Duben 2012

Pohádka o starém autobusu díl 23

25. dubna 2012 v 13:31 | Jana Jindráková
Jediný, kdo nebyl z moře nadšený, byl Pinďa. Uviděl vodu, vrhla se k ní a začal pít. Po první hltu začal prskat, kňučet a utekl do autobusu. Všichni se smáli, ale Pinďovi to vtipné nepřišlo a ač ta velká plocha vody vypadala lákavě, už se k ní nepřiblížil. Celou dovolenou strávil pod palmou a tak ho nijak nemrzelo, že se blíží doba návratu. Koho to ale mrzelo, byli kluci a pidlimužík, kteří se stali nerozlučnými kamarády. Pokud kluci nebyli v moři, pohybovali se okolo Bertíka a hráli si s pidlimužíkem. Ten už byl úplně zotavený a dokonce se i opálil, ba po výletu do zátoky, kde plaval, se i spálil a Karel mu přinesl kelímek studeného tvarohu, protože ten je dobrý na spálenou kůži a pidlimužík se do kelímku ponořil celý a koukal mu jenom nos, aby mohl dýchat. Když se vynořil z tvarohu, vypadal jako sněhulák u moře, což je něco, co se jen tak nevidí. Ale všechno jednou končí a bohužel končila i dovolená u moře. Prázdniny se také chýlily ke konci a kluci už jakoby slyšeli volání své školy. Zacpávali si uši, dělali, že nic neslyší, ale měli to marné. Čas nezastavíš. A tak jeden večer sbalili věci, druhý den ráno se ještě rozloučili s moře a pak nabrali směr domov. Nakonec se už domů těšili, protože domov je jenom jeden a i když jim bylo u moře krásně, domov byl v Praze. Karel se těšil na Filipa a doufal, že to bez něj zvládl na jedničku. Karel dal pidlimužíkovi kousíneček kinedrilu a tak pidlimužík brzy zcepeněl ve svém křesílku. Vydali se na cestu. Dokud viděli na moře, koukali se z okýnek, ale jakmile vjeli do prvního tunelu, začali se kluci nudit, pošťuchovat a hádat. Nakonec je Jana posadila každého jinam, aby byl klid. Vašek si nasadil sluchátka a poslouchal a Honzík si kreslil. S blížícím se večerem na všechny padla únava a kluci usnuli. Karel už nechtěl nikde přespávat a tak pil kávu, aby neusnul. Ke Karlovi domů přijeli ve čtyři hodiny ráno. Nechali Bertíka stát na ulici, věci také nechali v autobuse, kluky vynesli a odnesli do postelí a všichni padli také do postelí a spali až do oběda. První kdo se vzbudil, byl Karel. Hned zašel k sousedům pro Filipa, ale ten tam nebyl. "Je mi to líto, Karle, ale už dva dni jsme ho neviděli" řekl soused, který se celou dobu o Filipa staral. Karel byl zaskočený a začal se o Filipa bát, vzpomněl si totiž, jak ho jednou našli více mrtvého než živého. Šel domů zamyšleně a nekoukal na cestu a najednou o něco zakopl a upadl. Ozvalo se zaječení a na hlavu mu skočil kocour. Byl to Filip. "Ty jeden uličníku" zvolal Karel a sundal vyděšeného kocoura z hlavy a přitiskl ho na hrudník. Filip přivřel očička a hlavičkou ducal do Karla, vrněl a celým tělem se třel o Karla. Karel se zvedl a s Filipem v náručí se vydal domů. Cestou ho drbal za ušima a pod tlamičkou a vyprávěl mu, jaké to bylo u moře. Když dorazil domů, byli už všichni vzhůru a vybalovali tašky z autobusu. Jana s Honzou jejich věci dávala do auta a kluci, protože měli zůstat ještě pár dnů u dědy, přenášeli svoje věci do pokoje, kde spali. Všude byla hrozná spousta věcí, nepořádku a špinavého prádla. Po obědě se Jana s Honzou se všemi rozloučili, pac a pusu a tradááá do Prahy. Děda zapojil kluky do úklidu. Vrčeli sice, ale dali si říct. Pidlimužík se zašel podívat za ježčí rodinkou, ale nebyli doma a tak se vydal pro Pepu. Hledal myší díry a když našel tu, co vypadala nejčerstvější, vlezl do ní a volal :"Haló, myšky, jste doma? Jdu si pro Pepu", neozývala se žádná odpověď a tak zavolal znovu :"Pepo, Peeeeeeeeepppppppppooooooooooooo" zakřičel do díry, až mu spadl hrudka hlíny za krk. Lekl se až si sedl na zadek. Že je krtek slepý, to víme, že je Pepa chromý, to věděl i pidlimužík, ale že je i hluchý, to zjistil, když dosedl místo do hlíny, na něco měkkého, teplého a pravidelně oddychujícího. Byl to Pepa a spal. Pidlimužík se rozesmál : "No ty jsi mi ale spáč", podrbal ho na hlavě a zatahal za fousky. Pepa se vzbudil, zahýbal čumáčkem a poznal, že je pidlimužík zpět. Měl radost, ale dát najevo jí nedokázal. Nebyl pes, aby štěkal, vrtěl ocas a olizoval ho, nebyl kočka, aby vrněl a třel se o něj. Ale radost měl, to vím jistě. Pidlimužík a Pepa vylezli z díry a pidlimužík zavolal na kluky. "To je můj kamarád Pepa" ukazoval krtka klukům, když přiběhli. Živého krtka kluci nikdy neviděli a tak se nemohli vynadívat. Dokonce si ho i pohladili. Večer si to přidusal s celou rodinou i ježek a tak se dá říct, že všichni přečkali dovolenou a znovu se ve zdraví sešli.

Bajka o vešce Ivošce a všivákovi Karlovi

24. dubna 2012 v 14:40 | Jana Jindráková
Na hlavě hustě porostlé černými kudrnatými vlasy se usídlila jedna kolonie vší. V čele té kolonie stála veška Ivoška. Bylo s podivem, že zrovna ona, protože veška Ivoška byla všechno možné, jenom ne vůdce. Otěže vlády jí často vypadávaly z rukou a nedokázala být důsledná a přísná. V čem ale vynikala, bylo intrikování. V této oblasti se jí dařilo výjimečně dobře a ač nevzbuzovala respekt, obavy z ní ostatní měli. Jednoho dne, se na hlavě objevila nová, cizí veš, všivák Karel. Odkud se vzal, nikdo nevěděl. Snad přišel z hlavy, která seděla v tramvají za naší hlavou, snad ho přinesl vítr. Všivák Karel byl malá, neduživá veš s pichlavýma očima a mrštným jazykem. Dokázal mluvit celé hodiny. Některé vši mu naslouchali se zájmem, jiné mu věnovali jenom chvilku, ale po nějaké době všem vším došlo, že všivák Karel umí jenom mluvit, ale činy za ním nejsou žádné. Některé vši dokonce uvažovali, zda není příbuzný s broukem Pytlíkem. Jediný, kdo se všivákovi Karlovi bezmezně obdivoval, byla veška Ivoška a tak na ni všivák Karel zaměřil celou svou pozornost, nakonec, byla to ona, kdo vládl v kolonii a není nad to, být za dobře s vůdcem. Všivák Karel se vždy uklonil, když potkal Ivošku, vždy chválil vše co se pochválit dalo a někdy i to co se nedalo. Ivoška byla šťastná. Konečně má vedle sebe někoho, kdo jí rozumí. Ostatní vši nechápali, jak může být Ivoška tak hloupá a poslouchat neustále tlachání o ničem a zjevné pochlebování. Došlo to tak daleko, že když dostal všivák Karel nějaký úkol, tak jako ostatní vši v kolonii, nedokázal ho splnit, ač se holedbal svými schopnostmi, dovednostmi a zkušenostmi. Většinou to dopadlo tak, že některá ostatní veš za všiváka Karla udělala to, co on nedokázal, nebo dělat nechtěl. S postupem času se začali ostatní vši bouřit, když museli pracovat za všiváka Karla a on sklízel plody jejich práce. Ivoška byla hluchá a slepá k stížnostem ostatních vší. Je možné, že by byla Ivoška tak hloupá a ješitná? Nebojí se, že tím jak kryje neschopnost všiváka Karla ji připraví o její postavení? Proč mají ostatní pracovat a nějaký neschopný přistěhovalý všivák má mít výsady, které nikdy nikdo neměl? A tak se začaly vešky shlukovat a plánovat, jak se všiváka Karla zbavit. Muselo to být chytře provedené, aby na ně napadlo podezření. Přemýšlely, dumaly, ale na nic nepřišly. Nakonec za ně vše vyřešil osud. Jedna veš, která měla zrovna hlídku, si všimla, že jejich hlava se nějak více drbe, že navštívila lékárnu a koupila něco, co vypadalo jako šampon. Okamžitě vyhlásila poplach a povel k evakuaci. Ivoška se lekla a spěchala za všivákem Karlem s otázkou, co dělat? Všivák Karel mávl rukou a řekl, že je to určitě jenom planý poplach. Ivoška se uklidnila, ale když viděla, jak její vši houfně opouští tu krásně a hustě kudrnatou hlavu, znejistěla a hleděla na všiváka Karla. Ten byl stále v klidu. Vši volali na Ivošku, ať jde s nimi, ale ona stále hleděla na všiváka Karla a ten se jenom usmíval a vrtěl hlavou. Zůstala na hlavě. Najednou bylo všude mastno, nedalo se dýchat a Ivoška se otočila na všiváka Karla. Ten se poděšeně rozhlížel a najednou udělal skok a zmizel z hlavy. Ivošce došlo, že to nebyl planý poplach, že měla utéct s ostatními. Bylo pozdě. Olej ji přilepil k pokožce hlavy, dusila se, až zmizela v přívalu dalšího oleje. Po dvaceti minutách majitel kudrnaté hlavy vyčesal jednu mrtvou vešku Ivošku a spoustu hnid. Ostatní vši se usídlily na jiné hlavě. A všivák Karel? Ten určitě někde na nějaké jiné hlavě obluzuje jinou věšku. Snad ta veška bude chytřejší a prohlídne všiváka Karla dříve, než bude pozdě.

Pohádka o starém autobusu díl 22

12. dubna 2012 v 15:56 | Jana Jindráková
Expedice pidlimužík
Z dobrodružství v Dubrovníku vyspávali všichni ještě druhý den dopoledne. Karel si uvědomil, že jeho nápad nalákat kluky na dobrodružství, nebyl úplně nejlepší. Kluky spíš vystrašil a nebýt toho, že Honzík si zapomněl čepici v Bertíkovi a že se zachoval tak statečně, Bůh ví, jestli by dneska ještě měli autobus. Karel vstal první a šel se podívat na Bertíka a pidlimužíka. Pidlimužík seděl na střeše autobusu a díval se na moře. Karel ho uviděl, jak sedí na střeše, klimbá nohama a zasněně se dívá do dálky. "Ahoj, pidlimužíku. Co děláš?" zeptal se ho Karel a pidlimužík seskočil ze střechy na kapotu motoru. "Koukám se na tu spoustu vody, je opravdu slaná?" zeptal se pidlimužík s nedůvěrou v hlase. "Je, chceš ji okusit?" optal se Karel a mrkl na pidlimužíka. Ten se poškrabal na rozcuchané hlavičce a vrtěl se a poposedával. "Já bych rád, ale bojím se odejít od autobusu. Víš, jak to dopadlo posledně" odpověděl, ale stále se se zalíbením díval na moře. Karel přemýšlel co s tím. "Něco vymyslím" řekl a posadil se do trávy. Chvilku dumal, přemýšlel, díval se tu na pidlimužíka, tu na moře, ale nic ho nenapadalo. Za chvilku se jako vítr přiřítili kluci a volali na dědu, co že tam dělá. Karel jim vysvětlil, že pidlimužík by chtěl okusit moře, ale neví, jak to udělat. Kluci se posadili vedle dědy a dumali spolu. No a protože víc hlav, víc ví, ta nejmladší, ale nejchytřejší hlavinka na to přišla. "Co kdybychom zajeli Bertíkem co nejblíž k moři tak, aby mohl pidlimužík do moře, ale byl stále poblíž?" řekl Honzík a čekal, že brácha jeho nápad strhne, tak jako většinou, ale tentokrát se tak nestalo. "To by šlo", řekl Karel. "Ale tady se moc blízko k moři nedostaneme" pokračoval. "A co jet na výlet někam, kde můžeme zajet až k moři?" dodal Vašek. To už byl nápad, který bylo možné uskutečnit, ale potíž byla v tom, že nechtěli prozradit Janě a Honzovi pidlimužíkovu existenci a když pojedou s nimi, neutají to. Tento nedostatek vyřešil Vašek. "Hele, mami" začal, když přišel do kuchyně. "Mě napadlo, že byste si s tátou mohli od nás odpočinout a užít si trochu soukromí a my bychom s dědou jeli na malou expedici" pokračoval Vašek. Jana byla trochu zaskočená, ale představa, že by si mohli s Honzou udělat třeba romantickou procházku podél moře sami dva, se jí líbila. "A kam byste jeli?" zeptala se. "Děda má nějaký plán. Zajeli bychom někam, kde nikdo není a potápěli bychom se a tak podobně" odpověděl Vašek a tvářil se jako andílek, což samo o sobě už bylo dost podezřelé, protože všichni byli zvyklí, že Vašek poslední dobou spíš vrčí a nadává. "No tak já se s dědou domluvím" řekla Jana a šla se domluvit. A protože nikdo nebyl proti, jeli kluci s dědou po obědě na expedici. V autobuse se dohodli, že expedici nazvou Expedice pidlimužík. Pidlimužík nemusel dělat figurku a tak seděl s klukama hned za Karlem, dívali se z okna a hledali vhodné místo k zaparkování u moře. Jeli pomalu, aby jim žádná odbočka k moři neunikla. Párkrát odbočili, ale museli se vrátit, protože buď nemohli zajet dost blízko k moři, nebo tam zase byli lidé. Už to vypadalo, že expedice nedopadne tak, jak by si přáli, až nakonec našli, co hledali. Nejprve tu odbočku minuli, ale pak se vrátili a zkusili jí. Bylo to přesně ono. Zajeli k moři tak blízko, že občas nějaká vlnka ošplouchla kola Bertíkovi. Tomu zabrumlalo v motoru a pidlimužík ho chlácholil: "Neboj, to je jenom voda, ale slaná, víš?" Říkal to tak, jako by to věděl z vlastní zkušenosti a ne jenom z vyprávění. Vystoupil z Bertíka a šel pomalu k moři. Díval se na to, jak se moře přibližuje a zase vzdaluje, jak vlnky omývají kamínky a najednou přišla trošku větší vlna a ta pidlimužíka zkropila od hlavy k patě. Kluci se smáli, když viděli, jak plive vodu a mne si oči. Pidlimužík ucouvl a znovu moře jenom pozoroval. "No tak běž" pobízeli ho kluci. "Přeci se nebudeš bát, když už jsme konečně tady" řekl Karel. "Neboj, jsme tu s tebou a budeme tě hlídat" chlácholili ho kluci. Ještě chvilku stál a pak popošel o krůček blíž a pak ještě jeden, pak už mu byla voda po kolena no a s další vlnou zmizel pod vodou celý. Kluci se lekli a zašmátrali po dně, ale to už vykoukla hlavička pidlimužíka a usmívala se od ucha k uchu. "Jééééé ty umíš plavat?" divili se kluci. "Asi jo", řekl pidlimužík a plaval podél kluků. Kluci šli více do hloubky, aby mohli také plavat a pidlimužík si troufl za nimi. Karel je pozoroval a usmívala se nejen jeho tvář, ale i srdce. Řádili ve vodě, potápěli se, sbírali kamínky a honili rybičky. Pidlimužík při jednom potopení uviděl kraba, který cvakal klepetama a asi si myslel, že by mohl ulovit pidlimužíka k snědku, ale kluci mu večeři vyfoukli těsně před nosem a plavali jinam. Nakonec se k nim přidal i Karel. Když už byli unavení, šli se ohřát na deku. Pidlimužík ležel mezi klukama, měl zavřené oči a usmíval se tak šťastně. Ještě párkrát si šli zaplavat a pak už museli jet. Cestou domů si sedl pidlimužík do svého křesílka na palubní desce a díval se na cestu. Když přijížděli zpátky k apartmánu řekl :"Karle, mohl bys zastavit?" Karel zabrzdil a překvapeně se díval na pidlimužíka. "Moc vám všem děkuji. Jsem moc šťastnej, že jste mě tam vzali. Byla to nádhera." Řekl jim a bylo vidět, že je dojatý. Karel znovu nastartoval a brzy byli doma. Jana s Honzou už je čekali s večeří a kluci se hladově pustili do jídla. Večer, když už Honzík s Vašíkem spali, šel Karel za pidlimužíkem do autobusu. "Jsem moc ráda, že se ti to líbilo" řekl mu, když se posadil na sedadlo vedle pidlimužíka. "Myslím, že bych ti měl zodpovědět další otázku, i když ty už odpověď na ní asi znáš sám" řekl. "Ty jsi se narodil během bouřky, byla to zvláštní noc a tvoje maminka byla vzácná žena. Byla hodně citlivá a tebe moc milovala už před tím, než jsi se narodil. Přála si, abys měl šťastný a krásný život. Také si přála, aby tě někdo celý život ochraňoval. Byla to opravdu zvláštní noc, silná bouře a tak se stalo, že ve chvíli kdy ty ses narodil, uhodil blesk do továrny, kde vyráběli autobusy. Jeden blesk sjel i po Bertíkovi. V tu chvíli se stal zázrak a zrodil jsem se já. A protože jsme přišli na svět ve stejnou chvíli, spojili se naše životy. Když umřela Karolínka a ty jsi zůstal sám, byl jsi smutný a nešťastný, přišel čas na to, abych se vrátil do tvého života a vnesl zpátky štěstí do tvého života tak, jak si přála tvoje maminka. Proto se jí o mě zdálo, proto mě viděla ve svém snu" skončil pidlimužík svou řeč a díval se Karlovi do očí. Ten ho pohladil po hlavičce, přikývl, jako že rozumí, vyndal z kapsy dva fíky, dal je pidlimužíkovi a odešel. Pidlimužík se za ním díval a přemýšlel, jestli je Karel opravdu šťastný. Zdálo se, že ano, ale umanul si, že se ho na to někdy zeptá. Slupl fíky a pak se zavrtal a usnul jako pařez.

Pohádka o starém autobusu díl 21

11. dubna 2012 v 21:33 | Jana Jindráková

Tři dny se všichni jenom povalovali na pláži, koupali se v moři a jedli melouny. Tři dny je to bavilo, ale pak se začali kluci nudit. Pošťuchovali se, Honzík každou chvilku ječel :"Auuu", jak ho Vašek tuhle strčil, tamhle shodil do vody a vůbec jich začalo být plno a tak děda Karel večer, když už kluci konečně usnuli, svolal válečnou poradu dospělých. "Chce to nějaký program, aby se kluci zabavili", řekl a hned pokračoval. "Mám plán" a potichu jim všechno vysvětlil. Jana s Honzou se smáli, přikyvovali hlavami a začali se sami těšit, jako když byli malí. Ráno u snídaně si Karel četl noviny, pil kávu a najednou vykřikl:" No to snad ne!! Je to vůbec možné?? Hm, hm, hm" a kroutil nevěřícně hlavou. Znovu se začetl do novin. Noviny to byly chorvatské. Protože Karel dřív jako řidič autobusu hodně cestoval, věděli kluci, že se domluví několika řečmi a tak si mysleli, že děda umí chorvatsky a tak si čte jejich noviny. Jelikož Karlovo zvolání nijak nezabralo, zkusil to znovu :" Tedy, tomu by jeden nevěřil. To jsem z toho jelen…" no a pokračovat nemusel, protože kluci se chytli a začali vyzvídat, co že se v novinách píše. "Tady píšou, že v Dubrovníku přepadli piráti jachtu jednoho milionáře. Na té jachtě bylo všechno ze zlata. Jachta se po útoku pirátů potopila." Jakoby předčítal Karel a po očku pokukoval, co kluci na to. "Ale dědo, dneska už piráti nejsou" mávl rukou Vašek a šel do svého pokoje. Honza, který právě přicházel z venku, zaslechl, co Vašek říkal a bylo mu jasné, že musí Karlovi pomoci. "Představte si" povídal "V obchodě říkali, že v Dubrovníku přepadli piráti nějakou loď. Piráti tu loď potopili, ale přišli i o tu svojí. Možná se utopili, možná ne, ale v každém případě je na ně vypsaná odměna". Honzík měl oči vykulené, div mu nevypadly a nutno říct, že i Vašek byl na pochybách. "Fakt?" zeptal se, když nakoukl znovu do kuchyně. "No jo, říkali to a prý je to i v novinách" odpověděl Honza a bylo jasno, že kluci jsou chycení. "Co kdybychom si udělali výlet do Dubrovníku, tak trochu to omrkli a třeba něco vypátráme", zeptal se Karel a kluci byli jasně pro. Jana dělala, že ji to nudí, obracela oči v sloup. "Mě se nechce, to je hloupost, honit piráty. Zůstaneme doma a půjdeme na pláž", navrhovala naoko, aby kluky ještě více navnadila. "Néééé, nechceme na pláž, chceme na výlet a honit piráty" volali kluci. "Tak já bych to taky bral" řekl Honza a Karel rozhodl, že se bude hlasovat. Čtyři ku jedné, jede se do Dubrovníku. Jana sbalila nějaké jídlo a pití, ručníky a plavky. Kluci sbalili vodní pistole a zanedlouho vyrazili.

Cesta do Dubrovníku vedla po Jadranské magistrále celou dobu podél moře. Jeli vesničkami, kde u silnice prodávali ovoce a sýry, míjeli přístavy a ohromovali je okolní hory. Cesta sice trvala tři hodiny, ale nudná nebyla. Pidlimužík už zase seděl ve svém křesílku na palubní desce a díval se na cestu. Kluci seděli hned za dědou a tu a tam pidimužíka pohladili. Když udělali krátkou přestávku, zůstali kluci v autobuse a povídali si s ním. Pidlimužík se zotavil, ale byl stále o trošku menší, než býval dřív. Kluci pro něj měli každý nějakou dobrotu a on všechno spořádal, jako by byl bezedný. Sílil a začínal mít veselejší barvu. Kolem poledne přijeli do Dubrovníku. Dlouho hledali místo, kde by mohli zaparkovat a nakonec našli místo poblíž přístavu. Protože Dubrovník leží blízko albánských hranic, žila v něm spousta lidí různých barev pleti, národnosti i řeči. A část téhle spousty se seběhla okolo autobusu, jaký nikdy neviděli. Děti pobíhaly okolo, dospělí ho obcházeli a obdivně mručeli. "Aby nám ho nějací piráti neukradli" řekl Karel a mrkl na Honzu s Janou. Ti mu mrknutí opětovali a usmáli se. "No to víš, přišli o loď, autobus by se jim hodil" povídal Honza. Kluci se začínali o Bertíka a pidlimužíka bát. Už jim to nepřišlo jako prima nápad, vydat se po stopách pirátů. "Dědo, co když ho opravdu někdo ukradne" zašeptal s obavami Honzík. "No to nevím, nevím, co bychom dělali. Asi bychom museli domů pěšky" zasmál se Karel a vystrčil kluky z Bertíka. Kluci se loudali a pořád se otáčeli. Pidlimužík jim z okna vesele mával a usmíval se, takže nakonec šli, ač neradi. Ušli sotva dvěstě metrů, když si Honzík uvědomil, že nemá kšiltovku a to je v létě, v poledne u moře, dost nepříjemná věc. Honzík je světlovlasý klučina s bledou pletí a hrozí mu spálení za normálních okolností, natož v létě u moře. "Musíme se vrátit" zavelela Jana. Vašek začal brblat, že je Honzík moula, a že jemu se nechce se v tom horku vláčet zpátky. "Já si tam doběhnu sám" řekl Honzík a tvářil se statečně. Janě se to moc nezdálo, aby šel sám, ale chtěla ho podpořit v jeho chuti být samostatný a tak souhlasila. Děda mu dal klíče od autobusu a Honzík vyrazil. Ostatní si sedli pod palmu do stínu a čekali. Honzík šel sám, občas se otočil a když viděl, že se za ním ostatní dívají, vztyčil hlavu a šel. Že se trošku bojí, věděl jenom on sám a nikdy by to nepřiznal. Když byl od Bertíka tak na padesát metrů, uviděl, jak se nějaký divný člověk snaží otevřít dveře. Zpomalil a díval se na něj. Najednou dveře povolili a muž byl uvnitř. Honzík se dal do běhu k Bertíkovi, ale pak uviděl pidlimužíka, jak na něj mává a odhání ho. Honzík se znovu zastavil a nohy mu ztěžkly. Byly jako z olovo a nedokázal s nimi pohnout. Viděl muže, jak prochází autobus, prohledává věci a pak usedá za volant. V tu chvíli se začaly dít věci. Bertík troubil jako o život a třásl se, jako by jím cloumal tajfun. Muž uvnitř autobusu se lekl, vyskočil a hnal se ke dveřím. Ale ty nešly otevřít. V tu chvíli se Honzík probral a rozeběhl se zpátky k ostatním. Už z dálky mával a volal o pomoc. Jakmile ho zahlédli, vyskočili na nohy a upalovali za ním. Setkali se na půl cesty a když viděli vyděšeného Honzíka, lekli se. "Copak se stalo?" ptali se všichni. "V autobuse je pirát" vysoukal ze sebe Honzík a sotva popadal dech. Karel se usmál a myslel si, že je jenom Honzík vyplašený z té vymyšlené historky. Tu ale zaslechl Bertíkovo troubení a bylo mu jasné, že to není jenom tak. Rozeběhl se k autobusu a ostatní ho následovali. Když doběhli, uviděli v autobuse muže zoufale se snažícího dostat se ven. Bertík se ale držel a nepustil ho ven. Pidlimužík pomáhal kouzlem, ale už jim oběma docházely síly a tak všichni dorazili akorát. Karel vytáhl telefon a zavolal policii. Ti přijeli a když uviděli muže uvězněného v autobuse, začali se smát. "Tak na tebe Zorane, taky došlo". Následovala želízka pro Zorana a megazmrzlina pro Honzíka, díky kterému všichni přiběhli včas a pro pidlimužíka miska fíků, které mu moc zachutnali. Bertík dostal do nádrže super speciál plus, aby si za tu námahu taky pochutnal. Nakonec se prošli po městě, po přístavišti a na honění pirátů úplně zapomněli. Když večer přijeli zpátky, usnuli kluci hned, jak dosedli na postel, takže nohy jim museli na postel dát rodiče. Všichni byli utahaní a shodli se, že pár dnů klidu na pláži je přesně to, co teď budou potřebovat.