Pohádka o starém autobusu díl 24

14. května 2012 v 15:09 | Jana Jindráková
Díl 24
Poslední týden prázdnin strávili kluci u dědy. Na začátku prázdnin si mysleli, že to bude nuda, ale to ještě nic nevěděli o pidlimužíkovi, ježkovi ani krtkovi. Nakonec byl ten poslední týden jako třešinka na dortu a kluci si ho užili. Každý den chodili s Pinďou na procházku a házeli mu klacky, když pršelo, seděli v autobuse a hráli si s pidlimužíkem, který byl ve svém živlu stejně jako Bertík, který měl děti rád a jeho starou duši hřál pocit, že jsou děti na blízku. Když nastal čas odjezdu, byli všichni smutní, že končí radost a začínají povinnosti, ale takový je život, takže v sobotu si kluci sbalili věci a odjeli domů. Po jejich odjezdu pocítil Karel, jak je v domě ticho a pusto.
S příchodem nového školního roku se brzy ohlásil i podzim. Dny byly sice teplé, ale noci a ráno studená, nad lesy ležela mlha jako poklička, v lese bylo vlhko a začaly růst houby. Karel s Pinďou chodili na houby každý den a každý den se vraceli s plným košíkem. Pidlimužík se divil, co to z lesa nosí. Koukal jim do košíků a jeden klobouk od bedly si nasadil na hlavu. Vypadal legračně. Zkusil si pak ještě klobouk hříbku a kozáka. "Škoda, že tě nevidí kluci", zasmál Karel a pak ho napadlo, že může pidlimužíka vyfotit. Došel si pro foťák a pidlimužík mu pózoval tu s jedním, tu s druhým kloboukem. Pidlimužík se pitvořil a dováděl a Karel ho fotil. Když si pak Karel posbíral tu kloboukovou parádu, že z ní udělá smaženici, nechápal pidlimužík, proč mu je chce Karel sníst. Když mu ale večer přinesl na ochutnání, pochopil, že houby jsou opravdu dobré. Což o to, houby jsou dobré, ale těžko stravitelné pro člověka, natož pro pidlimužíka. V noci Karla vzbudil divný zvuk, rozespalý si navlékl župan a šel se podívat na zahradu, co se děje. Uviděl Bertíka, jak se chvěje. Otevřel dveře a na sedačce uviděl do klubíčka stočeného pidlimužíka jak naříká, sténá a kňourá. "Co se ti stalo"? vyděsil se Karel a sklonil se k pidlimužíkovi. "Nevím, hrozně se mi zvětšilo břicho a mám pocit, že jsem spolkl kámen" brečel pidlimužík. Karel ho opatrně zvedl a prohlížel mu bříško a uviděl, že ho má hrozně nafouklé a hned mu došlo, co se stalo. "Ajajaj, to jsou ty houby" zvolal Karel. "Udělám ti fenyklový čaj, snad ti to pomůže a taky něco teplého na bříško" řekl, a odešel do domu. Uvařil fenykl, do ohřívací lahve nalil teplou vodu a vrátil se zpátky. Pidlimužíkovi nebylo lépe, ale čaj vypil. Karel ho položil na ohřívací láhev a jedním prstem mu zlehka masíroval bolavé bříško. Pidlimužíkovi to dělalo moc dobře, nechal se masírovat a najednou se ozvala rána jako z děla a pidlimužíkovi se ulevilo. Karel se zasmál :"Je vidět, že to funguje. Na nafouklé bříško je fenykl a teplo to nejlepší. Takže ducha jsme z tebe vyhnali, tak můžu jít znovu spát" zívl Karel a chtěl odejít. "Já měl nějakého ducha?" divil se pidlimužík. Karel se zasmál, mávl rukou a ještě přes rameno zavolal :"Hlavně už nejez houby, aby se ten duch nevrátil". Padl do postele a usnul.
V dokonalé shodě uvítali podzim, stromy si oblékly pestrobarevné fráčky, aby je zase na začátku listopadu shodily a Karel měl co uklízet. Foukal studený vítr a často pršelo. Krtek Pepa se chystal na zimní spánek stejně jako ježek s rodinou. Karel jim připravil v koutku zahrady závětří, aby jim nebyla zima a ve zdraví přežili zimu. Když tak chystal zahradu i zvířátka na zimu, vzpomněl si na vizitku pana Nezbedného, ředitele technického muzea, kterému slíbil, že mu Bertíka půjčí na celou zimu jako výstavní exponát a zároveň tak uchrání Bertíka další kruté zimy. V Plzni se mu to zdálo jako dobrý nápad, ale teď, když to mělo přijít, se mu do toho nechtělo, takže stále odkládal volání, až jeden listopadový den začaly poletoval sněhové vločky a tak nebylo zbytí. Karel zvedl telefon a zavolal panu Nezbednému. "Dobrý den, tady Karel Smutný" představil se a na chvilku se odmlčel, jakoby čekal, zda ho pan Nezbedný pozná. Skoro si přál, aby ne a on nemusel svůj slib splnit, ale pan Nezbedný si ho pamatoval a vesele zvolal : "Dobrý den, to mám radost, že voláte. Já se bál, že jste na naše ujednání zapomněl, nebo si to rozmyslel. Tak jak to vidíte?" Karel nechtěl přiznat pochybnosti a tak řekl :" Kdepak, jak bych mohl zapomenout. Kdy vám můžu autobus přivézt? A platí, že se můžu na něj přijít kdykoliv podívat?" "Samozřejmě platí. Mohl byste ho přivézt zítra dopoledne? Budu informovat vedoucího expozice a bude vás čekat. A nebojte, my se o toho vašeho fešáka dobře postaráme. Takže jsme dohodnuti?" Byli dohodnuti. Večer zašel za pidlimužíkem, aby mu sdělil, že zítra odjíždějí. Seděl na sedačce a smutně koukal. "Víš, pidlimužíku, myslel jsem to dobře. Chtěl jsem Bertíka uchránit před mrazem a tebe nakonec taky. Co mi nedošlo je, že tam budeš muset zůstat, ale já ti slibuji, že tam za vámi budu často jezdit i s klukama a vždycky ti přivezeme něco dobrého," povídal Karel, ale díval se do země. "A co Vánoce?" zeptal se pidlimužík a vynutil si Karlův pohled. "Slíbil jsem, že tam Bertík zůstane až do jara, ale na Vánoce za Vámi přijedu docela určitě" povzdechl si Karel. Strašně moc se mu nechtělo slib splnit, ale byl to muž pevných zásad, takže chtě nechtě, druhý den vyrazili do Prahy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama