Pohádka o starém autobusu díl 17

13. března 2012 v 20:18 | Jana Jindráková


Když chcete vyrazit na dovolenou k moři starým autobusem, musíte si být jisti, že je v dobré kondici, že tu cestu zvládne a ve zdraví vás přiveze i zpět. Karel přípravě Bertíka věnoval celý zbytek jara i kus léta, takže když se přiblížil odjezd k moři, byl Bertík v kondici téměř nového autobusu. Motor prošel zevrubnou prohlídkou, které se usilovně věnoval i pidlimužík, který mohl prolézat motorem a podívat se i tam, kam Karel neviděl. Práce jim přinášela spoustu radosti i legrace, jako když pidlimužík uklouzl na kapce motorového oleje a po nějaké hadičce jel jako po tobogánu. Karel se občas praštil do hlavy o kapotu motoru a to se zase smál pidlimužík. Karel si během té práce vzpomněl na svoje tři otázky, z čehož odpověď na jednu už znal, ale rozhodl se, že zatím není příhodný čas na druhou otázku. Snad později.

Výhoda cestování autobusem je ta, že si s sebou můžete vzít spoustu věcí. Vše co potřebujete, mohli byste potřebovat a taky hromadu toho, co pravděpodobně vůbec potřebovat nebudete, ale co kdyby. Takže těsně před odjezdem k moři, se na zahradě hromadily věci, až z toho přecházel zrak a Bertíkovi z toho tak trochu docházel i humor. Tohle všechno on poveze. Uff. Jana měla nakoupeno, uvařeno a sbaleno, všechno jídlo, krémy, léky, prostě všechno, na co myslí holky, ale dost často to potřebují právě kluci. Honza připravil kola a člun, kolečkové brusle, helmy…. Prostě byla to hromada. Karel si sbalil jednu malou tašku a pro pidimužíka vyrobil ze dřeva křesílko, které přilepil na palubní desku, aby měl pidimužík rozhled. Nadrcený Kinedryl měl v krabičce v kapse a víc nepotřeboval. Kluci sbalili vodní děla, míče a další nutnosti k vodním válkám. Takže jediný, kdo nebalil, byl Pinďa. Ten si sbalil svých pár blech v kožichu a ráno naskočil do autobusu připraven vyrazit vstříc dobrodružstvím. Pidlimužík se domluvil s myškami, že na dobu jeho nepřítomnosti se opět ujmou krtka Pepy a hlavně si vymohl slib, že dají pozor, aby zase nerozvrtal celou zahradu, protože to by ho Karel asi přerazil lopatou a pidlimužíka s ním. S těžkým srdcem se loučil s Pepou, ale těšil se, že uvidí daleké kraje.

Ráno vstali brzy, aby vyjeli, dokud nebylo horko. Karel zamkl dům, sousedům dal klíč, aby mohli pouštět Filipa domů a ven, když bude chtít a také, aby ho krmili. Slíbili, že na něj dohlédnou, jen ať Karel jede a užije si to i s celou rodinou. Karel se těšil jako malý kluk. Cítil vzrušení z ceny, radost ze splněného snu. Věděl, že Bertík nemůže jet tak rychle, jako moderní autobusy a ani by to po něm nikdo nechtěl. Dobrodružství totiž nemělo začít příjezdem k moři, ale ve chvíli, kdy opouštěli vesnici. A tak vyrazili. Karel řídil a užíval si cestu. Pidlimužík ani nemusel hrát zcepeněného. Po tom, co spolkl pár kousíčků Kinedrylu, zcepeněl doopravdy. Koukal před sebe, ale moc toho nevnímal. Pinďa podřimoval na jedné sedačce, kluci seděli vedle sebe a koukali se na nějaký film na přehrávači. Jana spala a Honza si četl. Cesta ubíhala klidně. Udělali pár zastávek, aby se protáhli, načerpali energii z jídla no a taky trochu vypustili. Když překročili hranice s Rakouskem, začali se kluci nudit. Filmy je už nebavily, začali se dohadovat, potom hádat, pak pošťuchovat a pak dostali oba od mámy po pohlavku a museli se sednout každý zvlášť, dokud se nezačnou chovat jako lidi. Vašek se přesunul ke Karlovi a díval se, jak děda řídí. "Dědo, je těžké řídit autobus?" zeptal se. "Nijak zvlášť" odpověděl Karel. "Chtěl by sis to zkusit?" navrhl Karel. No nabídněte klukovi, že může řídit autobus, co myslíte, že vám odpoví? "Fakt bych mohl", vykulil Vašek oči. "Mohl, ale u mě na klíně" řekl Karel a posunul se na sedačce co nejvíce dozadu. Vašek si sedl před něj a ruce dal na volant. Karel volat v jeho spodní části přidržoval, ale jinak nechal Vaška, ať si to zkusí. Vašek cítil srdce v krku a volantem točil velmi opatrně. "Tak to by stačilo" řekl Karel a Vašek začal kňourat a škemrat "Ještě chvilku, dědo, prosím", ale Karel ho už posadil vedle sebe a slíbil, že někde, kde nebude moc provoz, si to znovu zkusí. Vašek seděl jako přibitý a díval se na cestu. "Dědo, co to tu máš za trpaslíka?" zeptal se Vašek a šťouchnul do pidimužíka. "To je můj talisman pro štěstí, víš? A nešťouchej do něj, nemá to rád!" odpověděl Karel. "Ale dědo, vždyť je to jenom hračka", zasmál se Vašek a tentokrát do pidimužíka cvrnkl prstem. "Ano, je to figurka, ale mohl bys z něj to štěstí vycvrnknout, tak to nedělej" pohrozil Karel. No jo, ale řekněte Vaškovi, že něco nemá dělat a máte jistotu, že právě to udělá. Takže ještě dvakrát do pidimužíka šťouchnul, jednou píchnul prstem a pak se to stalo. Pidlimužík se probral ze zcepenění, otočil se rychlostí světla a kopnul Vaška do prstu. "Auuu, dědo, on mě kopl" vykřikl Vašek. "No to asi těžko, Vašku, je to jenom figurka" řekl Karel a uchechtl se v duchu. Vašek chvilku pidimužíka pozoroval, ale ten se nehýbal. Chvilku byl klid a pak to Vaškovi zase nedalo a začal znovu pidimužík zlobit. Díval se na něj zblízka, foukal do něj, zkrátka dělal přesně to, co pidlimužík nesnášel. Než se Vašek stačil vzpamatovat, kousl ho pidlimužík do nosu. Vašek zaječel a utíkal k mámě. "Mami, ten trpaslík, co ho má děda na palubce, mě kousnul" žaloval. "Nestačí, že zlobíš už pár hodin po tom, co jsme vyjeli, ještě si budeš vymýšlet?" rozzlobila se Jana, kterou tím křikem probudil z dřímoty a dala mu další pohlavek. To už bylo moc i na Vaška, naštval se a zalezl si na jednu prázdnou sedačku, složil ruce na prsou a trucoval. Mračil se tak, že kdyby byl mrak, létaly by zněj hromy a blesky. Nepřátelsky se díval na pidlimužíka a ten se v jedné chvilce otočil a na Vaška vyplázl jazyk. Bohužel to neviděl nikdo jiný, než Vašek. "Já tě varoval", říkal si v duchu Karel a musel se chtě nechtě usmát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama