Pohádka o starém autobusu díl 22

12. dubna 2012 v 15:56 | Jana Jindráková
Expedice pidlimužík
Z dobrodružství v Dubrovníku vyspávali všichni ještě druhý den dopoledne. Karel si uvědomil, že jeho nápad nalákat kluky na dobrodružství, nebyl úplně nejlepší. Kluky spíš vystrašil a nebýt toho, že Honzík si zapomněl čepici v Bertíkovi a že se zachoval tak statečně, Bůh ví, jestli by dneska ještě měli autobus. Karel vstal první a šel se podívat na Bertíka a pidlimužíka. Pidlimužík seděl na střeše autobusu a díval se na moře. Karel ho uviděl, jak sedí na střeše, klimbá nohama a zasněně se dívá do dálky. "Ahoj, pidlimužíku. Co děláš?" zeptal se ho Karel a pidlimužík seskočil ze střechy na kapotu motoru. "Koukám se na tu spoustu vody, je opravdu slaná?" zeptal se pidlimužík s nedůvěrou v hlase. "Je, chceš ji okusit?" optal se Karel a mrkl na pidlimužíka. Ten se poškrabal na rozcuchané hlavičce a vrtěl se a poposedával. "Já bych rád, ale bojím se odejít od autobusu. Víš, jak to dopadlo posledně" odpověděl, ale stále se se zalíbením díval na moře. Karel přemýšlel co s tím. "Něco vymyslím" řekl a posadil se do trávy. Chvilku dumal, přemýšlel, díval se tu na pidlimužíka, tu na moře, ale nic ho nenapadalo. Za chvilku se jako vítr přiřítili kluci a volali na dědu, co že tam dělá. Karel jim vysvětlil, že pidlimužík by chtěl okusit moře, ale neví, jak to udělat. Kluci se posadili vedle dědy a dumali spolu. No a protože víc hlav, víc ví, ta nejmladší, ale nejchytřejší hlavinka na to přišla. "Co kdybychom zajeli Bertíkem co nejblíž k moři tak, aby mohl pidlimužík do moře, ale byl stále poblíž?" řekl Honzík a čekal, že brácha jeho nápad strhne, tak jako většinou, ale tentokrát se tak nestalo. "To by šlo", řekl Karel. "Ale tady se moc blízko k moři nedostaneme" pokračoval. "A co jet na výlet někam, kde můžeme zajet až k moři?" dodal Vašek. To už byl nápad, který bylo možné uskutečnit, ale potíž byla v tom, že nechtěli prozradit Janě a Honzovi pidlimužíkovu existenci a když pojedou s nimi, neutají to. Tento nedostatek vyřešil Vašek. "Hele, mami" začal, když přišel do kuchyně. "Mě napadlo, že byste si s tátou mohli od nás odpočinout a užít si trochu soukromí a my bychom s dědou jeli na malou expedici" pokračoval Vašek. Jana byla trochu zaskočená, ale představa, že by si mohli s Honzou udělat třeba romantickou procházku podél moře sami dva, se jí líbila. "A kam byste jeli?" zeptala se. "Děda má nějaký plán. Zajeli bychom někam, kde nikdo není a potápěli bychom se a tak podobně" odpověděl Vašek a tvářil se jako andílek, což samo o sobě už bylo dost podezřelé, protože všichni byli zvyklí, že Vašek poslední dobou spíš vrčí a nadává. "No tak já se s dědou domluvím" řekla Jana a šla se domluvit. A protože nikdo nebyl proti, jeli kluci s dědou po obědě na expedici. V autobuse se dohodli, že expedici nazvou Expedice pidlimužík. Pidlimužík nemusel dělat figurku a tak seděl s klukama hned za Karlem, dívali se z okna a hledali vhodné místo k zaparkování u moře. Jeli pomalu, aby jim žádná odbočka k moři neunikla. Párkrát odbočili, ale museli se vrátit, protože buď nemohli zajet dost blízko k moři, nebo tam zase byli lidé. Už to vypadalo, že expedice nedopadne tak, jak by si přáli, až nakonec našli, co hledali. Nejprve tu odbočku minuli, ale pak se vrátili a zkusili jí. Bylo to přesně ono. Zajeli k moři tak blízko, že občas nějaká vlnka ošplouchla kola Bertíkovi. Tomu zabrumlalo v motoru a pidlimužík ho chlácholil: "Neboj, to je jenom voda, ale slaná, víš?" Říkal to tak, jako by to věděl z vlastní zkušenosti a ne jenom z vyprávění. Vystoupil z Bertíka a šel pomalu k moři. Díval se na to, jak se moře přibližuje a zase vzdaluje, jak vlnky omývají kamínky a najednou přišla trošku větší vlna a ta pidlimužíka zkropila od hlavy k patě. Kluci se smáli, když viděli, jak plive vodu a mne si oči. Pidlimužík ucouvl a znovu moře jenom pozoroval. "No tak běž" pobízeli ho kluci. "Přeci se nebudeš bát, když už jsme konečně tady" řekl Karel. "Neboj, jsme tu s tebou a budeme tě hlídat" chlácholili ho kluci. Ještě chvilku stál a pak popošel o krůček blíž a pak ještě jeden, pak už mu byla voda po kolena no a s další vlnou zmizel pod vodou celý. Kluci se lekli a zašmátrali po dně, ale to už vykoukla hlavička pidlimužíka a usmívala se od ucha k uchu. "Jééééé ty umíš plavat?" divili se kluci. "Asi jo", řekl pidlimužík a plaval podél kluků. Kluci šli více do hloubky, aby mohli také plavat a pidlimužík si troufl za nimi. Karel je pozoroval a usmívala se nejen jeho tvář, ale i srdce. Řádili ve vodě, potápěli se, sbírali kamínky a honili rybičky. Pidlimužík při jednom potopení uviděl kraba, který cvakal klepetama a asi si myslel, že by mohl ulovit pidlimužíka k snědku, ale kluci mu večeři vyfoukli těsně před nosem a plavali jinam. Nakonec se k nim přidal i Karel. Když už byli unavení, šli se ohřát na deku. Pidlimužík ležel mezi klukama, měl zavřené oči a usmíval se tak šťastně. Ještě párkrát si šli zaplavat a pak už museli jet. Cestou domů si sedl pidlimužík do svého křesílka na palubní desce a díval se na cestu. Když přijížděli zpátky k apartmánu řekl :"Karle, mohl bys zastavit?" Karel zabrzdil a překvapeně se díval na pidlimužíka. "Moc vám všem děkuji. Jsem moc šťastnej, že jste mě tam vzali. Byla to nádhera." Řekl jim a bylo vidět, že je dojatý. Karel znovu nastartoval a brzy byli doma. Jana s Honzou už je čekali s večeří a kluci se hladově pustili do jídla. Večer, když už Honzík s Vašíkem spali, šel Karel za pidlimužíkem do autobusu. "Jsem moc ráda, že se ti to líbilo" řekl mu, když se posadil na sedadlo vedle pidlimužíka. "Myslím, že bych ti měl zodpovědět další otázku, i když ty už odpověď na ní asi znáš sám" řekl. "Ty jsi se narodil během bouřky, byla to zvláštní noc a tvoje maminka byla vzácná žena. Byla hodně citlivá a tebe moc milovala už před tím, než jsi se narodil. Přála si, abys měl šťastný a krásný život. Také si přála, aby tě někdo celý život ochraňoval. Byla to opravdu zvláštní noc, silná bouře a tak se stalo, že ve chvíli kdy ty ses narodil, uhodil blesk do továrny, kde vyráběli autobusy. Jeden blesk sjel i po Bertíkovi. V tu chvíli se stal zázrak a zrodil jsem se já. A protože jsme přišli na svět ve stejnou chvíli, spojili se naše životy. Když umřela Karolínka a ty jsi zůstal sám, byl jsi smutný a nešťastný, přišel čas na to, abych se vrátil do tvého života a vnesl zpátky štěstí do tvého života tak, jak si přála tvoje maminka. Proto se jí o mě zdálo, proto mě viděla ve svém snu" skončil pidlimužík svou řeč a díval se Karlovi do očí. Ten ho pohladil po hlavičce, přikývl, jako že rozumí, vyndal z kapsy dva fíky, dal je pidlimužíkovi a odešel. Pidlimužík se za ním díval a přemýšlel, jestli je Karel opravdu šťastný. Zdálo se, že ano, ale umanul si, že se ho na to někdy zeptá. Slupl fíky a pak se zavrtal a usnul jako pařez.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama