Pohádka o starém autobusu díl 21

11. dubna 2012 v 21:33 | Jana Jindráková

Tři dny se všichni jenom povalovali na pláži, koupali se v moři a jedli melouny. Tři dny je to bavilo, ale pak se začali kluci nudit. Pošťuchovali se, Honzík každou chvilku ječel :"Auuu", jak ho Vašek tuhle strčil, tamhle shodil do vody a vůbec jich začalo být plno a tak děda Karel večer, když už kluci konečně usnuli, svolal válečnou poradu dospělých. "Chce to nějaký program, aby se kluci zabavili", řekl a hned pokračoval. "Mám plán" a potichu jim všechno vysvětlil. Jana s Honzou se smáli, přikyvovali hlavami a začali se sami těšit, jako když byli malí. Ráno u snídaně si Karel četl noviny, pil kávu a najednou vykřikl:" No to snad ne!! Je to vůbec možné?? Hm, hm, hm" a kroutil nevěřícně hlavou. Znovu se začetl do novin. Noviny to byly chorvatské. Protože Karel dřív jako řidič autobusu hodně cestoval, věděli kluci, že se domluví několika řečmi a tak si mysleli, že děda umí chorvatsky a tak si čte jejich noviny. Jelikož Karlovo zvolání nijak nezabralo, zkusil to znovu :" Tedy, tomu by jeden nevěřil. To jsem z toho jelen…" no a pokračovat nemusel, protože kluci se chytli a začali vyzvídat, co že se v novinách píše. "Tady píšou, že v Dubrovníku přepadli piráti jachtu jednoho milionáře. Na té jachtě bylo všechno ze zlata. Jachta se po útoku pirátů potopila." Jakoby předčítal Karel a po očku pokukoval, co kluci na to. "Ale dědo, dneska už piráti nejsou" mávl rukou Vašek a šel do svého pokoje. Honza, který právě přicházel z venku, zaslechl, co Vašek říkal a bylo mu jasné, že musí Karlovi pomoci. "Představte si" povídal "V obchodě říkali, že v Dubrovníku přepadli piráti nějakou loď. Piráti tu loď potopili, ale přišli i o tu svojí. Možná se utopili, možná ne, ale v každém případě je na ně vypsaná odměna". Honzík měl oči vykulené, div mu nevypadly a nutno říct, že i Vašek byl na pochybách. "Fakt?" zeptal se, když nakoukl znovu do kuchyně. "No jo, říkali to a prý je to i v novinách" odpověděl Honza a bylo jasno, že kluci jsou chycení. "Co kdybychom si udělali výlet do Dubrovníku, tak trochu to omrkli a třeba něco vypátráme", zeptal se Karel a kluci byli jasně pro. Jana dělala, že ji to nudí, obracela oči v sloup. "Mě se nechce, to je hloupost, honit piráty. Zůstaneme doma a půjdeme na pláž", navrhovala naoko, aby kluky ještě více navnadila. "Néééé, nechceme na pláž, chceme na výlet a honit piráty" volali kluci. "Tak já bych to taky bral" řekl Honza a Karel rozhodl, že se bude hlasovat. Čtyři ku jedné, jede se do Dubrovníku. Jana sbalila nějaké jídlo a pití, ručníky a plavky. Kluci sbalili vodní pistole a zanedlouho vyrazili.

Cesta do Dubrovníku vedla po Jadranské magistrále celou dobu podél moře. Jeli vesničkami, kde u silnice prodávali ovoce a sýry, míjeli přístavy a ohromovali je okolní hory. Cesta sice trvala tři hodiny, ale nudná nebyla. Pidlimužík už zase seděl ve svém křesílku na palubní desce a díval se na cestu. Kluci seděli hned za dědou a tu a tam pidimužíka pohladili. Když udělali krátkou přestávku, zůstali kluci v autobuse a povídali si s ním. Pidlimužík se zotavil, ale byl stále o trošku menší, než býval dřív. Kluci pro něj měli každý nějakou dobrotu a on všechno spořádal, jako by byl bezedný. Sílil a začínal mít veselejší barvu. Kolem poledne přijeli do Dubrovníku. Dlouho hledali místo, kde by mohli zaparkovat a nakonec našli místo poblíž přístavu. Protože Dubrovník leží blízko albánských hranic, žila v něm spousta lidí různých barev pleti, národnosti i řeči. A část téhle spousty se seběhla okolo autobusu, jaký nikdy neviděli. Děti pobíhaly okolo, dospělí ho obcházeli a obdivně mručeli. "Aby nám ho nějací piráti neukradli" řekl Karel a mrkl na Honzu s Janou. Ti mu mrknutí opětovali a usmáli se. "No to víš, přišli o loď, autobus by se jim hodil" povídal Honza. Kluci se začínali o Bertíka a pidlimužíka bát. Už jim to nepřišlo jako prima nápad, vydat se po stopách pirátů. "Dědo, co když ho opravdu někdo ukradne" zašeptal s obavami Honzík. "No to nevím, nevím, co bychom dělali. Asi bychom museli domů pěšky" zasmál se Karel a vystrčil kluky z Bertíka. Kluci se loudali a pořád se otáčeli. Pidlimužík jim z okna vesele mával a usmíval se, takže nakonec šli, ač neradi. Ušli sotva dvěstě metrů, když si Honzík uvědomil, že nemá kšiltovku a to je v létě, v poledne u moře, dost nepříjemná věc. Honzík je světlovlasý klučina s bledou pletí a hrozí mu spálení za normálních okolností, natož v létě u moře. "Musíme se vrátit" zavelela Jana. Vašek začal brblat, že je Honzík moula, a že jemu se nechce se v tom horku vláčet zpátky. "Já si tam doběhnu sám" řekl Honzík a tvářil se statečně. Janě se to moc nezdálo, aby šel sám, ale chtěla ho podpořit v jeho chuti být samostatný a tak souhlasila. Děda mu dal klíče od autobusu a Honzík vyrazil. Ostatní si sedli pod palmu do stínu a čekali. Honzík šel sám, občas se otočil a když viděl, že se za ním ostatní dívají, vztyčil hlavu a šel. Že se trošku bojí, věděl jenom on sám a nikdy by to nepřiznal. Když byl od Bertíka tak na padesát metrů, uviděl, jak se nějaký divný člověk snaží otevřít dveře. Zpomalil a díval se na něj. Najednou dveře povolili a muž byl uvnitř. Honzík se dal do běhu k Bertíkovi, ale pak uviděl pidlimužíka, jak na něj mává a odhání ho. Honzík se znovu zastavil a nohy mu ztěžkly. Byly jako z olovo a nedokázal s nimi pohnout. Viděl muže, jak prochází autobus, prohledává věci a pak usedá za volant. V tu chvíli se začaly dít věci. Bertík troubil jako o život a třásl se, jako by jím cloumal tajfun. Muž uvnitř autobusu se lekl, vyskočil a hnal se ke dveřím. Ale ty nešly otevřít. V tu chvíli se Honzík probral a rozeběhl se zpátky k ostatním. Už z dálky mával a volal o pomoc. Jakmile ho zahlédli, vyskočili na nohy a upalovali za ním. Setkali se na půl cesty a když viděli vyděšeného Honzíka, lekli se. "Copak se stalo?" ptali se všichni. "V autobuse je pirát" vysoukal ze sebe Honzík a sotva popadal dech. Karel se usmál a myslel si, že je jenom Honzík vyplašený z té vymyšlené historky. Tu ale zaslechl Bertíkovo troubení a bylo mu jasné, že to není jenom tak. Rozeběhl se k autobusu a ostatní ho následovali. Když doběhli, uviděli v autobuse muže zoufale se snažícího dostat se ven. Bertík se ale držel a nepustil ho ven. Pidlimužík pomáhal kouzlem, ale už jim oběma docházely síly a tak všichni dorazili akorát. Karel vytáhl telefon a zavolal policii. Ti přijeli a když uviděli muže uvězněného v autobuse, začali se smát. "Tak na tebe Zorane, taky došlo". Následovala želízka pro Zorana a megazmrzlina pro Honzíka, díky kterému všichni přiběhli včas a pro pidlimužíka miska fíků, které mu moc zachutnali. Bertík dostal do nádrže super speciál plus, aby si za tu námahu taky pochutnal. Nakonec se prošli po městě, po přístavišti a na honění pirátů úplně zapomněli. Když večer přijeli zpátky, usnuli kluci hned, jak dosedli na postel, takže nohy jim museli na postel dát rodiče. Všichni byli utahaní a shodli se, že pár dnů klidu na pláži je přesně to, co teď budou potřebovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama