Pohádka o starém autobusu díl 18

13. března 2012 v 20:59 | Jana Jindráková

Odpoledne přijeli do rakouských Alp a vydali se na výlet k jezerům. Bertík si tak mohl odpočinout a ostatní protáhnout těla. Pidlimužík s nimi nešel a ani mu to nevadilo. Po karambolu s Vaškem si rád odpočinul. Vašek celou cest k jezerům dorážel na dědu, aby mu řekl, co je ta figurka zač a jestli je živá, ale Karel dělal, že nechápe, o čem Vašek mluví. Nakonec to, že ho kopl a kousl, nikdo neviděl. Takže když mu děda nic neřekl, vzdal to a začal s Honzíkem honit Pinďu, do kopce, z kopce až byli všichni tři úplně uřícení. Jen ať se unaví, pomyslela si Jana. Alespoň bude chvilku klid. Pozdě odpoledne dorazili k jezerům. Nad jejich krásnou modrou barvou a křišťálově čistou vodou došla i klukům řeč a rozhodli se, že se vykoupou. Svlékli se, vzali si plavky a vřítili se do vody. Po pár krocích se s ječením zase vyřítili ven, protože voda byla studená, co studená, byla ledová, div, že na ní nebyl led. Všichni se smáli, až se za břicha popadali a kluci, aby dokázali, že nejsou bábovky, se otočili a s indiánským jekotem se přeci jenom vrhli do ledové vody. Udělali dvě tempa a už se hnali ven. Z té zimy jim naskočila husí kůže, že by se za ní nemusel stydět ani krocan, zmodrali a boleli je kosti. Máma je rychle utřela a kluci se oblékli a dali si závody kolem jezera. Za chvilku jim bylo teplo. Protože se v horách může velmi rychle a dramaticky změnit počasí, rozhodli se dospělí, při pohledu na oblohu, že je čas se vydat zpátky k autobusu. Udělali dobře, protože k autobusu přicházeli už s prvními kapkami deště. Protože se blížil večer, rozhodli se strávit noc v blízkém kempu. Stan a spacáky byly z těch věcí, které počítali, že budou potřebovat, ale nakonec na stan nedošlo. Pršelo, lilo, byla mlha a tak se nakonec usnesli, že v autobuse je místa dost a tak vytáhli karimatky, spacáky a strávili noc v Bertíkovi. V noci stále pršelo a jak déšť bubnoval na střechu autobusu, spali všichni jako zabití. A tak přišla chvíle pro pidlimužíka. Mysleli jste si, že kopnutím a kousnutím to skončilo? Chyba lávky. Pidlimužík chystal pomstu a pořádnou. Jakmile všichni usnuli, přihopkal k Vaškovým teniskám a svázal mu tkaničky dohromady asi 333 uzly a uzlíky. Zip u Vaškova spacáku začaroval, Vaškovi dlaně potřel motorovým olejem a u kalhot mu udělal uzly na nohavicích. Pinďa se vzbudil a zvedl hlavu. Pidlimužík mu přejel rukou před očima a pes znovu usnul. Takže ráno, když se všichni probudili a začali se zvedat, zvedli se všichni, až na Vaška. Vašek se vzbudil, promnul si oči a na obličej si tak napatlal motorový olej. Potom chtěl rozepnout zip, ale ten byl zaseklý, takže hledali kleště, aby zip roztáhly. Jakmile Honzík uviděl Vaška, začal ječet, protože ho nepoznal, jak byl zamatlaný. Když Vaška vysvobodili ze spacáku, chtěl se obout, aby se šel umýt. Tkaničky tenisek byly tak zamotané, že už je nikdy nikdo nerozmotal. Vyběhl tedy bos, umyl se a chtěl se obléct. Ale nohavice kalhot byly taky zauzlované. "Kdo to udělal?" řval Vašek, jako rozzuřený lev, ale nikdo kromě pidlimužík a Karla nevěděli, co se stalo. Na dlouhou dobu zůstala tato příhoda záhadou pro všechny ostatní. Jakmile se jim podařilo Vaška uklidnit, kalhoty rozvázat a tkaničky rozstříhat, nasnídali se a vyrazili směr Slovinsko. Vašek byl nafučený, div neulétl jako balonek, s nikým nemluvil a každého podezříval, že mu udělal ty lumpárny. Mělo to tu výhodu, že byl cestou klid a tak brzy překonali hranice se Slovinskem a mířili na chorvatské hranice. Oběd si dali už v Chorvatsku, vyvenčili Pinďu a snažili se uchlácholit Vendu, který pořád s nikým nemluvil. Nejprve si myslel, že bude držet i protestní hladovku, ale tohle předsevzetí mu vydrželo akorát do prvního zakručení v břiše. Jídlo ho trochu uklidnilo a tak se už s veselejším Vaškem vydali znovu na cestu. V podvečer se přiblížili k tunelům, z nichž dva byly opravdu dlouhé. A za tím posledním uviděli to, na co se tak dlouho těšili. Před nimi se otevřela nevěřitelně velká vodní plocha, která se pyšnila tolika odstíny modré, že by šmoulové záviděli. Byla to krása. Jakmile to jenom trochu šlo, Karel zastavil a všichni vystoupili, aby se rozhlédli. Vzduch byl lehce slaný a vlhký, foukal vítr od moře a slunce svítilo jakoby přes tenounký závoj. Pidlimužík stál u okna a díval se s výrazem naprostého čarování. Věděl, že je maličký, ale když uviděl moře, připadal si titěrný. Srdce se mu zalilo něhou. Stál a usmíval se. V tu chvíli se Vašek otočil a podíval se na autobus. Zahlédl pidlimužíka, jak stojí a usmívá se. Usmál se taky. Chviličku na sebe koukali a pak na něj pidlimužík mrknul. Vašek už nikomu nic neříkal, stejně by mu nevěřili, ale tušil, že se tu děje něco zvláštního a že tyhle prázdniny rozhodně budou stát za to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama