Pohádka o starém autobusu díl 20

13. března 2012 v 22:02 | Jana Jindráková

"Asi to bude chtít nějaký čas", řekl Karel a pohladil Vaška po hlavě. Otevřel okénko, aby mohl do autobusu proudit vzduch, přikryl pidlimužíka kapesníkem a nechali ho ležet na sedačce. Celé odpoledne s Vaškem nebyla řeč, nechtěl se koupat, nechtěl zmrzlinu ani bonbony a Jana začala mít vážné obavy, že je nemocný. Šáhla mu na čelo, ale Vašek jenom zavrčel, že mu nic není a šel za dědou. "Dědo, asi bych to měl říct Honzíkovi" řekl a Karel přikývl. Vašek našel Honzíka, jak si stavěl hrd z kamínků a pošeptal mu do ucha, že mu musí s dědou prozradit tajemství, které nesmí za žádnou cenu vyzradit, ani kdyby ho mučili. Honzík horlivě přikyvoval a sliboval mlčenlivost a přísahal na holý pupík. Tak ho Vašek s Karlem zasvětili do tajemství starého autobusu a jeho pidlimužíka. A protože by Honzík malý kluk, nemuseli ho o ničem přesvědčovat. Všemu hned uvěřil. "A uzdraví se, dědo" zajímal se Honzík. "Já nevím, snad ano. Doufám" odpověděl Karel. "Mohli bychom ho třeba uzdravit sami" napadlo Honzíka. "A jak prosím, tě?" obořil se na něj Vašek a začal litovat, že mu vůbec něco říkali. "Třeba nemá vůbec žádnou sílu a maminka říká, že když je někdo vysílený, potřebuje cukr, aby mu dodal energii" řekl Honzík a vůbec to neznělo hloupě, ba naopak, to vypadalo nadějně. "Co takhle fíky?" napadlo Vaška a na nic nečekal a běžel k prvnímu stromu natrhat ty nejzralejší. Honzík ještě přinesl broskev a šli za pidlimužíkem do autobusu. Karel odkryl s obavami kapesník a pohlédl na toho drobečka malého. Byl stále stejně malý, ale zdálo se, že mu tváře malinko zrůžověly a také bylo znát, že se pohnul, protože ležel na druhém boku, než když ho opouštěli. "Myslím, že to zvládne" řekl Karel a věřil tomu. "Necháme mu to tady a půjdeme, ať má klid" řekl a hnal kluky zase ven z autobusu. I rodiče si všimli, že kluci mají nějaké tajemství s dědou, ale neptali se na nic a byli rádi, že mají klid a děda, že si užije kluky. Kdyby jenom tušili, ale vyprávějte takové věci dospělým. Večer se šli znovu podívat na pidlimužíka, ale ten stále spal. Přesto odcházeli s velkou radostí. Fíky byly pryč. Ráno zmizla i broskev a v poledne zmizel i pidlimužík. Přišli ho znovu zkontrolovat, ale pod kapesníkem už neležel. "Pidlimužíku, jsi tu?" zeptal se opatrně Karel a doufal, že dostane odpověď. Musel zavolat ještě jednou a kluci s ním, aby se z díry v sedačce objevila hlavička. Byla menší než obvykle, ale vypadala už zdravěji. "Pidlimužíku, kamaráde, jsem tak rád, že jsi v pořádku" řekl Karel a oči se mu zaleskly, jak se v nich objevily slzy. Vašek slzy z očí vypustil, jako když zvedneš stavidla a Honzík se přidal, i když ani nevěděl proč. Pidlimužík se usmál a vysoukal se ven celý. "Pidlimužíku, je mi to moc líto. Já to vážně nevěděl, že jsi živý a že nemůžeš odejít z autobusu. Nezlob se na mě." Omlouval se Vašek a protože to myslel upřímně, odpustil mu pidlimužík a plácli si na to. Celé odpoledne nevylezli z autobusu, vyprávěli si a smáli se lumpárnám, které pidlimužík vyváděl během nocí cestou k moři. A tak se stalo další kouzlo. Z pidimužíka a kluků se stali kamarádi, kteří mají tajemství a docela určitě toho spolu ještě hodně zažijí. Nakonec, prázdniny teprve začínají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama