven vyrazit vstříc dobrodružstvím. Pidlimužík se domluvil s myškami, že na dobu jeho nepřítomnosti se opět ujmou krtka Pepy a hlavně si vymohl slib, že dají pozor, aby zase nerozvrtal celou zahradu, protože to by ho Karel asi přerazil lopatou a pidlimužíka s ním. S těžkým srdcem se loučil s Pepou, ale těšil se, že uvidí daleké kraje.

Ráno vstali brzy, aby vyjeli, dokud nebylo horko. Karel zamkl dům, sousedům dal klíč, aby mohli pouštět Filipa domů a ven, když bude chtít a také, aby ho krmili. Slíbili, že na něj dohlédnou, jen ať Karel jede a užije si to i s celou rodinou. Karel se těšil jako malý kluk. Cítil vzrušení z ceny, radost ze splněného snu. Věděl, že Bertík nemůže jet tak rychle, jako moderní autobusy a ani by to po něm nikdo nechtěl. Dobrodružství totiž nemělo začít příjezdem k moři, ale ve chvíli, kdy opouštěli vesnici. A tak vyrazili. Karel řídil a užíval si cestu. Pidlimužík ani nemusel hrát zcepeněného. Po tom, co spolkl pár kousíčků Kinedrylu, zcepeněl doopravdy. Koukal před sebe, ale moc toho nevnímal. Pinďa podřimoval na jedné sedačce, kluci seděli vedle sebe a koukali se na nějaký film na přehrávači. Jana spala a Honza si četl. Cesta ubíhala klidně. Udělali pár zastávek, aby se protáhli, načerpali energii z jídla no a taky trochu vypustili. Když překročili hranice s Rakouskem, začali se kluci nudit. Filmy je už nebavily, začali se dohadovat, potom hádat, pak pošťuchovat a pak dostali oba od mámy po pohlavku a museli se sednout každý zvlášť, dokud se nezačnou chovat jako lidi. Vašek se přesunul ke Karlovi a díval se, jak děda řídí. "Dědo, je těžké řídit autobus?" zeptal se. "Nijak zvlášť" odpověděl Karel. "Chtěl by sis to zkusit?" navrhl Karel. No nabídněte klukovi, že může řídit autobus, co myslíte, že vám odpoví? "Fakt bych mohl", vykulil Vašek oči. "Mohl, ale u mě na klíně" řekl Karel a posunul se na sedačce co nejvíce dozadu. Vašek si sedl před něj a ruce dal na volant. Karel volat v jeho spodní části přidržoval, ale jinak nechal Vaška, ať si to zkusí. Vašek cítil srdce v krku a volantem točil velmi opatrně. "Tak to by stačilo" řekl Karel a Vašek začal kňourat a škemrat "Ještě chvilku, dědo, prosím", ale Karel ho už posadil vedle sebe a slíbil, že někde, kde nebude moc provoz, si to znovu zkusí. Vašek seděl jako přibitý a díval se na cestu. "Dědo, co to tu máš za trpaslíka?" zeptal se Vašek a šťouchnul do pidimužíka. "To je můj talisman pro štěstí, víš? A nešťouchej do něj, nemá to rád!" odpověděl Karel. "Ale dědo, vždyť je to jenom hračka", zasmál se Vašek a tentokrát do pidimužíka cvrnkl prstem. "Ano, je to figurka, ale mohl bys z něj to štěstí vycvrnknout, tak to nedělej" pohrozil Karel. No jo, ale řekněte Vaškovi, že něco nemá dělat a máte jistotu, že právě to udělá. Takže ještě dvakrát do pidimužíka šťouchnul, jednou píchnul prstem a pak se to stalo. Pidlimužík se probral ze zcepenění, otočil se rychlostí světla a kopnul Vaška do prstu. "Auuu, dědo, on mě kopl" vykřikl Vašek. "No to asi těžko, Vašku, je to jenom figurka" řekl Karel a uchechtl se v duchu. Vašek chvilku pidimužíka pozoroval, ale ten se nehýbal. Chvilku byl klid a pak to Vaškovi zase nedalo a začal znovu pidimužík zlobit. Díval se na něj zblízka, foukal do něj, zkrátka dělal přesně to, co pidlimužík nesnášel. Než se Vašek stačil vzpamatovat, kousl ho pidlimužík do nosu. Vašek zaječel a utíkal k mámě. "Mami, ten trpaslík, co ho má děda na palubce, mě kousnul" žaloval. "Nestačí, že zlobíš už pár hodin po tom, co jsme vyjeli, ještě si budeš vymýšlet?" rozzlobila se Jana, kterou tím křikem probudil z dřímoty a dala mu další pohlavek. To už bylo moc i na Vaška, naštval se a zalezl si na jednu prázdnou sedačku, složil ruce na prsou a trucoval. Mračil se tak, že kdyby byl mrak, létaly by zněj hromy a blesky. Nepřátelsky se díval na pidlimužíka a ten se v jedné chvilce otočil a na Vaška vyplázl jazyk. Bohužel to neviděl nikdo jiný, než Vašek. "Já tě varoval", říkal si v duchu Karel a musel se chtě nechtě usmát.

Pohádka o starém autobusu díl 16

9. března 2012 v 19:22 | Jana Jindráková
Velikonoce
Těsně před Velikonocemi přijela Jana s kluky. Jarní úklid domu si vzala na starost sama a zahradu svěřila pánské části rodiny. Kluci dostali hrábě, holiny a vrhli se do práce. Dokud na ně dohlížel Karel, poctivě hrabali starou trávu a listy, odváželi do rohu zahrady, kde měl Karel kompost. Ale běda, když Karel s tátou odešli do stodoly. Z hrábí se staly meče a z kluků bojovníci, křičeli, máchali meči a mezi nimi zmateně pobíhal Pinďa, který nechápal co se děje. Pidlimužík ten boj sledoval z autobusu a měl sto chutí se ke klukům přidat. Ale kluci o jeho existenci neměli ani ponětí a bylo to tak lepší. Kdo dneska věří na pohádky? Téměř hluchému, skoro slepému a napůl chromému Pepovi byl ten mumraj fuk. Byl zavrtaný v krabici s hlínou a spal, no jako když se do hlíny zavrtá. Nakonec zahrada byla uklizena, okna domu se leskla jako zrcadlo a z komína se kouřilo, jak Jana pekla velikonočního beránka a bochánek. Dům voněl čistotou a sladkou vůní pečiva. Druhý den ráno vyrazil Honza na vrbové proutky. Upletl čtyři krásné pomlázky a jak báječně budou mrskat, si vyzkoušel hned na Janě. "Jedeš, ty!" smála se Jana a ohnala se utěrkou. "Dneska ještě ne, až zítra mě můžete vyplatit" řekla a dala Honzovi velikou pusu. V tu chvíli přišli kluci do kuchyně a protočili oči v sloup, jako že se máma s tátou líbají, ale bylo na nich vidět, že jsou rádi, že se mají rodiče rádi. Když už kluci spali, Jana obarvila vejce, připravila sladkosti pro kluky a šla spát.
Ráno vtrhla banda křiklounů s pomlázkami do ložnice a stáhla z Jany peřinu. Tedy mysleli si, že jí stahují z Jany, ale Jana tam nebyla. Koledníci byli zaskočení a dívali se pod postel, do skříně, do koupelny, ale Jana nikde. Šli se podívat na zahradu a tam na ně čekalo překvapení. Jana schovaná za stromem na ně vylila kýbl vody. Odplatou za tu vodu jí bylo pěkných pár ran na zadek a přes nohy, takže následujících čtrnáct dní si pro modřiny nemohla vzít sukni. Kluci s dědou, tátou a Pinďou obešli celou vesnici a v bezpečí před jejich pomlázkami nebyly ani slepice. Jak to byla ženská, dostala na zadek, aby byla zdravá a krásná. Vykoledovali si spoustu sladkostí a táta s dědou spoustu frťánků. Takže kdo koho nakonec vlastně přivedl domů, nebylo zcela zřejmé, ale co zřejmé bylo, že si to všichni náramně užili.
Ještě před tím, než Jana s rodinou odjela domů, svolal Karel válečnou poradu na téma "Letní cesta do Chorvatka autobuse Bertíkem". Honza si vzal na starost plán cesty, Jana dostala za úkol zajistit proviant a děda Karel musel dát Bertíka do takové kondice, aby tu dlouhou cestu zvládl. Nakonec nebyl už žádný mladík. Termín cesty byl stanoven na 3.srpna ráno. Pojedou přes rakouské Alpy, kde stráví jeden den výletem do hor a přespí někde v kempu. Jak to půjde dál, se uvidí. V nejhorším mohou přespat i v autobuse, místa je v něm dost.
Karel ještě musel vyřešit, kdo se bude starat o Filipa, který rozhodně nejevil zájem jet s nimi a také přemýšlel jak to udělat, aby nemusel nikomu nic říkat o pidlimužíkovi. Nic ho nenapadalo a tak se vydal na poradu do Bertíka. Pidlimužík zrovna neměl náladu si povídat, celý den honil Pepu po zahradě, protože mu zase utekl a hlavou narazil do plotu, takže měl bouli takovou, že vypadal jako dvouhlavý krtek. Karel vytáhl z kapsy oříšek o kterém věděl, že je má pidlimužík rád a jeho nálada se rázem zlepšila. Vzal si oříšek, dotkl se ho prstem a skořápka se rozskočila. Když to viděl Karel poprvé, byl překvapený, ale teď už ho to zvláštní louskání oříšků nepřekvapovalo. Jediné, co ho napadlo, bylo, že by mohl pidlimužík louskat oříšky na Vánoce pro Janu na cukroví. "Pidlimužíku", povídal Karel "musíme vymyslet, jak to udělat, abys mohl s námi cestovat, ale nikdo tě neviděl". "Můžu být schovaný v sedačce", navrhl pidlimužík, ale to se Karlovi nelíbilo. "To je škoda, abys takovou cestu strávil schovaný a nic jsi z toho neměl" řekl Karel. "Tak bych mohl zcepenět", odvětil pidlimužík a ukousl si z oříšku. "Jak to myslíš?" otázal se Karel. "No, umím ztuhnout tak, že vypadám jako loutka, nebo hračka, nebo figurka", odpověděl. Karel se zamyslel a pak se cvrkl do čela. "Mám to. Každý řidič autobusu vozí s sebou talismana pro štěstí. No a ty budeš sedět na kapotě a všem řeknu, že jsi moje figurka pro štěstí". A bylo vyřešeno. Pojednou všichni a parádně si to užijí.