Květen 2012

Chodící reklama

15. května 2012 v 13:36 | Jana Jindráková
Je s podivem, že já, ač zapřísáhlý kritik reklam, teď hodlám reklamu udělat. Obecně považuji 90% reklam za hodné přepnutí, ne-li vypnutí televize, ale je pravda, že o zbývajících 10% se spravedlivě dělí reklamy chytré a vtipné. A protože pro jednu černou ovci nelze odsoudit celé stádo, jsem ochotná vzít reklamy na milost. Já nebudu dělat reklamu ani vtipnou ani chytrou, leč realistickou. I v době ranného mládí a rovné chůze se mi můj manžel smál, že zakopnu a upadnu, když půjdu bosa po skle a měl pravdu. Nyní v době ranného středního věku a velmi nerovné chůze, ztrácím rovnováhu i na rovném chodníku. Není tedy divu, že když se mám ráda, a to já mám, dávám si na to nejcenější co mám, velký pozor. Tou cenností myslím svou hlavu a ne snad pro moji krásu, o které tohle vyprávění není, ale snad pro to, co mám v té hlavě uschováno. Jsem aktivní příležitostnou sportovkyní. Pokud Vám spojení slov aktivní a příležitostná, připadá jako protimluv, tak vězte, že tomu tak není. Sportuji opravdu příležitostně, jak zdraví dovolí, ale když už, tak setsakra aktivně, že se pak nějakou dobu dávám dohromady. Toť na vysvětlenou. Z nedávného výletu na kole se stal zážitek na hodně dlouhou dobu a to pro všechny zúčastněné. Jezdím s helmou, bez ní ni krok a dobře tomu tak. Při projíždění úzkým prostorem ohraničeným dvěma pořádnými loužemi jsem se vyhýbala synovi, ztratila jsem cennou rovnováhu a kecla jsem si vší vahou 80 kil do té louže, ze které se vyklubalo 20 cm bahna + 10 cm vody. Aby toho nebylo málo, řachla jsem hlavou o kolo za mnou stojícího manžela, přičemž v helmě křuchlo, v hlavě zadunělo a já zůstala jako chrobák na zádech v bahně, nohama nahoru a hlavou zapasovanou v kole. Manžel mě zvedal se slovy, proč nevstáváš a já viděla rudě z pádu, z pěti kil bahna od hlavy k patě a z řečí svého muže. Sedla jsem na kolo a zbývajících 8 km k domovu jela rychlostí blesku, až ze mě bahno lítalo na všechny strany. Veškeré škody nakonec byly jen na helmě, která byla naprasklá, ale použitelná, ale hlavně že to přežila moje hlava. Když jsem se vylízala z naražených zad a bolavé hlavy, vyrazili jsme na kolečkové brusle, které jsou poněkud náročnější na rovnováhu a tudíž se chráním ještě více. Helma naprasklá, ale dobrý, chrániče na kolenou, loktech a zápěstích. Moc esteticky nevypadám, ale jsem sportovkyně, ne modelka. Modelek jezdí v protisměru víc než dost. Děvčata okolo dvacítky, překrásné dlouhé blond vlasy přeci nebudou cpát pod helmu, už by tak skvostně nepoletovaly okolo hlavy, mají tílka na ramínka a paže mají útlé, opálené a pevné, stejně jako brutálně odhalená stehna. Pohled je na ně fakt pěkný, nebát se pádu, snad bych se i otočila. Teď si vypůjčím známou hlášku a trochu ji přetvořím "Jezdím dobře, jezdím rád". No a jak si tak jezdím vyzbrojená všemi těmi chrániči, vzpříčí se mi kamínek mezi kolečkama no a to je konečná, s tím už nic neuděláte a máte asi čtvrt vteřiny na to vymyslet, jak nejlépe padnou a nezabít se. Já letěla v pořadí, kolena, zápěstí, hlava a nakonec rameno. Když si to shrneme. Na kolenou jsem měla chrániče, takže to odnesla jenom modřinama, zápěstí trochu brněla, ale chrániče udržely krev v žílách, na hlavě jsem měla helmu, takže k prasklině jsem přidala ještě pořádný škrábanec. Jediné, co jsem neměla opancéřované bylo moje rameno, ale tričko to vydrželo, takže mě udivilo, proč že mě to rameno pálí jako čert. Byl to jenom silniční lišej, ale kdo ho ulovil ví, že to pálí jako ďas. No a teď k té reklamě. Jak se tak snažím zmátořit se z otřesu pádu, a jak se ke mně vrací manžel s dětmi, jak tak okolo mě stojí přihlíživší bruslaři, vzpomenu si, jak by asi dopadla ta děvčata, popsaná výše. Vypadám při jízdě sice jako hokejista, ale jsem tady. Jsem si téměř jistá, že po takovémto pádu bych bez helmy byla v lepším případě v nemocnici, v horším bych se dívala kytičkám na kořínky. Takže lobuji za helmy, chrániče všude, kde se dá. Já konkrétně začínám zvažovat chrániče ramen, jako mají ragbisti. Přeji všem sportování bez úrazů.

Pohádka o starém autobusu díl 25, poslední

15. května 2012 v 10:31 | Jana Jindráková
Díl 25
Třetí otázka
Ráno Karel vstával s těžkou hlavou a myslí. Ranní kávu vypil bez většího zájmu a přitom drbal Filipa, který se mu usadil na klíně. Pinďa mu seděl u nohou a díval se upřeně na jeho zachmuřenou tvář, jakoby chápal, že je Karel smutný. V devět hodin se zvedl, pohladil Filipa i Pinďu, vzal si své věci, klíčky od Bertíka a sáček dobrot pro pidlimužíka. Karel otevřel dveře Bertíka, a rozhlížel se po pidlimužíkovi, ale ten byl nejspíš schovaný ve své díře v sedačce. Karel si povzdychl, sedl za volant a nastartoval. Motor ani neškytl. Zkusil to znovu, ale zase nic. Poučen z jara, nesnažil se o další startování, ani se neděsil, že je Bertík porouchaný. Zvedl se a šel si sednout na sedačku s dírou. Koukl z blízka do ní a promluvil :" Já vím, že tam jsi a trucuješ. Vylez, prosím, ven. Neděj to ještě těžší, než to je. Víš, že já když něco slíbím, udělám všechno pro to, abych to i splnil. Slíbil jsem půjčit Bertíka do muzea a tak to i splním. Tobě jsem slíbil, že za vámi budu jezdit a taky že budu, tak už netrucuj a vylez." V díře to zašramotilo a pidlimužík vykoukl. Díval se na Karla a řekl :"Já vím. Tak nastartuj a jedem." Vlezl Karlovi do dlaně a nechal se odnést na své křesílko na palubní desce. Karel znovu strčil klíčky do zapalování a tentokrát naskočil motor hned. Podíval se na pidlimužíka, usmál se na něj, mrknul jedním okem a pidlimužík mu úsměv opětoval. Vydali se na cestu. "Myslím, že to pro tebe bude zajímavá zkušenost. Do muzea bude chodit spousta lidí, budou se dívat na Bertíka a budou ho obdivovat a ty víš, jak on to má rád. Přijde tam i hodně dětí a ty on má také rád. Ty budeš dávat pozor, aby ho nikdo neničil, ano?" zeptal se Karel a pidlimužík přikývl, jako že to se rozumí samo sebou. Do muzea dorazili okolo jedenácté a správce expozice na ně již čekal. Ukázal Karlovi, kam má s Bertíkem zajet, kde mu vyhradili místo. Stál hned vedle staré Tatrovky a jedné prastaré lokomotivy na páru a vypadalo to, že se mu ta společnost zamlouvá. Karel svolil, že návštěvníci mohou i dovnitř Bertíka, protože věděl, jak má Bertík lidi rád a také věděl, že pidlimužík ho ohlídá. Přišla chvilka rozloučení a na tu si Karel připravil sáček s dobrotami pro pidlimužíka. Sedl si k němu a povídá :" Tak mi tu na všechno dohlídni, kamaráde, a neboj, hned příští týden jsem tu jako na koni. Tady máš nějaké dobroty." Pohladil ho po rozčepýřené hlavičce usmál se na něj a odešel. Domů jel autobusem a bylo mu, jako by opouštěl své dítě. Ale věděl, že to dítě už je velké a musí mu dát možnost být samostatný. Doma ho uvítal Pinďa štěkotem a Filip se mu třel o nohy. Zahrada byla najednou prázdná a pak dostal Karel nápad. Zbourá starou stodolu a na jejím místě postaví velikou garáž pro Bertíka, aby příští zimu mohl strávit doma a nepadal na něj sníh. Ten nápad ho rozradostnil a hned druhý den se dal do práce.
Mezitím se pidlimužík s Bertíkem zabydleli v muzeu. První noc se pidlimužík pustil na výpravu po výstavní hale. Procházel se okolo krásných exponátů starých traktorů, osobních vozů, lokomotiv a dalších strojů, které ani neznal. Začínalo se mu tam líbit a hned druhý den si byl jistý, že Karel udělal dobře. Dopoledne přišla paní učitelka s 3.B z jedné pražské školy. Děti byly nadšené, že můžou vlézt přímo do autobusu. Seděly na sedačkách, mohly si sednout i za volant. Chovaly se slušně, až na vejlupka Frantu, známou to firmu. Franta si nejenom sedl za volant, ale začal i troubit, načež ho paní učitelka chytla za ucho a musel od volantu. Potom si sedl jako na potvoru na sedačku s dírou, kde žil pidlimužík. Díra Frantu zaujala a tak do ní začal strkat prst a dloubal do výplně sedačky. Pidlimužík, který byl schovaný v díře chvilku seděl, ale pak mu došla trpělivost a kopnul Frantu do prstu. Ten ho rychle vytáhl, ale za chvilku tam strkal prst znovu. To už se pidlimužík opravdu naštval a do prstu ho kousnul. "Auuuuu, v té díře je myš", křičel Franta a holky začaly pištět. Paní učitelka pískla na píšťalku, co měla pověšenou na krku a děti ztichly. "Uklidněte se!" zavolala. "Žádná myš tu není". Franta dal chvíli pokoj, ale pak mu to přeci jenom nedalo a prst do díry strčil znovu. Pidlimužík zavřel očka, něco zamumlal a dotkl se Frantova prstu. V tu chvíli se ten nezbedný prst zvětšil tak, že nešel Frantovi vytáhnout. Ten ječel, jako o život, že má nemůže vytáhnout prst. Tahal rukou, ale prst ven nešel. Paní učitelka k němu přiběhla se podívat, co to zase Franta vyvedl a uviděla, že má prst v sedačce. Vzala ho za ruku a v tu chvíli se pidlimužík znovu dotkl jeho prstu a ten se rázem zmenšil do původní velikosti, takže když za Frantovu ruku paní učitelka zatáhla, prst vyklouzl jako po másle. Franta dostal pohlavek, že si vymýšlí a dělá scény. Nakonec paní učitelka znovu pískla na píšťalku, děti se seřadily a odešly. Pidlimužík se radoval, že tady bude legrace a byl připraven zlobit každého záškodníka, jako byl Franta.
Karel jezdil za pidlimužíkem a Bertíkem každý týden a byl rád, že nachází pidlimužíka v dobré náladě, nechával si vyprávět o lumpárnách, které vyváděl zlobivým a nenechavým dětem a smál se, až se za břicho popadal. O tom, že staví pro Bertíka garáž, ale pidlimužíkovi nic neřekl. Nechal si to pro oba jako překvapení. Někdy přijel Karel i s Honzíkem a Vaškem, a pak nechával kluky, aby si povyprávěli s pidlimužíkem a sám se procházel po expozicích. Když se přiblížily Vánoce, připravil Karel dárky pro pidlimužíka, borové větvičky, jablíčka, oříšky, které měl pidlimužík tak rád a vydal se před Štědrým dnem na návštěvu do muzea. Pidlimužík měl radost z větviček a udělal si z nich maličký stromeček, pod který si schoval dárečky od Karla. Karel se posadil na svou oblíbenou sedačku u které bylo do laku vyryto srdíčko, které před mnoha desítkami let sám vyryl. Vzpomínal na své dětství, jak jezdil do školy právě Bertíkem, na svoji první lásku. S dojetím vzpomínal také na svou ženu Karolínku a jak tak vzpomínal, začaly mu padat víčka, hlava se mu opřela o sklo a Karel usnul. Pidlimužík si všiml, že Karel spí a přistoupil k němu. Vylezl mu na rameno a přivřel svá očka, začal si mumlat pod vousy a rukama kroužit okolo Karlovy hlavy.
Karel byl najednou obklopen bělostnou lehounkou mlhou, kráčel zlehka, jakoby byl znovu mladý. Podíval se na své ruce. Kůže na nich byla hladká a pevná, bez stařeckých skvrn. Krok měl pevný a lehký. Rozhlížel se okolo sebe, ale neviděl nic, než záři, která jakoby se přibližovala z veliké dálky. Vydal se rychlým krokem k tomu světlu, které hřálo a vábilo ho svou jasností. Potom uviděl jakousi postavu, která vycházela z toho krásného světla. Přimhouřil oči, zakryl si je zpola dlaní a snažil se vidět, kdo to je. Srdce se mu rozbušilo. Je to možné? Nemýlí se? Rozeběhl se nedočkavě a zastavil těsně před tou postavou. Díval se jí do tváře, která byla líbezná, přesně taková, jakou si jí pamatoval. Byla to tvář jeho milované Karolínky. Usmívala se na něj a vztáhla k němu ruce. Karel jí obejmul a přitiskl s sobě. "Karolínko, Karolínko, Karolínko", šeptal a srdce mu přetékalo radostí a něhou. "Kde jsi se tu vzala a kde jsem se tu vzal já?" ptal se Karel, když Karolínku pustil a díval se jí do tváře. "Jsi tam, kde jsem já." Odpověděla mu. "Umřel jsem?" zeptal se Karel? "Ne, neumřel. Tvůj čas ještě nenadešel. Máš ještě co vykonat. Přišel ale čas ti odpovědět na poslední otázku. Jaký to má všechno smysl? Proč Bertík, pidlimužík, Filip a Pinďa?" řekla Karolínka a vzala Karla za ruku a vedla ho blíže k tomu světlu. Karlovi se zjevil obraz toho, jak smutný byl, když Karolínka odešla, když musel odejít z práce a jak ho nic netěšilo. Potom se obraz změnil a on viděl třesoucího se Pinďu, jak se ho ujal a jak spolu na procházkách našli Bertíka. Znovu se obraz změnil a on viděl Filipa, jak ho dvakrát zachránil. Viděl také, jak vezl babičky a dědečky na výlet na Karlštejn, viděl, jak odváží děti domů z výletu, když jim ujel autobus. "Dostal jsi šanci, abys mohl vést plný život. Bylo na tobě, jestli to pochopíš a jestli se chytneš té příležitosti. A tys mě nezklamal. Učinil jsi hodně lidí šťastnými, zachránil jsi život Pinďovi a Filipovi a sám jsi zase začal být šťastný. Jsi dobrý člověk, Karle, a já jsem šťastná, že jsem s tebou mohla žít, i když jsem musela odejít tak brzy. Ale jednou, Karle, za dlouho, až přijde tvůj čas, najdeš mě zase tady a pak už tu spolu zůstaneme na vždy." Řekla mu. "Ale já tu chci s tebou zůstat, nechci už zpátky" protestoval Karel a znovu Karolínku obejmul, jakoby se bál, že zmizí. "A co Jana, její děti a tvoje zvířátka. Ještě tě všichni potřebují. Musíš se postarat o Bertíka a pidlimužíka. Ještě toho musíš hodně vykonat." Odpověděla mírně a políbila ho na čelo.
"Háló, pane, halo, je vám něco" slyší Karel a najednou se mu Karolínka ztrácí ve světle, světlo pohasíná a mlha se rozpouští. Otvírá oči a vidí hlídače, jak jím cloumá. "Bál jsem se, že se vám něco stalo" povídá a je rád, že je Karel v pořádku. "Už pro dnešek zavíráme, musíte jít domů". Domů, pomyslel si Karel. No jistě, domů, k Filipovi a Pinďovi. Tak rád by znovu zavřel oči a vrátil se ke Karolínce, ale věděl, že to už nepůjde. Ano, byl to jenom sen, ale kdo ví. Za poslední dva roky toho zažil tolik, že už věří všemu. Věří, ví, že jednou se zase s Karolínkou shledá. Teď ale musí jet domů, oslavit Vánoce, postavit garáž pro Bertíka. Musí toho ještě hodně udělat a on se na to všechno moc těší. Nakonec život má vždycky smysl, jenom ho člověk musí najít, chytnout a nepustit. Karel se usmál, pohlédl na díru v sedačce. Zašeptal :"Krásné Vánoce, pidlimužíku. Prvního března si pro Vás přijedu a čeká nás spousta dobrodružství." Odešel a v srdci měl klid a radost z věcí budoucích.
K O N E C.

Pohádka o starém autobusu díl 24

14. května 2012 v 15:09 | Jana Jindráková
Díl 24
Poslední týden prázdnin strávili kluci u dědy. Na začátku prázdnin si mysleli, že to bude nuda, ale to ještě nic nevěděli o pidlimužíkovi, ježkovi ani krtkovi. Nakonec byl ten poslední týden jako třešinka na dortu a kluci si ho užili. Každý den chodili s Pinďou na procházku a házeli mu klacky, když pršelo, seděli v autobuse a hráli si s pidlimužíkem, který byl ve svém živlu stejně jako Bertík, který měl děti rád a jeho starou duši hřál pocit, že jsou děti na blízku. Když nastal čas odjezdu, byli všichni smutní, že končí radost a začínají povinnosti, ale takový je život, takže v sobotu si kluci sbalili věci a odjeli domů. Po jejich odjezdu pocítil Karel, jak je v domě ticho a pusto.
S příchodem nového školního roku se brzy ohlásil i podzim. Dny byly sice teplé, ale noci a ráno studená, nad lesy ležela mlha jako poklička, v lese bylo vlhko a začaly růst houby. Karel s Pinďou chodili na houby každý den a každý den se vraceli s plným košíkem. Pidlimužík se divil, co to z lesa nosí. Koukal jim do košíků a jeden klobouk od bedly si nasadil na hlavu. Vypadal legračně. Zkusil si pak ještě klobouk hříbku a kozáka. "Škoda, že tě nevidí kluci", zasmál Karel a pak ho napadlo, že může pidlimužíka vyfotit. Došel si pro foťák a pidlimužík mu pózoval tu s jedním, tu s druhým kloboukem. Pidlimužík se pitvořil a dováděl a Karel ho fotil. Když si pak Karel posbíral tu kloboukovou parádu, že z ní udělá smaženici, nechápal pidlimužík, proč mu je chce Karel sníst. Když mu ale večer přinesl na ochutnání, pochopil, že houby jsou opravdu dobré. Což o to, houby jsou dobré, ale těžko stravitelné pro člověka, natož pro pidlimužíka. V noci Karla vzbudil divný zvuk, rozespalý si navlékl župan a šel se podívat na zahradu, co se děje. Uviděl Bertíka, jak se chvěje. Otevřel dveře a na sedačce uviděl do klubíčka stočeného pidlimužíka jak naříká, sténá a kňourá. "Co se ti stalo"? vyděsil se Karel a sklonil se k pidlimužíkovi. "Nevím, hrozně se mi zvětšilo břicho a mám pocit, že jsem spolkl kámen" brečel pidlimužík. Karel ho opatrně zvedl a prohlížel mu bříško a uviděl, že ho má hrozně nafouklé a hned mu došlo, co se stalo. "Ajajaj, to jsou ty houby" zvolal Karel. "Udělám ti fenyklový čaj, snad ti to pomůže a taky něco teplého na bříško" řekl, a odešel do domu. Uvařil fenykl, do ohřívací lahve nalil teplou vodu a vrátil se zpátky. Pidlimužíkovi nebylo lépe, ale čaj vypil. Karel ho položil na ohřívací láhev a jedním prstem mu zlehka masíroval bolavé bříško. Pidlimužíkovi to dělalo moc dobře, nechal se masírovat a najednou se ozvala rána jako z děla a pidlimužíkovi se ulevilo. Karel se zasmál :"Je vidět, že to funguje. Na nafouklé bříško je fenykl a teplo to nejlepší. Takže ducha jsme z tebe vyhnali, tak můžu jít znovu spát" zívl Karel a chtěl odejít. "Já měl nějakého ducha?" divil se pidlimužík. Karel se zasmál, mávl rukou a ještě přes rameno zavolal :"Hlavně už nejez houby, aby se ten duch nevrátil". Padl do postele a usnul.
V dokonalé shodě uvítali podzim, stromy si oblékly pestrobarevné fráčky, aby je zase na začátku listopadu shodily a Karel měl co uklízet. Foukal studený vítr a často pršelo. Krtek Pepa se chystal na zimní spánek stejně jako ježek s rodinou. Karel jim připravil v koutku zahrady závětří, aby jim nebyla zima a ve zdraví přežili zimu. Když tak chystal zahradu i zvířátka na zimu, vzpomněl si na vizitku pana Nezbedného, ředitele technického muzea, kterému slíbil, že mu Bertíka půjčí na celou zimu jako výstavní exponát a zároveň tak uchrání Bertíka další kruté zimy. V Plzni se mu to zdálo jako dobrý nápad, ale teď, když to mělo přijít, se mu do toho nechtělo, takže stále odkládal volání, až jeden listopadový den začaly poletoval sněhové vločky a tak nebylo zbytí. Karel zvedl telefon a zavolal panu Nezbednému. "Dobrý den, tady Karel Smutný" představil se a na chvilku se odmlčel, jakoby čekal, zda ho pan Nezbedný pozná. Skoro si přál, aby ne a on nemusel svůj slib splnit, ale pan Nezbedný si ho pamatoval a vesele zvolal : "Dobrý den, to mám radost, že voláte. Já se bál, že jste na naše ujednání zapomněl, nebo si to rozmyslel. Tak jak to vidíte?" Karel nechtěl přiznat pochybnosti a tak řekl :" Kdepak, jak bych mohl zapomenout. Kdy vám můžu autobus přivézt? A platí, že se můžu na něj přijít kdykoliv podívat?" "Samozřejmě platí. Mohl byste ho přivézt zítra dopoledne? Budu informovat vedoucího expozice a bude vás čekat. A nebojte, my se o toho vašeho fešáka dobře postaráme. Takže jsme dohodnuti?" Byli dohodnuti. Večer zašel za pidlimužíkem, aby mu sdělil, že zítra odjíždějí. Seděl na sedačce a smutně koukal. "Víš, pidlimužíku, myslel jsem to dobře. Chtěl jsem Bertíka uchránit před mrazem a tebe nakonec taky. Co mi nedošlo je, že tam budeš muset zůstat, ale já ti slibuji, že tam za vámi budu často jezdit i s klukama a vždycky ti přivezeme něco dobrého," povídal Karel, ale díval se do země. "A co Vánoce?" zeptal se pidlimužík a vynutil si Karlův pohled. "Slíbil jsem, že tam Bertík zůstane až do jara, ale na Vánoce za Vámi přijedu docela určitě" povzdechl si Karel. Strašně moc se mu nechtělo slib splnit, ale byl to muž pevných zásad, takže chtě nechtě, druhý den vyrazili do Prahy.