Pohádka o starém autobusu díl 19

13. března 2012 v 21:38 | Jana Jindráková

Už téměř za tmy dojeli k prvnímu kempu. Rozhodli se, že dál nepojedou a přespí tady. Vykoupali se v moři, potom si dali sprchu, večeři a postavili stan. Jana s Honzou spali ve stanu, ale kluci s dědou zůstali v autobuse. Honzík byl zvědavý, jestli se v noci zase něco stane a tak dlouho nemohl usnout. Povídal si s Vaškem, potom hladil Pinďu a nakonec přeci jenom usnul. Jakmile všichni pravidelně oddychovali, vystrčil hlavu pidlimužík a vyrazil na noční bojovku. Pobíhal po autobuse, pořád něco kutil a tak ráno, když se všichni probudili a koukli na Vaška, jestli zase nebude od oleje, začali se hrozně smát. Vašek byl nalíčený maminčinýma malovátkama. Vypadal spíš jako Vendulka než jako Venda. Nicméně zip rozepnout šel a dokonce boty měly nové tkaničky, takže se Vašek mohl obout a jít se na sebe do umývárny podívat. Když se uviděl, musel se taky začít smát. Byla to sice zase lumpárna, ale taková, které se i on musel zasmát a tak se rozhodl, že legraci nepokazí a malovátky si nesmyl. Šel probudit rodiče, mluvil vysokým hláskem, kňoural jako holka, vrtěl pozadím. No prostě se pitvořil. Všichni se smáli a smál se i pidlimužík, který to celé pozoroval z úkrytu za stínítkem proti slunci. Tak tenhle kluk je správnej, pomyslel se.

Po snídani sbalili stan a vyrazili znovu na cestu. Protože teď jeli podél moře a bylo se na co dívat, zapomněl Vašek na pidlimužíka jako na úkol z češtiny a těšil se, až dorazí na místo. A dočkal se on i ostatní. Ve dvě odpoledne byli v cíli, ve vesničce Blato. Děda s Bertíkem sklidili potlesk za bezpečnou jízdu a začalo vypakovávání věcí. Nikdo, až na pidlimužíka, netušil, jak se Bertíkovi ulevilo. Nikdo neslyšel, jeho hluboké vydechnutí, jenom pidlimužík.

Když přestěhovali všechno z Bertíka do apartmánu, šli všichni k moři. Měli to sotva pár kroků. Kluci řádili jak delfíni, cákali jako kachny a křičeli jako rackové. Užívali si prázdniny, teplo a moře. Majitel apartmány, kde bydleli, jim připravil silné červené víno a pečené ryby. První večer u moře byl kouzelný. Moře zářilo jako rybí oko a odráželo se na mořské hladině, od moře pofukoval vlažný větřík a moře šumělo. Jana s Honzou a Karlem seděli na terase, popíjeli víno, dýchali a každým kouskem svého těla vnímali tu pohodu. Kluci pobíhali okolo domu a bylo je pořád slyšet. Nakonec je Jana zahnala do pokoje, zítra je taky den, dobrou noc. Jenomže tuhle noc měl plán Vašek. Jakmile Honzík začal pochrupovat, bylo jasné, že spí a Vašek vyklouzl z pokoje. Vzal dědovi klíčky od autobusu a plížil se k Bertíkovi. Otevřel autobus a pohledem hledal pidlimužíka. Nemusel hledat dlouho, seděl ve svém křesílku a spal. Vašek ho opatrně vzal a strčil do kapsy, zavřel autobus a jako myška se vracel zpátky do pokoje. Vlezl si do postele a plánoval, jak si pidlimužíka prohlédne z blízka, ale teď už byla noc a tma, takže to bude muset počkat do rána. Ráno na pidlimužíka ani nevzdychl a hned jak svlékl pyžamo, oblékl si plavky a hurá do moře. Honzík ho s hurónským pokřikem následoval. Po snídani vytáhli člun a vydali se s tátou na výpravu podél pobřeží. Na milého pidlimužíka si vzpomněl až po obědě, kdy k moři nesměli kvůli slunci a tak sáhl do kapsy, že si pidlimužíka prohlédne. Ale to, co vytáhl, se dědově figurce moc nepodobalo. Byl ještě menší než včera, úplně bílý a podivně zkroucený. Vašek s ním otáčel a začal se bát, že něco provedl. Nevěděl co si počít, ale přesto, že to byl kluk ušatá a rozjívená, měl také duši křehkou a dobré srdce, takže šel za dědou a řekl :" Dědo, já si včera v noci půjčil z autobusu to tvojí figurku a zapomněl jsem jí vrátit. Teď jsem si vzpomněl, vyndal ho z kapsy a on vypadá takhle" řekl Vašek a rozevřel dlaň. Na ní se choulil droboulinký a bílý mužíček. Karel zavřel oči a myslel, že se o něj pokouší infarkt. Potom sebral Vaškovi z dlaně pidlimužíka a utíkal k autobusu. Vašek utíkal za ním. Karel vběhl dovnitř a položil pidimužíka na sedačku s dírou, kde se obvykle schovával. Pozoroval ho a čekal, jestli se něco stane, ale nestalo se nic. Pidlimužík stále ležel schoulený a bílý. "Prober se kamaráde", šeptal Karel a bylo mu do breku. Hladil ho oparně prstem, dýchal na něj, ale pidlimužík se ani nepohnul. " No tak, přeci to nevzdáš a neopustíš Bertíka" vzdychal Karel a nevnímal, že za ním stojí Vašek a po tváři se mu koulí obrovské slzy. "Dědo, co jsem to udělal?" zeptal se a zajíkal se slzami. Karel se na něj otočil a při pohledu na toho kluka nešťastného, mu ho bylo hrozně líto. Znovu vzdychl a vzal Vaška kolem ramen. "To není tvoje vina, Vendo. Měl jsem ti říct pravdu hned, jak tě kousl" řekl Karel a vypověděl Vaškovi vše o pidlimužíkovi a Bertíkovi a jak jeden bez druhého nemůžou být moc dlouho. "Dědo, uzdraví se?" zeptal se Vašek a v očích měl obrovský strach. "Nevím" přiznal Karel. "Záleží na tom, jak dlouho byl z Bertíka pryč, ale doufám, že ano" odpověděl, ale měl stejný strach jako Vašek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama